21.10.2017 | Svátek má Brigita


VČELAŘSTVÍ: A přece se pálí!

26.9.2014

V našem včelařském spolku jsme letos na vlastní kůži poznali, co to je, když se vyskytne ohnisko moru včelího plodu a následuje vytýčení ochranného pásma, likvidace včelstev i další veterinární nařízení. Tak o tom teď více přemýšlím a bavím se s více lidmi a ač včelař, morař-začátečník, anebo právě proto, mám tu odvahu (a drzost) ventilovat své pocity. Omlouvám se všem, kteří se touto problematikou zabývají odborně a mají břemeno odpovědnosti – můj pohled a mé otázky (i odpovědi) jsou neodborné – opírají se pouze o pocity a zkušenosti člověka, včelaře snášejícího se spolkem i včelkami desítky let dobré i zlé, realizujícího všelijaká byrokratická i veterinární opatření i toho, kdo občas někoho ke včelaření přivede.

V oficiálních článcích a na přednáškách narážím na to, že autoři označují současnou veterinární metodiku za tvrdou, ale správnou, a že jiné cesty ke zlepšení situace není. Mnohdy je ale cítit, že to není tak úplně přesvědčivé a upřímné. Ano, jsme v právním státě, máme fungující instituce (a buďme rádi, že jsou) a daná pravidla hry. To nás ale nezbavuje odpovědnosti za stav věci a ponechání - bez snahy o zlepšení - nařízení, u kterého cítím, že není úplně správné, se časem vymstí.

Já se zaměřím na jednu, nejvíce viditelnou a nejvíce strašidelnou oblast metodiky tlumení této nákazy - pálení napadených včelstev, včetně usmrcování a pálení včelstev sousedících s napadenými včelstvy, včetně pálení veškerého vybavení.

Předně nechci popírat účinnost pálení. Určitě je to způsob likvidace účinný – to není třeba dokazovat. Lidstvo ho používá(lo) k likvidaci čehokoli: nákaz, názorů, literatury, smetí... Je to efektní, účinné, demonstrativní – plameny se zapisují do historie. Vladař, soudce, úředník, který dokáže založit hranici pod jakýmkoli problémem – ten je vidět.

A i v mikrobiologii je plamen stoprocentní – je levný, jednoduchý, snadno dosažitelný.

Připadá mi ale, že takto uplatňovaný způsob řešení nákazy včelích larev nepatří do naší doby - s jejím humanismem a s jejími technickými možnostmi. Jako bychom ustrnuli ve středověku, který mnohdy nic než oheň na likvidaci nevysvětlitelných skutečností neměl. Mor včelího plodu ale vysvětlitelný je, a proto si myslím, že postup pálení není hodný „homo/včelař sappiens“ – připadá mi nelidský, nevědecký, nezvířecí - třebaže jsme si na to zvykli a přináší lokální výsledky. Je otázka, zda jiný postup by nepřinesl výsledky stejné nebo lepší - i bez tohoto drastického, středověkého divadla.

Navíc metoda pálení by byla logická, pokud by úly byly - jako v historii - pouze ze dřeva a stály někde na louce. Ale dneska, kdy úl je kombinace rozličných materiálů a někdy i nových technologií, měřidel a přístrojů, úly jsou ve včelínech nebo mobilních sestavách, jsou umístěny v zástavbě, v parkově upravených zahradách, i na střechách staveb - je těžko proveditelná i těžko obhajitelná. Pálení by mělo být poslední možností – která se použije, až všechny ostatní selžou – ne první a základní.

Když se podíváme na zobrazitelné výsledky tlumení, mapy pásem a ohnisek v průběhu let... Opravdu jsou tyto výsledky takové, že opravňují ke stoprocentní důvěře?

Nečekali by včelaři i autoři od tak drastické metody mapu příznivější? Opravdu je chyba ve včelařích, že málo (nedůsledně) pálí?

Na druhé straně vah k této mapě jsou zničené hodnoty - hodnoty materiální, ale hlavně hodnoty zkažených lidských osudů, pocity bezmoci a beznaděje i hodnoty etické (každé takové kolektivní likvidování posunuje laťku cynismu).

Proč se nelikvidují pouze napadená včelstva bez ohledu na počet sousedů? Proč se na nich před pálením nezkusí ozdravné postupy? Proč se nelikviduje až na základě posouzení více hledisek?

Připadá mi, že se neudělalo všechno pro to, aby včelky nemusely umírat a včelaři prožívat neskutečný stres. Svědomí neuleví výmluvy, že oni (veterináři) to tak chtěli , ani že oni (včelaři) neprotestovali. Jsme zodpovědní za své činy bez ohledu na to, kdo co chce. A i když to možná nepřipadá – jsme jako lidé – bez ohledu na profesi – zodpovědni především za lidi..

Metoda, která je, by měla být brána jako provizorní (ne jako jediná správná na věčné časy) s tím, že se intenzívně bude zkoušet a vyvíjet nová – šetrnější k lidem i včelám i k neživým věcem.

Vím, že se na její obranu vyrojí argumenty, že je tvrdá, ale funkční a tam, kde se zmírnila, se to nevyplatilo. Je to možné, ale přesto píšu: Pálení včelstev je špatné, ne proto, že by bylo neúčinné, ale proto, že jako léčebná metoda má včelařsky i lidsky nepřijatelné vedlejší účinky.

Určitě hubí mor na stanovišti, ale zároveň může hubit i relativně zdravé a odolné včely – resp. včely, které k tomu mají předpoklady. Ale co je horšího - hubí i včelaře, a to zejména ty, kteří do včelaření dávají kus srdce. Zejména mladí včelaříci a lidé staří, pro které někdy opravdu platí "včely rovná se život". Všechny bez rozdílů ale poznamenává. Je nešetrná ke státní i osobní kase a nedává alternativu - nedává naději na klid do budoucna. Metodika jako celek je neúplná – důrazně dbá na likvidaci požáru (požár nákazy řeší požárem úlů) , ale prevenci řeší vlažně a okrajově a hlavně nedohledává, nepojmenovává, neodstraňuje příčinu – ponechává včelaře v nejistotě.

Pokud se to vezme do důsledků – ta důvěra v pálení, tak ano, doveďme ji k dokonalosti: Lákejme mládež i dospělé ke včelaření, ale ať každý začínající včelař s přihláškou podepíše i prohlášení, že v případě výskytu moru bez řečí vše spálí – ať ví, do čeho jde. Do včelaření tak půjdou pouze drsňáci a komise budou ušetřeny dojemných scén a výčitek svědomí v případě brzkého úmrtí včelaře.

A protože je problém najít místo pro pořádný oheň, tak nechť má každé stanoviště povinně i vyhrazené místo k pálení - úměrné kapacitě včelnice –, kde bude možné bezpečně celou včelnici spálit. Anebo nechť každá organizace má svoje „spáleniště“, kde včelaři budou moci své včely bez problémů, kdykoli bezpečně a spolehlivě spálit - a citlivě, aniž by včelař musel vidět, jak plameny pomalu a navždy sžírají dílo jeho rukou i jeho dlouholeté včelí kamarádky i věci, s kterými léta žil, a ještě vlastnoručně asistovat, aby to „mělo tah“.

Druhá možnost je: Hledání, čím nahradit likvidaci pálením na volném prostranství za asistence včelaře a jeho rodiny a hledání, jakými ozdravnými postupy nahradit preventivní pálení karanténních včelstev, aby včelař nemusel jen bezmocně čekat na ortel z laboratoře. I hledání postupů, jaké při včelaření používat, aby mor vůbec nepropuknul.

Co v tom dělá republikový výbor ČSV? Má čisté svědomí ? Má u něj prioritu tato existenční nejistota včelařů a z historického pohledu zřejmě i temné místo v historii našeho včelaření - nebo vidí jen přepisy, žaloby, stanovy, personální a jiné spory (ale ne spory moru)? Věřím, že ne. Věřím, že RV usiluje o šetrnější metodu tlumení moru - nutí ty, které nutit může, a oslovuje vhodné instituce s požadavkem na zlidštění (zvčelení) metodiky tlumení moru. Věřím, že připouští konkurenci metod i institucí. Věřím, že RV sám není zasažen morem lhostejnosti, pohodlnosti, alibismu...

V létě jsem slyšel přednášku o racionalizaci, kde mj. zaznělo, že včela je už natolik zdomácnělá, že bez člověka a jeho léčení nepřežije. Zní to pěkně, ale kolik let tu včela je (milióny let)? A kolik let tu jsou léčebné a chovatelské metody lidí (desítky až stovky let)? Že by opravdu nepřežila? A že by opravdu včelka vítala hromadné pálení při výskytu moru?

Člověk je včelkám v tomto civilizovaném a rychle se měnícím světě určitě všelijak užitečný a v některých případech snad i platí analogické heslo „člověk = život“ U likvidace moru ale cítím dluh, který vůči včelkám máme.

Včelař je natolik závislý na přirozených schopnostech včel, že bez jejich neustále korekce jeho konání - zásahů do včelstev a praktikování nových způsobu včelaření - by je vlastním přičiněním zahubil. Proto by si měl vážit zázraku života včelek – nepohrdat jim jako něčím nedokonalým a hledat příčinu zlého stavu nejprve u sebe - že něco „zvoral“ (i v případě moru). My včelaři jsme se včelkami na jedné lodi, ale nejsme lodivody - musíme se s pokorou učit a dávat včelkám podmínky a možnost své vrozené instinkty používat - nejen, když jde o zisk (síla včelstva, medný výnos) , ale i když jde o zdraví, a i tomu přizpůsobit úly a metody včelaření. A musíme napravovat a odstraňovat to, co jsme zavinili a proti čemu je včelka bezbranná. Ne pálením včelstev, ani pálením úlů - změny mapy výskytu se dosáhne pálením včelařských zlozvyků a historii dostatečně neprověřených způsobů včelaření a pálením lidské pýchy a pohodlnosti.

A na závěr - pro odlehčení. Bůh zřejmě poslal lidi na svět s příkazem: „Milujte se a množte se .... a taky včelařte!“ ... Určitě ale nemyslel: „A kdyby něco, tak všechno spálit!“

Troufnu si odhadnout, že to bylo asi tak: „Milujte se a množte se! Užívejte plodů země, poznávejte zákonitosti života zvířat i rostlin a užívejte je ke svému prospěchu, rozvoji a pokroku. Ale s úctou a pokorou. A když se dostanete do průšvihu, tak ať vás nenapadne – ve vaší pýše a pohodlnosti všechno pálit –, že to jinak nejde ... ta cesta do průšvihu byla Vaše - ne Moje- a tak se namáhejte a najděte cestu lepší. A nemyslete si, že vaše (racionální) postupy, které se většinou snaží být co nejpohodlnější, jsou ty nejsprávnější. A když vymyslíte něco, co mění tisícileté způsoby života, tak si nemyslete, že to je už hotové. Nic není hotové! Milujte se a snažte se!"

Tento článek je věnován všem, kdo museli ve jménu likvidace nákazy spálit svá včelstva.

Autor je včelař



Diskuse


P. Selinger
9:28
26.9.2014

J. Hejna
8:33
26.9.2014

J. Mrázek
5:46
26.9.2014

P. Sulc
0:59
26.9.2014

P. Krasny
16:17
26.9.2014

K. Pavlik
19:07
26.9.2014

počet příspěvků: 11, poslední 26.9.2014 07:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.