18.6.2019 | Svátek má Milan


VZPOMÍNKA: Jak jsem dělal do rádia

8.12.2012

Měli jsme tedy v rádiu 4EB pro české programy k dispozici studio a byly nám přiděleny dvě relace týdně, ve středu odpoledne a v sobotu ráno. Potřebovali jsme nutně větší členskou základnu. Jak Henry, tak i já jsme měli doma hlavně klasickou hudbu a skoro nic lehčího; vydali jsme se tedy do čs. klubu, abychom agitovali mezi zdejšími Čechy a vymámili z lidí nějaké desky či pásky. Jenže napoprvé to bylo skoro úplné fiasko. Nouze nebyla jen o kritické připomínky typu:

"Dyš ty tam hraješ pořád jen samý ty symfónie!" Namítal jsem: "Dobře, dobře, zahraju vám nějaký to vaše um-ta-ta, musíte nám ale darovat nebo aspoň půjčit desky!"

Nakonec uspořádali taneční zábavu a výtěžek nám věnovali; pár lidí se později přihlásilo i s nějakými těmi deskami a páskami. Rádio se ovšem nedá dělat jen s českou muzikou a s ubohým komunálním humorem, jímž hubená sbírka v naší skříňce oplývala. Potřebujete k tomu také nějaké aktuality. Kromě oznámení o tanečních zábavách, pohřbech a podobných událostech týkajících se krajanské obce, čerstvé informace jsme v dobách před-internetových poskytovat prostě nemohli. K dispozici jsme měli jen nějaký ten český exilový tisk, který se k nám dostával většinou s několikatýdenním zpožděním. Svou potřebu dělat něco aktuálnějšího jsem zatím mohl aspoň přiživovat tím, že jsem přesvědčil vedení stanice o vhodnosti zavedení pravidelného kulturního programu v angličtině, s "live interviews". Tam jsem si vodil různé lidi a povídal si s nimi o umění, vědě, náboženství, psychologii, futurologii a tak vůbec. Také jsem začal dělat hudební pořady ohlašované anglicky, které se vysílaly většinou pozdě večer. Být sám ve studiu třeba do dvou ráno se mi náramně líbilo. A co teprve když mi nějaký posluchač zatelefonoval do studia s nějakou žádostí či komentářem a já věděl, že mě také někdo poslouchá! O něco později se mi také podařilo natočit spolu s několika lidmi hudební komedii, kterou jsem napsal v angličtině a kterou jsem režíroval. Tu potom převzaly i jiné australské stanice.

Češi a Slováci

Začátkem osmdesátých let se věci přece jen začaly trochu víc hýbat. Podařilo se nám získat pár nových moderátorů a později i další. V té době se totiž už začala projevovat "třetí vlna emigrace", to byli ti, kteří utíkali hlavně přes Jugoslávii. Tehdy také poprvé zazněla ze studia slovenština. Pracoval jsem v té době jako oficiální tlumočník, takže mýma rukama procházela většina nových emigrantů, kteří přišli sem do Queenslandu. Ty, kteří se mi zdáli být zajímavějšími, jsem si takto mohl pozvat do studia, abych je trochu vyzpovídal. Objevili se jednou dva Slováci, on byl nějaký technik, připadal mi dost nemluvný, zato jí, učitelce, to jelo o sto sedm. Řekl jsem si, že o živý program bude jistě postaráno. Po nějakém tom zahájení jsem je oba představil, zapojil mikrofony pro hosty, položil první otázku a kývl na výřečnou dámu, očekávajíce podobný proud slov jakým na mne až doposud neustále mířila. Nadechla se zhluboka a ... nic! Ani hláska z ní nevyšla. Úplně zmrzla. Pohlížím na ni, chudinka se celá třese, oběť náhlého útoku paralyzující trémy. Takové věci se lidem stávají, když jsou poprvé v rádiu. Vzal jsem tu pauzu na sebe, k otázce jsem začal něco dodávat, doufal jsem, že se z toho vzpamatuje. Manžel-nemluva mě ale gestem upozornil, že nás chce z bryndy vytáhnout. Pomalou, rozšafnou, ale plynnou a nádhernou slovenštinou sa počial rozprávať. Zněl naprosto suverénně a mluvil zajímavě. Učitelčina pusa po chvíli také roztála a nakonec jsme se jen stěží vešli do časového limitu.

Barometr etnického vysílání, který už na samém začátku ohlašoval budoucí rozpad Jugoslávie, se nezmýlil ani v případě Československa. Skupina se rozrůstala, přibývali předplatitelé, přihlásilo se i několik Slováků, někteří z nich ale chtěli prosazovat své separatistické názory a začali si vyžadovat vlastní slovenské vysílání. Podle stanov společnosti to bylo nejprve předloženo výboru čs. skupiny, který žádné námitky nevznesl; ani dost dobře nemohl – to by přece bylo znamenalo popřít existenci slovenského jazyka. Správní rada stanice proto rozhodla, že Slováci mají nárok na to založit vlastní jazykovou skupinu na tomto základě, takže tito začali vysílat samostatně už někdy v polovině osmdesátých let, dlouho před rozpadem společného státu.

K podobným situacím docházelo v rádiu poměrně často, vzpomínám si například, jak původní indická skupina se také rozdělila, v tomto případě hrály ale hlavní roli náboženské rozdíly. V té době jsem již byl členem správní rady stanice, kde jsem zastával funkci programového ředitele, takže jsem se případem musel dosti podrobně zabývat. Ke svému překvapení jsem zjistil, že to, co bylo známo jako indická skupina, zahrnovalo ve skutečnosti indickou menšinu pocházející z ostrovů Fidži. Ti přišli uprostřed osmdesátých let do Austrálie jako uprchlíci, po tom, co na Fidži došlo k vojenskému převratu. Ukázalo se navíc, že tito "Indové" byli převážně muslimové. Co s tím? Vyřešili jsme to šalamounsky. Indické skupině sestávající se z fidžijských muslimů se jméno ponechalo. Zároveň byla založena paňdžábská skupina, jejíž vytvoření vedení stanice podpořilo a shromáždění zástupců skupin urychleně schválilo. Nebylo potřeba nikomu nic vysvětlovat; každý se zdál vědět nebo aspoň tušit, o co šlo. Indové hinduistické víry (mnozí z nich rovněž z Fidži) se mohli potom sdružovat v paňdžábské skupině. Důležitým mým úkolem bylo zajistit, aby ty skupiny, které by si potenciálně mohly vzájemně vjet do vlasů, neměly své pořady ve stejné dny nebo je měly od sebe oddělené aspoň o několik hodin, aby se jejich členové v budově rozhlasu pokud možno nepotkávali.

Po takovýchto rozkolech se členové nově vzniklých skupin sice většinou navzájem ignorovali, riskovat případné konflikty se ale nedalo. Vypadl jsem z tohoto kolotoče už před víc než deseti lety, je mi ale jasné, že mezi skupinami z oblasti bývalé Jugoslávie určité napětí trvá dodnes. Když se vytvořila slovenská skupina, Češi se také snažili Slováky ignorovat, moc dobře to ale nešlo. Slovákům totiž nestačilo, že mají svoji vlastní skupinu. Vadilo jim, že skupina, od níž se odtrhli, se stále ještě nazývala "Czechoslovak Group". Správní radě společnosti proto začali posílat dopisy, v nichž důrazně žádali, aby slovo "Czechoslovak" z názvu zmizelo, že ta druhá půlka slova tam nemá co dělat. Začalo to ještě před zánikem Československa a po něm se to pochopitelně stupňovalo. Správní rada se ale záležitostí odmítala zabývat, poukazujíc na to, že čs. skupina existovala od samého počátku společnosti a že i v současnosti má ve svém členstvu Slováky. Navíc že existují i jiná podobná sdružení, např. skandinávská či jihoamerická skupina. Československá skupina si tak po nějaký čas název udržovala. Byl jsem členem jak čs. skupiny, tak i správní rady, snažil jsem se ale v této kauze zachovávat neutralitu.

Když potom došlo k rozpadu Československa, útoky na název skupiny se počaly stupňovat. Bylo mi jasné, že situace se takto udržet věčně nedala a proč také? Československo už nebylo a v dohledné době jistě nebude! Začal jsem se vážně zasazovat o změnu názvu. Přesvědčovat ty, kteří mleli pořád dokola, že sem přišli jako Čechoslováci a že jimi zůstanou, ať čert na praseti jezdí, bylo těžké, moc populární jsem kvůli tomu nebyl. Teprve když se vytvořila konkurenční skupina, která se pokusila převzít iniciativu, ti "zastydlí Čechoslováci" u vesla se za hlasitého skřípění zubů narychlo rozhodli skupinu přejmenovat, aby si takto udrželi své pozice. Byl bych mohl před nimi prohlašovat: neříkal jsem vám to? Jenže, politické machinace kolem celé té věci se mi příčily; připadalo mi to všechno spíš jako za dob neblahých uličních výborů. Rozhodl jsem se raději českého vysílání nechat.

Po víc než 20 letech své existence mělo rádio 4EB už vlastní budovu nedaleko středu města, s moderně vybavenými studii, třemi vysílacími, dvěma nahrávacími a jedním pojízdným studiem. Po několik let jsem ve správní radě stanice zastával funkci vicepresidenta a potřeboval jsem se rozhodnout, zda mám kandidovat na presidenta nebo ustoupit někomu mladšímu. Povídal jsem si:

"Je ti skoro šedesát, udělal jsi toho snad už dost pro multikulturní Austrálii, chtěl jsi vždycky psát, je na čase věnovat se něčemu jinému!"

Takže o tom dnes už jenom píši.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com



Diskuse


V. Koreis
0:26
9.12.2012

i. Hromadka
14:26
8.12.2012

V. Koreis
0:40
9.12.2012

i. Hromadka
14:25
8.12.2012

i. Hromadka
14:25
8.12.2012

počet příspěvků: 6, poslední 9.12.2012 12:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.