Kdybych nevěděl, že film „Vesničko má středisková“ byl natočen přibližně před dvaceti léty, měl bych téměř jistotu, že předlohou pro scénu, kdy vesnický blb Otík v paneláku splachoval stále dokola, protože poprvé v životě viděl splachovací záchod, byla následující příhoda, která se udála na Ruzyni docela nedávno.

Volali mi, že na Airbusu A 320 British Airways mají problémy s toaletami. Šel jsem tam a vedoucí kabiny mě sdělila, že zadní toalety nesplachují. U starých toalet celkem banální závada. U A 320-100 jsou klasické toalety, kde je nádrž vody pod mísou a voda v nich cirkuluje přes filtry. Někdy se stane, že voda nejde naplnit zespoda přívodem, a tak se musí plnit horem, kdy se do mísy nalijí dva kýble vody a všechno pracuje normálně. Když jsem zjistil, že čerpadla pracují normálně, že jsou pouze toalety prázdné, bez vody, požádal jsem toaletáře, aby naplnili záchody vrchem, což udělali a já jsem řekl vedoucí kabiny, že je všechno v pořádku. Vedoucí kabiny přistoupila k tlačítku splachování a spláchla: „Skutečně, splachuje to, výtečně! Děvčata, pan mechanik nám to opravil, toaleta již funguje!“ Pak přistoupila k toaletě její kolegyně, spláchla: „Jé, ono to funguje, fakt!“ Když se mně zeptal kapitán, jestli jsou toalety v pořádku, už jsem se smál: „Ano jsou, fungují normálně!“ Po těchto slovech se kapitán sebral, vešel na toaletu a spláchl! Přesně jako ve „Vesničce“, pouze se nejednalo o vesnického blba, ale o vzdělané dcery a syna hrdého Albionu!

Foto planes.cz

Mám kamaráda, kapitána na A 310. Má podivného koníčka, pěstuje ginkgo, neboli jinan dvoulaločný, chráněný strom, který má samčí a samičí semena. Když byl někde na pobytu, tak zatímco kolegyně a kolegové běhali po obchodech, on vyzbrojen klackem a v ošuntělé bundě se snažil najít tento strom a vzít si nějaká semena.

Tyto stromy rostou v Torontu v univerzitním parku. A tak si milý kamarád vzal starou bundu a vydal se do parku. Vyhazoval plechovku coca coly a snažil se s ní shodit nějaké plody. Za chvíli si ho všimli studenti a rozhořčeně se na něj obořili, proč to dělá, proč ničí ty stromy. Když jim vysvětlil důvod svého převleku za bezdomovce a důvod svého počínání, studenti to vzali jako výzvu, vyšplhali na strom a za chvíli měl igelitku plnou semen stromu. Měli z toho ještě ohromnou legraci, že si spletli kapitána letadla s bezdomovcem. D. jim poděkoval a šel do nedalekého hotelu uložit vzácný úlovek.

Z radostného zamyšlení nad lidskou pospolitostí ho vytrhlo: „You are my brother, boy! (Jsi můj bratr!) “, oslovení, které používají bezdomovci. Za ním stál obrovitý černoch v podobné staré bundě a s podobnou igelitkou v ruce. „Ty seš tady novej, že jo? Že tě neznám, už si se zaregistroval? Zima bude co nevidět, musíš se zaregistrovat!“ D. s igelitkou plnou semen v tu chvíli nevěděl, co si má počít. „Co si přejete? Já nevím o čem mluvíte?“ „Tak ty nevíš o čem mluvím, jo? Podle přízvuku bych řekl, že si Rus, chceš tady v zimě zmrznout, ty vole? Co sis to dneska ulovil, ukaž!“ Na ta slova vytrhnul D. igelitku z ruky a s nelíčeným překvapením do ní zíral: „Ty vole, to se nežere, to je na h…, možná, že si z toho u vás děláte čaj,ale z toho se akorát pobleješ,“ řekl a vytáhl z kapsy čokoládovou tyčinku Mars, silně pomačkanou. „Na, vem si todle, je to netknutý, to si představ, že to lidi vyhazujou, já to vytáh támhle z koše,“ řekl a ukazoval na nákupní centrum „Nihon Plaza“, ze kterého právě vycházely dvě stevardky ČSA obtížené nákupy. „Na, sežer to, tam je čekuláda, to tě postaví na nohy.“ Naštěstí si stevardky nevšimly dvou bezdomovců na lavičce, kteří pojídali dobroty z odpadkového koše.

Zkuste klást odpor dvoumetrovému černému obrovi, když se rozhodne, že vás zachrání od smrti hladem! „Jak ti říkají? Já jsem Little boy Williamson,“ řekl a podal ohromnou tlapu D. Ten jenom pípnul: „Já jsem David!“.

D. se snažil nějak vymanit ze starostlivosti přátelského černocha-bezdomovce. „Musíš se zaregistrovat tady na Armádě spásy, abys dostával polívku a guláš, umíš vůbec psát? Já ti s tím pomůžu.“ Vzal D. za rameno a vlekl ho do nákupního centra, kde měla tato organizace registrační kancelář. D. se jenom modlil, aby nepotkali někoho dalšího z posádky. Naštěstí, když byli v hlavní hale centra, Little boy zahlédl někoho známého a řval na něj přes celou halu: „Podívej, koho jsem přivedl, on není zaregistrovanej, nějakej Rusák.“ Přitom pustil tlapou rameno D. a ten toho hned využil a rozběhl se ven. Za sebou neslyšel dusání, jenom řev: „Tak si běž, ty magore, až tady budeš v zimě mrznout, tak se na tebe vy…!“

Foto Tomáš Holeček

Když druhý den odjížděli na letiště, D. v kapitánské uniformě, se zlatými prýmky, viděl svého včerejšího zachránce, jak postává na chodníku, tam, co včera, neodolal a zamával mu z autobusu. Dvoumetrový „Little boy“ jenom nechápavě koukal, proč na něj ten člověk v uniformě mává.

Když D. doma líčil, co se mu v Torontu přihodilo, jeho žena vítězoslavně vzala starou bundu, kterou upřímně nenáviděla, neb ženy už takové jsou a nemají rády naše staré, leč milované svršky a mají dojem, že musíme chodit, jak říkají ony „slušně oblečeni“, a vyhodila ji. „Vidíš, když si tě pletou s bezdomovci, tak musíme jít koupit novou, vždyť peněz máme dost, ne?“ Když šel večer D. vyvenčit psa v nové bundě, vytáhl z popelnice tu starou a hned ji donesl do čistírny. Má ji dodnes.

Možná, že mě zase někdo napadne, jak tato příhoda souvisí s letectvím, ale je to příhoda, která se stala mému kamarádovi pilotovi, se kterým jsem jako mechanik strávil hezkou řádku let po různých letištích.

Foto autor

„Co děláte přes víkend, nechcete nás navštívit?“ volal bývalý kapitán 767 Ken W. Byli jsme v našem Anglickém domově u Eghamu a kromě lenošení jsme neměli žádný plán. „No dobře, můžeme k vám zajet, já se ještě zeptám Rogera, jestli nepojede s námi. A jak se k tobě dostaneme?“ Dostal jsem podrobné instrukce. Roger, v té době již také letecký důchodce, souhlasil a když ujistil svou předobrou ženu, že tam skutečně nebudou letadla, řekla, že pojede s námi, což se velmi hodilo, protože jsme si hodlali zpestřit cestu nějakou štamprličkou a ona nepije…

Po dvou hodinách jsme dorazili do sídla Kena W. Ohromné viktoriánské sídlo ve velikém parku, nádhera. Po příjezdu jsme byli provedeni usedlostí. Byla to krása a luxus, ale mě to nějak nebere. Je to fajn, že to vidím a že někdo má peníze i vkus, což se bohužel tak často nestává, ale na nemovitosti skutečně nejsem odborník. „Jako důchodce se živím tímhle,“ řekl a ukázal na jakési kozy, které se volně pásly v parku, „to jsou alpaky (jeden emigrant, který ví všechno nejlíp, mi později řekl: „Ty vole, to je slitina, to měl plechový kozy?…“), ty chovám na vlnu, to je nejdražší a nejkvalitnější vlna.“ Hm, taky fajn, ale jinak je to sice krása, ale žádné letadlo! „Hele, tebe to nebaví, co? Tak já ti něco ukážu, aby sis nemyslel, že jsem skončil s érama.“

Otevřel stodolu a já jsem se mírně zapotácel. Stál tam Tiger Moth, Spitfire XIV a Dragon Rapide! Spitfire byl v silném rozkladu, připraven k transportu do Duxfordu na generálku, ale obě další letadla, no, až se srdce zastavilo! Na zemi v kozách dva Merliny, De Havillandy Cirrus Major a další krásy. Zuzana ke mně přišla: „Aby to s tebou neseklo, víš, že jsi chabrus na srdce!“ To ale chudák holka netušila, co se bude dít! Ken došel pro kožené kukly, jednu dal Zuzaně: „Vezmi si to, ať si tě Honza může vyfotit stylově a sedni si na přední sedadlo.“ „Kene, ale nepoletíme, že ne, já lítám jenom s velkýma letadlama, ale s takovým papírákem, to bych se bála!“

Já jsem fotil a mezitím si Ken něco šeptal s Rogerem, Ken si nasadil kuklu, vlezl na zadní sedadlo, připoutal se a zdviženým palcem ukázal „volno“. Roger vzal vrtuli, protočil ji a motor naskočil, Tiger Moth vyroloval ze stodoly. Přestože motor Cirrus Minor nemá žádné tlumiče, výfuky jsou v podstatě jenom fajfky od válců, Zuzana dokázala svým jekotem tento motor přeřvat. Chvíli to dokonce vypadalo, že vystoupí z rolujícího letadla, ale to už Ken dal plný plyn a letadlo se rozjelo po louce. Co já bych za to dal, být na Zuzanině místě! Když bylo letadlo na okruhu kolem stodoly, prdivý zvuk motoru má přítelkyně hravě přeřvala. Jenom jsem se bál, aby Kena nenapadla nějaká skopičina, to by mohlo mít nedozírné následky pro její exteriér a interiér letadla. Naštěstí měl rozum a za chvíli přistál. Přiroloval ke stodole, my jsme se váleli smíchy, ale má přítelkyně, kdyby mohla, tak by nás všechny zavraždila. „Já jsem zvyklá na Boeingy a Airbusy a v takovém papíráku se bojím! Proč jste mi to udělali?“

Zatlačili jsme letadlo zpět do stodoly-hangáru. „Musel jsem mašinu šetřit, mám tam nový motor, není ještě pořádně zaběhnutý, ty jsi moc těžký, to by byl risk,“ řekl Ken a otevřel skříňku na zdi označenou jako „first aid kit (první pomoc)“, vyndal z ní láhev Tulamore dew a nalil mé přítelkyni pořádnou skleničku, aby odčinil zradu, kterou na ní napáchal. Já jsem si zatím prohlížel Spitfire.

„Na to jsou strašně drahé náhradní díly, hele, třeba ostruhové kolo stojí kolem tisícovky, ale to samé, ten samý rozměr, ale z katalogu pro Vampire, stojí jenom tři sta! To je blázinec, co? Tak tam máme všichni ta kola z Vampire.“ Mé přítelkyni se vrátila barva do tváří a přestala trucovat. „Mně z toho létání nějak vyhládlo, nepůjdeme se najíst?“ Zavřeli jsme vrata stodoly, já jsem si sbalil foťáky, protože se setmělo, a odjeli jsme do hospody s pivovarem, která stála uprostřed polí. Když jsme vcházeli do sálu, na kamenném rámu dveří bylo vytesáno datum 1421…

Foto autor

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora