21.11.2018 | Svátek má Albert


ÚVAHA: Tak trochu o etice, morálce a právu

6.11.2018

Slovo etika pochází z řečtiny a dá se říci, že se jedná o teorii morálky. Vymezení těchto pojmů je dosti jednoznačné. Etika zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy, zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí tedy činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Etika obecně má úzký vztah k právu. Jak etika, tak právo se vyvinuly z původně jednotné vědy, filozofie. Etiku je tedy možno chápat jako mravnost a morálku jako normovanou mravnost. Praktický rozdíl mezi právem a morálkou spočívá například v tom, že morálka je daleko víc tzv. žita než teoreticky reflektována. Právo je oproti tomu systémem obecně závazných právních norem stanovených státem a vynucovaných prostřednictvím sankcí. Avšak právo neexistuje ve společnosti samo o sobě a samoúčelně, je úzce provázáno s etikou a morálkou, někdy se uvádí, že je nástrojem morálky. Je to tedy morálka, která kriticky reflektuje naše jednání a předkládá určitý systém hodnot, na kterém je pak budováno právo.

A jak moudří uvádějí :

Kategorií etiky, morálky a práva a jejich vzájemnými vztahy se zabývala celá řada významných filozofů, kteří je vzhledem k jejich zcela zásadní povaze začlenili do svých filozofických studií. Podle Platóna (427–347 př. n. l.) stvořili bohové člověka ne příliš dokonalého. Člověk není smyslově dostatečně vnímavý. V souboji s přírodou by těžko obstál, proto si musí budovat přístřešky, vyrábět zbraně a oblečení. Společenský člověk mohl žít jen v malých skupinkách, protože kdykoli se více skupinek lidí dostalo k sobě, vypukly mezi nimi boje, později války. Slitovali se tedy Bohové nad lidmi a seslali jim spravedlnost.... Platón tak položil na vrchol všeho vysoce abstraktní ideje, mezi nimi ideu spravedlnosti. Na samý vrchol pak postavil ideu nejvyšší a podle jeho názoru nejdokonalejší, a to byla idea dobra.

Podle Aristotela (384–322 př. n. l.) je nespravedlivý ten, kdo nedbá zákonů, dále pak člověk, který si osobuje více, a konečně ten, kdo nešetří rovnosti. Jinými slovy spravedlivý je ten, kdo dbá zákonů a šetří rovnosti. Příspěvkem Aristotela k pojetí práva je jeho vyjádření rozdílu mezi právní a přirozenou spravedlností. Tak vznikala idea tzv.přirozeného mravního zákona, jako neosobní přirozené síly, která může být rozpoznána každým racionálně myslícím subjektem.... Přirozený zákon zavazoval každého člověka bez výjimky a jakékoli náboženské systémy nemohly být s tímto zákonem v přímém rozporu. Tento antický výklad tzv. přirozeného světového řádu se promítl i do křesťanství, islámu a ovlivnil i judaistickou tradici.

Podle T. Aquinského (1225–1274) nelze přirozené právo odvodit jinak než od práva božského, které se ztotožňuje s požadavky rozumu. Tomáš Aquinský definuje lidský zákon jako řád rozumu pro obecné blaho. Platnost práva tedy spočívá podle jeho názoru na spravedlnosti. V lidských vztazích je věc spravedlivá, je-li v souladu s rozumem. Za základ morálního života považuje subjektivní morální normu, která tkví ve svědomí.

I. Kant (1724–1804) věnoval velkou pozornost jak právu, tak morálce, tak jejich vzájemnému vztahu. Do Kantovy mravnostní nauky je zasazeno jeho pojetí práva, které vychází z toho, že vnější svoboda je podstatná, pokud dává prostor k vnitřní svobodě. Smyslem práva je umožnění osobního rozvoje v moralitě a mravnosti. Právo, podle jeho názoru, je souhrn podmínek, za kterých libovůle jednoho může být spojena s libovůlí druhého podle všeobecného zákona svobody. Kantova definice práva tedy stojí na zásadě rozumu, že svoboda jednoho má být ve shodě se svobodou druhého - právo musí být člověku posvátné, byť to vládnoucí moc stálo sebevětší oběť.....

A dále :

Na základě těchto předpokladů se začaly objevovat koncem 18. století první deklarace, jež vyhlašovaly rovnost a osobní svobodu všech lidí, nikoli z rozhodnutí nějakého panovníka, ale na základě tzv.přirozených práv. Na počátku 19. století převládalo přesvědčení, že stát je zde především proto, aby zabezpečil individuální sféru ryze osobních a vrozených práv. Brzy se však situace začala měnit. Svým dílem k tomu přispěl i G. W. F. Hegel (1770–1831), podle něhož požadavky jedince musí být v souladu se zájmy společnosti. Podle F. Nietzscheho (1844–1900) je morálka vždy jen pragmaticky zdůvodnitelným zobecněním partikulárních představ o morálce. Nietzsche zdůrazňoval především relativitu morálky. Velké oživení zájmu o Nietzscheho přinesla 70. a 80. léta 20. století, kdy se stal hlavní inspirací tzv. postmoderního myšlení.

Zcela zásadní obrat ve vztahu k etice a morálce však nastal po druhé světové válce. Norimberský proces znovu oživil myšlenku univerzality a nezcizitelnosti základních práv a svobod. To bylo logickým důsledkem systematické likvidace národů a sociálních skupin v německých koncentračních táborech. Intelektuální síla zastánců relativizace lidských práv byla veliká, ale mnohem větší bylo zděšení veřejnosti, když konečně vyšlo najevo, co se skutečně v tzv. koncentrácích dělo. Na základě těchto smutných zkušeností měl jedinec opět obdržet svá práva v přirozeném stavu – to je především ve stavu nezcizitelnosti jakoukoli státní mocí.

Z těchto podnětů vyšla také první globální deklarace lidských práv, známá pod názvem „Všeobecná deklarace lidských práv“, vyhlášená OSN dne 10. 12. 1948.

Stále tedy hledáme vztah mezi etikou a právem. Máme na výběr zjednodušeně řečeno dvě možnosti. Z pozice morálního relativizmu je možné chápat právo a morálku jako kulturně historicky podmíněné. Nelze však dosáhnout konečného konsenzu, protože vždy budou existovat jednotlivci i skupiny s naprosto odlišným pohledem na tuto oblast. Právní i morální problémy jsou neřešitelné, protože jsou pouze dílčími pragmatickými opatřeními, jenž mají zabránit extrémům. Vždy se budou objevovat nové a nové podněty, jenž budou vyžadovat redefinování problémových oblastí a změny přístupu. Druhou možností je názor, že přece jenom existují základní morální fenomény, jenž se odrážejí v objektivní řeči práva. K této možnosti by asi měla společnost směřovat a toto prohlubovat, chce-li být zdravou.

Od antiky je právo chápáno jako výraz spravedlnosti. Za spravedlivého je považován ten, kdo dodržuje zákony.... Rovněž středověké pojetí považuje za zákon jen takový, který je spravedlivý. S nástupem osvícenství se objevují různé názory, vesměs je ale právu i v tomto období přiznávána složka morality a mravnosti. Právo tedy může plnit svou funkci jen tehdy, pokud je v souladu s mravními principy.

Obecný závěr moudrých :

Etika, morálka a právo jsou naprosto nezastupitelné pro fungování společnosti. Právo a zákon nesmí být v rozporu s etikou a mravností. Právo, které se dostane do rozporu s etikou a mravností, není schopno plnit své funkce ve společnosti. Soulad zákona s etickými pravidly je nezbytný tedy proto, aby zákon byl vnímán jako spravedlivý a mohl ovlivňovat společenské dění žádoucím směrem...



Diskuse


K. Janyška
20:38
6.11.2018

A. Alda
11:09
6.11.2018

D. Rucker
14:23
6.11.2018

J. Fridrich
21:10
6.11.2018

M. Jandáková
23:45
6.11.2018

J. Ptáček
10:48
6.11.2018

J. Fridrich
21:08
6.11.2018

počet příspěvků: 7, poslední 6.11.2018 11:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.