Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 51
Jednou jsme takhle nakládali, já jsem seděl v kokpitu, pil jsem sodovku a čekal, až mi éro naloží. Hon odjížděl od letadla, nějak jsem si ani nevšiml, že tam mechanik není, otočil jsem éro, dal jsem plnej knedlík a rozjel jsem se. Když jsem se odlepil, ohlédl jsem se, abych se podíval na pole, které mám prášit. Najednou jsem viděl na madle vedle dveří ruku! Za chvíli za rukou následovala rozcuchaná hlava s vytřeštěnýma očima. Panebože, já mám na křídle chlapa! Ve dvou stech metrech jsem letadlo otočil, opatrně jsem nasadil na přistání, potil jsem se i na zadku. Hrůza, kdyby mi chtěli brát v tu chvíli krev, tak by ze mne nedostali ani kapku. Po přistání, když jsem zastavil, nemohli jsme našeho romského spoluobčana z letadla dostat! Držel se tak pevně, že dostal křeč a nemohl se pustit. Mechanik musel odšroubovat madlo, za které se držel oběma rukama. Jeho barva se změnila z přirozeně snědé na popelavě šedou. S tím kusem železa v rukách a s rozcuchanou hlavou vypadal jako dirigent filharmonie. Abych se přiznal, tak mně z toho bylo také dost šoufl a definitivně jsem se z toho dostal až v hospodě večer, kde jsme to s Deziderem zapíjeli. „Pán kapitán, já som sa skoro posral, taký som mal strach!“ „Dežo, z toho si nič nerob, ja som si tiéž skoro označkoval trencle, ale našťastie sa ti nič nestalo, tak dajme si po pol deci!“ Tak jsme popíjeli a já jsem to platil, Dežo si to zasloužil.
No vidíš, dneska jako kapitán vozíš sto padesát lidí a začínal jsi s jedním, byť nedobrovolným! Pokrok se holt nedá zastavit!
Foto Jiří Machovský
Vraťme se do osmdesátých let minulého století. Jeden čas s námi dělal podivný člověk, údajně byl z Kunovic a údajně dělal jeho otec ředitele LETu. Ostatně, jeho otec dělal zrovna to, o čem se v prďárně mluvilo, takže konstruoval v Kunovicích motory (!): „To neslyšíš, to só kunovské motory, ty dělal můj otec.“ „Prosím tě, jaké kunovské motory, já tam dělal a zažil jsem tam ledacos, ale motory se tam tedy určitě nedělaly, ty tam vozili z Kanady a potom z Motorletu, z Prahy.“ „Ále, to só jen takové babské planty, ty dělal muj otec v Kunovicách.“ Když jsme se bavili o kompozitních materiálech, které byly tehdy jako úplná novinka zaváděné do leteckého průmyslu, dozvěděli jsme se, že jeho otec vynalezl „ten plechové laminát“ a že celá čtyři sta desítka je „z teho umělého plechu“. Nerad bych se tady dotknul někoho z moravského Slovácka neumělým nářečím, ale ten člověk nějak tak podobně mluvil.
Na začátku osmdesátých let se vedení letiště rozhodlo postavit na Vánoce v hale Ladův betlém s figurami ve skutečné velikosti, a za tím účelem nechali z překližky vyřezat figuríny a ty postavili do haly, aby se neřeklo, že nedodržujeme křesťanské zvyky. Ten betlém tam stál tuším jenom jeden rok, neb měl pohnutý osud. Betlém proslavil tehdejší předseda KSČ na startu, když se v něm válel ožralý a řval na celou halu „Ježíšku, panáčku“, až si ho museli odvést policajti, kterým nezapomněl sdělit povážlivou skutečnost, že je předsedou partaje a že svým zpěvem chce ukázat, že strana je čelem k masám. Kolega tak parafrázoval knížku „Bylo nás pět“: „Křesťané oslavují zrození Pána zpěvem a bolševici řevem!“
O něco později, když jsme šli z práce, tak jsme tam našli onoho podivného člověka, který tam seděl (střízlivý) na zemi a pěl hlasem mohutným: „Jednou si dúle, pak zas nahóře.“ „Prosím tě, co tady blbneš?“ „Ja su bezprostředné jako Američané,“ řekl a následoval blábol o tom, jak žil v Americe. Bylo mu tehdy něco kolem pětadvaceti a byl to totální cvok.
„Já létám akrobačku.“ „Nekecej, a s čím, snad ne s dvě stě pětkou?“ „Ne, já sedlám padesátku.“ „A to ti někdo půjčí tak drahé letadlo?“ (Tehdy jich bylo jenom pár kusů pro reprezentaci.) „Ale já létám v reprezentaci! Když trénuji nad naším barákem, máma vyjde ven a říká: Takhle to umí jenom náš Kamíl! To víš, máma už mě pozná, takové kopáky umím jenom já!“ Ještě si stačil vzít půjčku a pak, jak se odněkud vynořil, stejně najednou zmizel. Půjčku za něj nakonec zaplatil kolega, který mu, chudák, dělal ručitele. Když se podnik sháněl v Kunovicích po Kamilu Novákovi, na udané adrese nikdo takového jména nebydlel a chudák konstruktér z Kunovic, stejného jména, žádného syna neměl… Bůh ví, kdo to vlastně byl.
V dobách dřevních, když jsem dělal ještě na dvoustovkách, mě poslal „Vendarýbka“, jak říkal zkomolenou češtinou náš vedoucí našemu mistrovi, udělat revizi (už si nepamatuji na její název) na Sliač. Vím jenom to, že se přitom měnily palivové a olejové filtry. „Tam je Karel, on toho má moc a nestíhá, jeď mu tam pomoct, prosím.“ A tak jsem sednul do letadla a letěl tam. Přišel jsem do hangáru, v ruce bednu s nářadím a tašku s montérkami: „Dobrý den, kde bych našel Karla V.?“ Starý vrátný vyndal z pusy fajfku, vypustil oblak smrdutého kouře z „Tarase“ a zadíval se na mne zakaleným zrakem. „Myslíte nášho Karolka? Ten s ovcemi v hore, vráti sa až tak za týždeň.“ „Ne, já myslel mechanika, tady od té dvou stovky.“ „No hej, to je on, ten bude s ovcemi tak týždeň preč, toho nenájdete.“
Rozbalil jsem si vercajk, převlékl se do pracovního, přitáhl si pod motor starý plechový pekáč, do kterého zjevně můj kolega vypouštěl olej, a začal dělat revizi. Zcela bláhově jsem se domníval, že se v dohledné době „náš Karolko“ objeví, když toho má údajně tolik, že nestíhá. Byla to naprostá blbost, revizi jsem dodělal sám, vypsal jsem papíry, mašinu jsem odtočil a uklidil do hangáru a za tři dny jsem odletěl domů, aniž bych spatřil jeho tvář.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem po několika letech potkal na „startu“ člověka stejného jména, který vyprávěl, že dělal na Sliači mechanika na aerotaxi. „No, to jsem byl já, to víš já toho měl moc, já jsem nestíhal.“ Byl to hodný a šikovný chlapík, ale silně svérázný.
Foto Petr Volek
Karel sbíral všechno, co se dalo vzít. Ne ze zištných důvodů, že by věci nosil do sběru, on je prostě sbíral. Když jsem nastoupil do jeho party, poprosil mě, jestli bych mu s něčím nepomohl na Starém letišti. Souhlasil jsem a jeli jsme na Staré na šroťák, který tam již není. Tam do svého svérázného dvoukoláku, který měl udělaný z podvozku svařovacího aparátu, který zůstal na letišti po Luftwaffe (i se štítkem RLM!), jsme naložili zadní nápravu z liazky. „Hele kluci, Karel má liazku?“ „Tak tebe uvrtal, abys mu pomohl? To on jenom tak sbírá, ten má úplně všechno. Když tady rozflákali Rusáci tu sto padesát čtyřku, tak si chtěl vzít nějaké sedačky, co ležely na louce vedle dráhy, a teprve když tam viděl kus ruky, tak to tam nechal! To jsi nevěděl?“
Karel měl velmi zvláštní vozový park. Původně měl Pragu Lady, která měla speciální maskovací nátěr, který vznikl tak, že nanášel na auto postupně škraloupy barev, které vyhazovali z lakovny na šrotiště, takže nakonec vypadala chudák „lejdyna“ jako německé letadlo z první světové války. „To je ta nejlepší a nejhustější barva, to si piš!“ Podařilo se mu při montáži řízení obrátit převodku řízení, takže když jste točili doprava, auto jelo doleva! „Karle, vždyť se v tom zabiješ.“ „Ale, to jde jenom o zvyk, to není problém!“ Pak sehnal dva vraky polských Fiatů. Jeden byl nabouraný na předek a druhý zezadu. Polský Fiat v té době patřil mezi luxusní auta. Karel ze dvou udělal jednoho. Bez jakýchkoliv přípravků předek a zadek svařil dohromady. Protože trochu netrefil geometrii karoserie, vzniklo poněkud „rohlíkovité“ auto. Jednou jsme za ním jeli do práce a napadnul čerstvý sníh, můj kolega Pavel, který mě vezl, povídá: „Podívej Honzo, vidíš to, co já? To je čtyřstopé auto! To jede pořád za roh!“ Protože do zahnutého auta nešlo napasovat přední sklo, levý horní roh koukal ven. Karel tu mezeru vyplnil sklenářským kitem. Protože neměl vnější zrcátko, ale zato měl dvě vnitřní, přišrouboval na blatník to vnitřní, které bylo „poněkud“ rozměrnější a když jel rychleji (asi tak 50 km/h), začalo se točit, takže to měl i místo rychloměru. Naštěstí jezdil velmi výjimečně a ještě velmi opatrně a pomalu.
Jednou jsme spolu svačili a Karel se mi svěřil, že musí s „Polákem“ na technickou. „Karle, ty musíš projít, tobě to musí dát, ty dokážeš ukecat každého!“ Druhý den přišel do práce jak zmoklá slepice a já jsem se ho zeptal, co je: „Ále, neprošel jsem technickou, nedali mi to a přitom tam byl známej kluk, ale řekl mi, že to prostě nejde.“ „Jak to, prosím tě? Tomu nevěřím!“ Měli jsme Karla všichni rádi, byl hrozně hodný a každému se snažil pomoci, ale v něčem byl strašně naivní. No, slovo naivní je příliš slabý výraz! „Budete se kluci divit, ale auto mám v cajku, to víte, ale nedali mi to kvůli rezervo.“ „Kvůli čemu?“ „Kvůli rezervo, chtěli vidět rezervo (náhradní kolo, pozn. J.Č) a já jsem měl pěkný, skoro nový, ale bylo z lejdyny a to se jim nelíbilo, blbcům.“ „Karle, Fiat má snad čtrnáctky kola a lejdyna má sedmnáctky, ne?“ „No to jo, ale vzorek byl skoro novej!“ „No, ještě, že tě to nenechali před nima namontovat, to by ses zapotil, nacpat velké kolo se čtyřma dírama na pětidírové, to bys měl docela honičku.“ „No jak říkám, jsou to blbci!“
Nakonec bych si dovolil uvést příhodu, proč se na startu používá jisté slovo. Jak jsem už napsal, Karel byl hodný a velmi vstřícný. Já jsem zůstal u jedné mašiny a Karel musel jít za mne na British Airways. V té době létaly do Prahy s BAC 111. Protože motory Rolls Royce Spey dost žraly olej, tak se musela kontrolovat hladina oleje při každém průletu. Stav se nahlásil posádce a případně se olej dolil.
Chudák Karel šel na mašinu. Kapitán šel za ním, bylo hezky, tak si chtěl protáhnout nohy. Přišel jsem k letadlu, když kapitán odcházel od Karla a kroutil hlavou. „Co je Karle, co se děje?“ „Nic, všechno je v pořádku. Změřil jsem olej v motorech a kapitán chtěl vědět, jak to s olejem je. Tak jsem mu řekl: jednička, jo jednička (při tom ukazoval zdvižený prst) tam je to doubrý, jo rozumíš, tam je to doubrý (vyslovoval pomalu, s anglickou výslovností!), no a dvojka, dvojka (dva prsty), tam chybí asi jeden centimetr!“ Šel jsem se omluvit kapitánovi a ten mně vyrazil dech: „Já vím, váš kolega, mě informoval, na dvojce trochu chybí.“ „Karle, jsi fakt dobrej, on ti opravdu rozuměl!“ „No, když jsem mluvil skoro anglicky? Tak proč ne?“ A od té doby se na startu říká „je to doubrý“ a někdo ještě dodá, že na dvojce chybí centimetr….
Foto Martin Novák
************************************
Konečně na knižních pultech!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vyšla kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"
Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!
Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna
KDO JI NESEHNAL, NEMUSÍ ZOUFAT - PŘIPRAVUJE SE DOTISK!
************************************
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
