28.5.2017 | Svátek má Vilém






VZPOMÍNKA: Bohouškovo gymnázium

2.9.2016

Já mám k panu Hrabalovi zvláštní vztah od chvíle, kdy jsem přečetla v Plameni jeho první články. Bylo to kolem roku 1964 a já jsem pracovala na ministerstvu, speciálně ve vojenské vile, v níž chvíli po sametu bydlel pan prezident. Při obědě s naší generalitou se rozvířila debata nad Hrabalovou literaturou. Jako by Hrabal hodil do vody granát a hladina se rozstříkla na všechny strany. Ti odvážnější generálové jeho články zatratili, jiní přikyvovali, nikdo neodporoval. Svorně se shodli, že z něho nikdy žádný spisovatel nebude. Já jsem mlčela, i když jsem měla jiný názor. Byla jsem mladá a dobře jsem věděla, že v zaměstnání bylo všechno tajné a nechci-li je ztratit, ať si své názory nechám pro sebe.

Každý měsíc jsem si pravidelně kupovala časopis Plamen. Když vyšel Hrabalův epos Bambini di Praga, byla jsem šokována syrovostí jeho pohledu. „Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů, úroveň města značně stoupla, vždyť celé bývalo o několik metrů níž. Soustřeďuji se při močení na sirku,“ taková slova, to bylo na tehdejší dobu něco neslýchaného. Pokračovala jsem: „Matka Boží z chrámu Týnského... zatímco ona nabízí své srdéčko z diamantů, nikdo nepřichází ani pro šutr.“ Přesně tak jsem to hltala a cítila. A zároveň jeho Etudy – překrásné laskavé věty, které hladí jako padající listí: „První láska. Když špičky prstů spočinuly na ubruse, tvé ruce vytvořily souhvězdí Casiopei, Hadí korunku. Dva trojúhelníky smíchem se neustále měnící a přece stejné. Smávala jsi se jako hrací strojek ukrytý v mariánském obrázku...“

Nebo ta nezapomenutelná povídka o přejeté srně. Pan farář sebral srnu ze silnice, strčil ji do kufru, umyl si ruce od krve a v domě, kde se měly konat křtiny, vyndal z kufříku poniklovaného Krista a skleněnou konvičku. Rozsvítil svíce, ale vtom mu tatínek pošeptal: Raději všechno přeneseme, tady to bude vhodnější. Ale proč? Zeptal se pan farář, než se dovtípil. Pane faráři, my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastně já, ne my... tam, jak je Kristus, ona měla vlasy a tady na rohu, jak je ta konvička, měla to... Tak to musíme přendat, řekl pan farář a přendávali a přendávali, až nebylo kam a pan farář rozhodl: Tedy to necháme tak, jak to je. Stejně je to všechno symbol, ale... stisknul tatínkovi loket, ale jedině život je skutečnost a už to děťátko přineste, ať ty křtiny začnou...

A ještě nádherná Majitelka hutí. „Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Je v šestém měsíci, otvírá ústa a znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek. Kráčím podle ní a šeptám: Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: Až pokvetou hovna!“ Nemohu pokračovat, neboť tehdejší život na huti, aby mohl být popsán s ryzí realitou, vyžadoval, že si autor nemohl vybírat slova. Na tehdejší dobu, byl Hrabalův pohled na život v továrnách prostě šok. Pokud vím, tak v knížce byl text upraven a všechna šťáva z povídky byla rázem pryč.

Pana Hrabala jsem řádně ocenila a postavila jsem ho na stupínek nejvyšší, až po následující výzvě. Spisovatelé dostali za úkol napsat vánoční povídku ne delší než 100 řádek rukopisu, v níž bude použito v abecedním pořadí alespoň jedno ze dvojice určených slov:

slova

Bohumil Hrabal jako jediný použil všechna slova a ne na přeskáčku, ale jedno za druhým a jeho povídka měla hlavu a patu a daleko předčila povídky ostatních našich spisovatelů. Tím rázem jsem ho vysoko ocenila a věděla jsem, že to bude jeden z našich velkých spisovatelů. Povídka Jmelí byla zveřejněna v Plameni č. 12/64.

Jmelí – Bohumil Hrabal

„Mám hlad jako azimut,” houkl pan Weronick na celý sál hotelové restaurace, sotva sem vstoupil po schodech ze svého pokoje. Našel si místo ve volném boxu, brzy za ním přišla už napůl udělaná slečna, aby jej opravila: „Snad jako mamut. Já tak ráda jmelí!”

„Adoptovali mi nohu,” sdělil pan Weronick své sousedce, která byla zvyklá respektovat mužské zvláštnosti, takže ho už nepřesvědčovala, že mu nohu amputovali, „a myslel jsem si, že budu mít míň hladu, když mám míň těla, ale příroda si bahní ve své rovnováze, bastard fidli – hlad mám pořád stejný, ta druhá je teď asi hladovější.“

Když jsem si přečetla povídky ostatních spisovatelů, kteří ostatně použili z každé dvojice jen jedno slovo, nebylo co dodat. Pan Hrabal použil ve své povídce Jmelí všechna slova, tak jak šla za sebou a povídka měla šťávu, hlavu i patu a ještě pointu.

Od té doby si ho nesmírně cením, miluji jeho Slavnosti sněženek, Krasosmutnění a Postřižiny. Vážím si ho pro jeho vřelý vztah k lidem, pro lásku, kterou do povídek vkládal. Jeho povídky nebyly umně fabulované, jeho povídky, to byl plnými hrstmi nabíraný dobrý život. Jednu jeho větu nakonec: „To jsme si, volové, nejvíce dali, když jsme zatoužili vyměniti si přední nohy za ruce. Krucifix.“

Tuto vzpomínku věnuji studentům Hrabalova nymburského gymnázia, aby se zamysleli a procitli.

Marta Urbanová


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.