19.4.2018 | Svátek má Rostislav


VZPOMÍNKA: Jak jsem kupoval sovětská kasárna

25.12.2017

Po převratu v roce 1989, když jsem již nemusel obhajovat disidenty, jsem na žádost pana prezidenta Havla přerušil svoji advokátní činnost a nastoupil do nově se vytvářející kontrarozvědky, která měla nahradit druhou správu StB, jejímž hlavním úkolem byl boj s vnitřním nepřítelem – politickými odpůrci režimu, agenty imperialistických centrál a pomýlenými občany svedenými západní propagandou využívající technické vyspělosti dosažené vykořisťovanými pracujícími a západní úpadkové hudby. Po dvou letech jsem přešel na ještě exponovanější místo prvního náměstka generálního ředitele Sboru nápravné výchovy, jak se nazývalo československé vězeňství, pro které jsem vymyslel nové pojmenování „Vězeňská služba“, která do roku 1993 zahrnovala vězeńství české i slovenské.

Dostal jsem hodnost podplukovníka, ještě komunistickou uniformu se zlatými hvězdami na náramenících a kompletní letní a zimní oblečení od ponožek ke kabátu. Dodnes si to beru na sebe na třídní srazy nebo na různé happeningy. Součástí mé výstroje byla i pistole ČZ 75 a samopal Škorpion, obě zbraně tak oblíbené levicovými teroristy na Západě. Generálním ředitelem byl JUDr. K., který byl v minulém režimu kriminologem a většinu svého času věnoval vědecké práci v tomto oboru i ve své funkci, takže faktické řízení celého vězeňství spočívalo na mně, když stejně výkon vazby a výkon trestu spadaly do mé pracovní náplně. Jednalo se tehdy asi o 24 věznic s téměř třiceti tisíci vězni a asi osmnácti tisíci příslušníky vězeňské ostrahy. Jaké to bylo a co „historek z vězeňského natáčení“ jsem jako vrchní bachař zažil, bude předmětem mého jiného vyprávění. Jen na okraj, v této funkci mě navštívil Charles „Chuck“ Colson, kolega americký advokát, blízký spolupracovník prezidenta Richarda Nixona, který byl odsouzen za své provinění v aféře Watergate a po propuštění z vězení založil organizaci na pomoc vězňům „Prison Fellowship“, a proto při návštěvě Prahy navštívil i vedení čsl. vězeňství.

Ale k těm kasárnám. Vracející se sovětská armáda opouštěla postupně objekty na území republiky a jeden z nich jsme si vytipovali pro přestavbu na věznici, protože dosavadní kapacita věznic již nestačila, mimo jiné proto, že prováděná humanizace vězeňství vyžadovala vytvoření většího prostoru pro vězně, aby se netlačili v přeplněných celách. Jel jsem se tedy na Sověty opouštěná kasárna v Jiřicích nedaleko Mladé Boleslavi podívat. Přesto, že jsem tam nejel jako laik, ale jako absolvent stavební průmyslovky, tak jsem byl šokován. Kasárna postavená Sověty bez stavebního povolení a zřejmě i stavebního dohledu, protože našim odborníkům byl vstup do sovětského teritoria zakázán, vyhlížela jako kasána baby Jagy, ale bez perníku. Dnes je to moderní věznice vítající nové obyvatele a návštěvníky leskem kotoučově srolovaného ostnatého drátu na svých plotech.

K podpisu převodní smlouvy budov kasáren sovětské baby Jagy mě můj řidič přivezl služebním autem, legendární Tatrou 613, do jedné vily patřící do sovětského areálu v Bubenči. Protože jsem věděl, že nepůjde jen o samotný podpis, ale i o nějaké ruské „zakousnutí“ s přípitky, chtěl jsem na sovětské party udělat dojem. Svoji uniformu jsem vylepšil velkou medailí s nápisem „Za protileteckou obranu okresu Strakonice“ a o čtyři řady barevných stužek od vyznamenání zalitých v umělé hmotě, které jsem našel v psacím stole po svém předchůdci. Když jsem vystupoval z auta, vypochodoval z vily sovětský generál, zasalutoval a řízně pozdravil „Zdravstvujtě gospodin podpolkovnik“. „Zdravstvujtě gospodin geněral“, odpověděl jsem salutuje.

Byla to scéna hodná setkání velitelů po vítězné bitvě, jak se ale ukázalo dále, po bitvě by to už nebylo možné. Generál vypadal sympaticky, ale rozladil mě tím, že měl více vyznamenání než já, nejen stužek, ale i velkých medailí, kterým se moje strakonická nemohla rovnat. Party se konala v Rudém koutku, Krasnyj ugolok, v místnosti plné modelů tanků a letadel, které vévodil velký portrét V. I. Lenina. Ale pohled na stůl mě uspokojil. Mísy kaviáru, ryby, slanina, chleba, láhve vodky. Ty mě ale trochu znejistěly. Vzpomněl jsem si na událost, jak sovětští důstojníci pozvali americké kolegy taky na družební večírek a ti vyslali jednoho zástupce, vybraného notorického pijáka whisky, který si druhý den po noční pijatice zapsal do deníku: „Včera jsem pil s Rusy. Je mi hrozně a chce se mi umřít.“ Pitka ale druhý večer pokračovala, takže následujícího rána si do deníku zapsal: „Pil jsem zase s Rusy a lituji, že jsem nezemřel včera.“

Věděl jsem, že musím hodně jíst, a tak ještě před prvním přípitkem jsem si rychle vzal kousek chleba s nějakou slaninou a teprve pak jsem zvedl stakan vodky. Další dva stakany až zázračně rozšířily moji školní ruštinu, takže jsem mohl suverénně reagovat na poznámku jednoho důstojníka, že nyní je třeba v Rusku „postposobstvovat spekulaciju“. Připil jsem si s generálem, sedícím přímo pod Leninem, dalším stakanem a povídám: „Kak eto vozmožno gospodin general, postposobstvovat spekulaciju?“ Podporovat spekulaci, kapitalismus?Přece jste budovali komunismus? „Vot eto tak,“ povídá generál: „Ranše strana skazala, nado postrojit komunism a sičas strana skazala, nado postrojit kapitalism.“ Byla to absurdní situace, pod obrazem Lenina mi sovětskými komunistickými řády ověšený bolševický generál vykládá, že strana dříve poručila budovat komunismus a nyní kapitalismus. „Pusť živjot kapitalism,“ zvolal jsem a zvedl stakan vodky a všichni přítomní důstojníci vyskočili a volali se mnou „ať žije kapitalismus“.

Ve stavu značně povzneseném jsem pak podepsal smlouvu a přípitky pokračovaly. To už jsem mluvil rusky perfektně, matně jsem si pak vzpomněl, že jsem recitoval dopis Taťány Oněginovi. Pak už si nic nepamatuji. Problém byl, že můj šofér, čekající v šestsettřináctce, nevěděl, kde bydlím, a já mu to nebyl schopen říci. Odvezl mě proto na Pankrác do mé kanceláře a tam noční služba rozhodla, že mě uloží do postele ve vězeňské nemocnici.

Druhý den volala na ředitelství moje znepokojená matka a říkala, že syn, matka ráda používala moje tituly, podplukovník doktor Hulík nepřišel domů a jestli nevědí, co je se mnou. Na druhé straně bylo v telefonu ticho a pak jí bylo řečeno, že ležím v nemocnici. Maminka se vyděsila: „Proboha, co se mu stalo, je snad zraněný, mohu za ním přijet?“ „Ne, teď to není možné,“ zněla odpověď. „A proč, proč?“ naléhala maminka. „Může mluvit?“ ptala se zoufale. Zase bylo ticho a pak se ozvalo: „Bohužel, paní Hulíková, váš syn, pan doktor podplukovník Hulík je úplně namazaný.“

A mně se v té nemocnici také chtělo umřít, jako tomu americkému důstojníkovi, který rovněž na Rusy neměl. Od té doby bych s Rusy pil jen limonádu nebo džus.



Diskuse


R. Dubravský
22:58
25.12.2017

L. Dočekal
16:48
25.12.2017

J. Lepka
9:37
25.12.2017

De Zet
19:38
25.12.2017

J. Lepka
20:24
25.12.2017

S. Rehulka
8:45
25.12.2017

M. Lechvy
7:45
25.12.2017

P. Lenc
9:53
25.12.2017

M. Krátký
6:17
25.12.2017

počet příspěvků: 9, poslední 25.12.2017 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.