Filmový král Já První v podání Jana Wericha se propracoval k poznání, že sůl je nad zlato a drahé kamení, poměrně klopotně. Dcera Maruška jej k tomuto odhalení dovedla laskavě a v duchu tradic Komenského „školy hrou“. Prostá žena z lidu, z níž se nakonec vyklube králova nastávající, sáhla po makarenkovském výchovném prostředku a vyťala vladaři pár facek. Lékaři zodpovědní za zdraví občanů Evropská unie jako kdyby se inspirovali právě v české pohádce. Podobně jako Já První plánují, že nás odnaučí solit. Evropské zákonodárce ponoukají, aby na nás ušili normy, které omezí obsah chloridu sodného čili kuchyňské soli v hotových jídlech, a vyhnali tak z našich talířů slanečky, balkánský sýr a další slané dobroty.

Do útoku proti soli vyzvala Evropská společnost pro kardiologii ústy svých mluvčích Franka Ruschitzky z curyšské university a Giuseppe Mancii z university v Miláně. Oba věhlasní kardiologové se odvolávají na studii amerických epidemiologů vedených Kirsten Bibbins-Domingovou z University of California v San Francisku. Ti provedli počítačovou simulaci efektů, jaké by přineslo omezení spotřeby kuchyňské soli obyvatelům USA. Pokud by Američané ve věku od 35 do 85 let snížili spotřebu soli o 3 gramy na den, snížil by se ročně počet lidí stižených kardiovaskulárními chorobami o 60 000 až 120 000. Počet pacientů s infarktem myokardu by klesl o 32 000 až 66 000. Počet osob postižených mozkovou cévní příhodou by poklesl o 54 000 až 100 000. Autoři studie zveřejněné prestižním lékařským časopisem New England Journal of Medicine (NEJM)( Bibbins-Domingo K. et al.: Projected Effect of Dietary Salt Reductions on Future Cardiovascular Disease. NEJM Published Online January 20, 2010 (DOI: 10.1056/NEJMoa0907355) odhadují, že snížení denní spotřeby soli o 3 gramy by vylepšilo zdravotní stav Američanů stejně, jako kdyby zredukovali kouření na polovinu nebo shodili něco málo ze svých vydatných zásob tělního tuku (konkrétně kdyby obézní lidé redukovali svůj body mass index o 5%). Úspory za ušetřenou sůl by asi nebyly velké. Americké zdravotnictví by ale při méně slané verzi jídelníčku obyvatel utratilo ročně o 10 až 20 miliard dolarů méně.

Studie udělala na lékaře sdružené v European Society of Cardiology (ESC) velký dojem. Frank Ruschitzka uvítal publikaci v NEJM jako „perfektní munici pro přesvědčení pacientů o přínosech omezené spotřeby soli a zároveň i pro Evropskou unii, která by měla urychleně přijmout právní normy pro omezení obsahu soli v hotových jídlech“.

Zdravotní doporučení ESC považuje za žádoucí stlačit spotřebu kuchyňské soli každého z nás pod 5 gramů na den. V Evropě spotřeba soli sice silně kolísá, ale ani národy, které solí nejméně, zdravotnické doporučení ESC nesplňují. Zemí s nevyšší spotřebou soli (12 gramů na osobu a den) je Chorvatsko. Na druhé straně „slaného žebříčku“ se nachází Velká Británie s denní spotřebou 8,6 gramu soli na obyvatele. Na naši omluvu budiž řečeno, že jsme v tom „slaném hříchu“ uvízli tak trochu nevinně, protože tři čtvrtiny veškeré soli sníme v jídlech, která nakoupíme hotová. Ke snídani si sice uvědoměle neosolíme doma připravený čaj nebo kávu, ale sůl stejně zkonzumujeme s nakoupeným rohlíkem, který nám posypal krystaly chloridu sodného zlotřilý pekař.

Domácí šetření solí má proto podle ESC jen malý efekt a pomoci může jen celoevropská norma omezující obsah soli v hotových jídlech. V případě, že se nepodaří dosáhnout celoevropského neslaného konsenzu by mohly pomoci i národní solné normy. Osvěta by měla obyvatele EU přesvědčit, aby přestali hledat na obalech potravin takové zbytečnosti, jako jsou údaje o populárních „éčcích“, a soustředili se cifry udávající obsah soli. Vyplatí se to, protože výrobci potravin jsou skutečně zrádní. Nedávný průzkum ve Velké Británii například odhalil, že některé druhy chleba obsahují 3 gramy soli na 100 gramů a jiné chleby měly obsah soli zhruba čtvrtinový. Evropské slabosti pro chlorid sodný zneužívají i nadnárodní monopoly. Například některé cereálie firmy Kellog´s určené pro Francii, Norsko, Švédsko či Nizozemí obsahovaly ve 100 gramech 1,3 gramu soli. Tytéž výrobky určené pro spotřebu v USA měly obsah soli poloviční.

„Studie Bibbins-Domingové a jejích kolegů je naléhavou výzvou k akci,“ říká Ruschitzka . „Politici v evropských zemí by měli zavést opatření, které okamžitě sníží spotřebu soli. Snížení obsahu soli v naší zbytečně přesolené stravě je laciný avšak velice účinný prostředek ke zlepšení zdraví obyvatel. A my si nemůžeme dovolit jej nevyužít.“

A tady vidím možnost, aby Česká republika dohnala to, co propásla, když se marně snažila Evropě osladit své předsednictví EU. Myslím, že by se omezení spotřeby soli mělo dostat do úsporného balíčku ministra Janoty. Prostředky, které bychom tak ušetřili za lékařskou péči o kardiaky, lidi s vysokým tlakem nebo oběti mozkové mrtvice, by rozhodně nebyly zanedbatelné. Z ekonomické krize by nám mohl pomoci i příjem ze zvláštní daně na slané tyčky, slaninu, solené burské oříšky a další potraviny kontaminované chloridem sodným. V rámci prevence by mohla ministryně školství Kopicová nařídit učitelům chemie na základních a středních školách, aby se chlorid sodný přejmenoval na chlorid soudný. Vysokoškolákům bychom mohli shovívavě dovolit používat latinské označení natrium chloratum. Ale vysokoškolská skripta s tímto názvem by byla v universitních knihovnách zapůjčována jen po předložení indexu a občanského průkazu. Ministr vnitra Pecina by zase mohl vypracovat novelu zákona o návykových látkách, v které by už bylo jasně definováno „malé množství“ soli a byl by omezen počet i objem slánek ve veřejných stravovacích zařízeních. Ministr zahraničí Kohout by mohl aspoň poslat nótu do Solnohradu, aby zvážil změnu názvu. Naše europoslance by pak čekal úkol hodný jejich kvalit - prosadit solnou prohibici v celé EU.

Během svého předsednictví slibovala Česká republika Evropské unii, že jí to „osladí“. Moc se nám to nepovedlo. Ale mohli bychom si vylepšit reputaci tím, kdybychom to Evropě osolili. Musíme však počítat i s tím, že pokud by se našim přičiněním podařilo vyhlásit v EU protisolný zákon, mohla by se nám naše iniciativa i trošku vymstít. To v případě, že by president Václav Klaus odmítal solnou prohibici ratifikovat, dokud nám Brusel nepovolí výjimku. Ta by se mohla týkat třeba solení silnic během zimy.

Nikdo nepochybuje o tom, že snížení příjmu soli, je pro zdraví obyvatel EU nesporným přínosem. Pochyby se vkrádají do naší mysli ve chvíli, kdy se nás někdo pokouší přesvědčit, že k tomu nutně potřebujeme předpisy proti solení. Nikdo přeci nepochybuje ani o tom, že je velmi zdravé dostatečně spát a sportovat. Existuje bezpočet lékařských studií, které to dokládají. Znamená to, že máme mít celoevropské předpisy na to, kolik hodin denně strávíme pod duchnou a kolik kilometrů musíme denně odklusat? Musíme mít skutečně na všechno papír, ferman, razítko či elektronický podpis? Snad je načase, abychom to zkusili zodpovědným bruselským byrokratům nejdříve rozmluvit po dobrém jako pohádková Maruška. Pokud by to nezabralo, pak by zřejmě nezbývalo než sáhnout po pádnější přesvědčovací metodě, kterou tak úspěšně otestovala na králi Já Prvním žena z lidu s pádnou pravačkou.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora