Sám, v útrobách plavidla jménem Deepsea Challenger, James Cameron dosáhl právě před týdnem dno Mariánského příkopu. Když se mu to podařilo, měl nad sebou jedenáct kilometrů k hladině Tichého oceánu. Tento úspěch je další meta na cestě člověka, který si v sobě dokázal vypěstovat objevitelskou posedlost. Jeho film Titanic měl celosvětový úspěch. Existuje tisíc a jedna teorie, proč byl tak úspěšný. Ta moje se opírá právě o ten pojem posedlosti. Nebýt vlažný, to je recept. Pravda, sama o sobě posedlost nestačí, jenže bez ní to nejde.

Deepsea Challenger

Sám Cameron poznamenal, že mořské hlubiny jsou poslední neprozkoumané místo na planetě. Jeho Deepsea Challenger se dostal do míst, kam se spustili v roce 1960 Don Walsh a Jacques Piccard v batyskafu Trieste. Ti tedy byli první, Cameron jen zopakoval jejich počin. Ve vývoji techniky je půl století nekonečně dlouhá doba, Deepsea Challenger je technicky úplně jinde než Trieste.

Cameron se vynořil a už tu byla debata o tom, jaký měl jeho čin smysl. Tahle otázka je na pořadu dne skoro vždycky, když někdo dosáhne těžko dostižitelné mety. Dobývání severní i jižní točny stálo obrovské úsilí. Dnes se tam pořádají turistické výpravy. Kosmické výboje budily v šedesátých létech pozornost a staly se prestižním sportem tehdejších dvou supervelmocí. Dnes se pochybuje o smyslu pilotovaných kosmických letů. A nad Cameronovým počinem ohrnuje nos kde kdo.

Budoucnost ukáže, zda právem nebo neprávem.

Mořské dno se možná stane tím vysněným Eldoradem jednadvacátého století. Mořské hlubiny skrývají obrovské bohatství, své o tom mohl vyprávět už kapitán Nemo, vládce ponorky Nautilus. Když srovnáme oba hlubinné ponory, uvidíme ten zásadní rozdíl. Stroj řízený Cameronem je skutečný ponorný člun, v plné míře ovladatelný. Cameron mluví o neprobádaném území. Ovšem v dějinách to vždy začalo bádáním a skončilo komerčním využitím. Dvě třetiny zemského povrchu v tomto ohledu leží takřka ladem – opravdu jen "takřka", protože ropa se z mořského dna už dávno těží. Nelze vyloučit, že Cameron otevřel cestu k nové hranici, se všemi důsledky pozitivními i negativními.

Pokud se tak stane, bude to obrovský historický paradox. Bez katastrofy Titaniku by James Cameron asi nepodlehl lákání oceánských hloubek a bez úspěchu filmu o Titaniku by neměl peníze, aby mohl svůj zájem realizovat činem. Kdo ví, možná tedy ta tragédie otevřela cestu k osvojení nové dimenze lidského prostoru. Z myslí fantastů ještě nevytěkaly sny o obydlení kosmických prostor, ostatně o tom mluví jako o nezbytnosti pro lidstvo fyzik Steven Hawking. Nejsou ale neprobádané oceánské hlubiny daleko dosažitelnější a z praktického hlediska využitelnější než kosmický prostor? Ve srovnání s povrchem Marsu je dno Mariánského příkopu takříkajíc na dosah ruky. A tak se zanedlouho může stát, že slogan "Jdi až na dno, mladý muži" nebude znamenat nic pejorativního. Symbolem člověka jednadvacátého století asi nebude postava v kosmickém skafandru, ale možná to bude postava ve skafandru potápěčském.

LN, 2.4.2012