20.3.2019 | Svátek má Světlana


ÚVAHA: Byl to opravdu promarněný rok?

2.1.2007

Máme za sebou rok poněkud zvláštní, politicky určitě. Vícekrát než jindy jsme stáli nad volební urnou. Vážili jsme komu dát svůj hlas, ale – žádným jednotlivcem nedohlédnutelný – součet těchto našich hlasů dobrý výsledek nedal. Červnové parlamentní volby naopak odstartovaly období politického tápání, které u nás nemá obdoby. (Neměli bychom však zapomínat na to, že jsme na jaře žádný velkolepý výsledek neočekávali. Alespoň já určitě ne.)

Zatímco po volbách obvykle bývají vítězové a poražení, zatímco něčí politická očekávání se začnou naplňovat a někdo je naopak zklamán, u nás tomu tak není. Zklamán je pravděpodobně skoro každý. To ale nesmí být důvodem k rezignaci. Na cestě od totalitního státu k standardní evropské demokracii jsme v devadesátých letech ušli drtivou část cesty a – spolu s našimi středoevropskými sousedy – jsme dospěli do fáze, v níž už dávno nedominuje ani shora organizované řízení země (a manipulování životy každého z nás), ani radikální proměňování zákonů a institucí (které také bylo úkolem státu). Obojí je už dávno za námi. Elementární svobodu jednotlivců to mimo veškerou pochybnost zajistilo a o ukradených revolucích a o zklamaných očekáváních by nikdo neměl mluvit. Kdo to dělá, asi chtěl vytvořit úplně jiný svět. Asi chtěl realizovat nějaký svůj utopistický ideál (a mít v něm pro sebe zajištěné důležité místo).

V prvních letech jedenadvacátého století máme jiné starosti. Znovu je třeba zabývat se zachováním svobody, protože vznikla její nová ohrožení spojená s postdemokracií, s evropeismem, s politickou korektností, s multikulturalismem, s arogantním environmentalismem, s pozitivní diskriminací, s lidskou nepokorou a zejména s novou, minulostí jakoby vůbec nepoučenou vírou v řešení lidských problémů shora, státem, přerozdělováním, regulací. To je něco jiného než komunismus. Někteří lidé u nás to bohužel dostatečně nechápou, a proto stále znovu a znovu svádí už dávno ukončené bitvy. Často hlavně s těmi, kteří – na rozdíl od nich – ohrožení jiná už velmi ostře vnímají. Ukazuje se také, že přes veškerou povrchní rétoriku každému z nás na komunismu vadilo něco jiného.

Povolební rozpolcení a rozhádání naší země – spolu s nirvánou masové kultury a vysokého konsumu – k uvědomění si nemalé problematičnosti dneška a k nastolení vážné debaty o příčinách tohoto stavu bohužel nepřispívá. Nejsme v tom sami. Situace (a i volební výsledky) v dalších EU zemích je bohužel v mnohém podobná. Skoro všude přestává jít o souboj vizí, idejí a ideologií. Tento, z principu pozitivní střet je nahrazován virtuálním střetem osob a vyprázdněných hesel. To sice už dávno předvídal a přesně popsal George Orwell, ale Evropa si z něj dostatečné poučení nevzala. Ukolébala se pádem komunismu, neboť si namluvila, že to samo o sobě stačí, což bohužel pravda není.

Jednou z hlavních příčin zůstávání na povrchu a nedotýkání se podstaty věcí je sterilizace jakékoli diskuse téměř povinnou apoteózou všeho, co je spojeno se značkou EU. Ani při referendu o vstupu do tohoto nadnárodního, více a více supranacionálního celku jsme nevedli žádnou vážnou debatu o smyslu našeho členství a o cílech, kterých touto cestou chceme dosáhnout. Někteří jsme varovali před tím, že to může vést ke zpomalování našeho transformačního procesu a k brzdění našeho dohánění vyspělých států světa. Řadu aspektů těchto jevů právě prožíváme, ale bojíme se jejich příčiny nazvat pravým jménem.

I ti z nás, kteří úskalí těchto procesů viděli dávno, a proto si na rozdíl od různých snílků přáli, aby byla bilance našeho členství alespoň vyrovnaná, si dnes jen potvrzují, že to není předem a automaticky dané. Měli bychom se proto zabývat daleko konkrétněji než dosud autentickými zájmy naší země a pokusit se říci, nakolik členství v EU těmto našim zájmům pomáhá. Odpovědět frází nemá žádný smysl.

Blíží se i naše předsednictví v této organizaci. Bude to od nás vyžadovat, abychom kromě vlastních zájmů identifikovali také společné zájmy Unie a abychom hledali styčné body. O ty bychom měli usilovat. Uvažovat altruisticky smysl nemá. V politice státu má sebeobětování místo jen v naprosto krajních situacích a teď takové krajní situace nejsou.

1. lednem do EU vstupují Bulharsko a Rumunsko, což je pro stabilitu na Balkánském poloostrově bezesporu významnou událostí. Občané i politikové obou zemí si však situaci idealizují a od členství samotného si slibují jen a jen pozitiva, a to nemalá. Snažíme se jim říkat, že je to daleko složitější.

Přesto si myslím, že letošní rok jistou změnu přinesl. Konečně začaly padat zábrany neupřímného a místy až podlézavého eurooptimismu, já říkám euronaivismu, a začíná být přípustným o EU normálně diskutovat. To je důležitý průlom.

Témata existují. Brzy budeme rozhodovat např. o našem členství v eurozóně. Pokud by přijetí eura vedlo k tomu, že by byl kurs koruny navěky zmrazen na úrovni, která není stabilizovaná a která neodpovídá parametrům, které naše ekonomika ve své dnešní vývojové fázi má, pak by měli i eurooptimisté připustit, že je třeba načasování takového kroku znovu promýšlet. To je jedním z příkladů složitých rozhodování, která před námi stojí a kterým se nevyhneme. Stejně tak např. platí, že pokud by bezpečnostní politika EU měla narušovat dosavadní způsob zajištění bezpečnosti našeho státu v rámci NATO, pak bychom si i v této věci měli říci, kudy chceme jít a kam chceme dojít.

Je třeba začít seriózně a kriticky diskutovat také další politicky tabuizovaná témata jako je např. Irák, Afghánistán a celý Blízký Východ.

Nežijme se zastaralými, apriorními představami ohledně dynamicky se vyvíjejícího a díky informačním i dopravním technologiím zmenšujícího se světa. Ten na nás nečeká, o čemž mne velmi názorně přesvědčují i mé zahraniční cesty. Čína, Indie, Rusko a řada dalších zemí ekonomicky rychle rostou a velká část lidí, kteří v nich žijí, má dobrou naději na lepší budoucnost. Nejdříve na lepší budoucnost ekonomickou, ale ta – dříve či později – za sebou potáhne i tolik potřebné změny politické a sociální. Neměli bychom se tvářit, že se vždy, všude a v každém kulturně-civilizačním kontextu musí postupovat v takovém pořadí systémových změn, jako u nás.

Počátek roku bývá okamžikem přání a předsevzetí. Je také okamžikem přemýšlení o prioritách, což by nemělo být záležitostí jen politiků. Zkusme si tento úkol vzít za svůj všichni.

HN, 29.12.2006



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


honza
8:27
3.1.2007

Pavel
15:04
2.1.2007

Saša
13:56
2.1.2007

tooktook
20:38
2.1.2007

Vasek
22:57
2.1.2007

třetí
13:49
2.1.2007

ghi
13:21
2.1.2007

třetí
13:38
2.1.2007

třetí
13:09
2.1.2007

I-Worm
21:14
2.1.2007

possum
***
12:48
2.1.2007

marek
11:45
2.1.2007

Sch.glosátor
11:28
2.1.2007

třetí
10:31
2.1.2007

PRASI DENT
11:08
2.1.2007

třetí
12:57
2.1.2007

PRASI DENT
16:18
2.1.2007

M. Zima
10:03
2.1.2007

třetí
12:54
2.1.2007

M. Zima
18:53
2.1.2007

PetrK
12:58
2.1.2007

jirka.s.
19:07
2.1.2007

Vašek
10:01
2.1.2007

David
10:35
2.1.2007

Old
14:16
2.1.2007

Zebra
8:38
2.1.2007

šakal
10:12
2.1.2007

Netřeba
6:31
2.1.2007

Bobo
4:16
2.1.2007

SÍLA ODSUDU
8:14
2.1.2007

Vilém
1:13
2.1.2007

Edmont Dante
7:21
2.1.2007

Šedovous
8:38
2.1.2007

Rik
9:15
2.1.2007

Gonzales
11:07
2.1.2007

ondys
9:25
2.1.2007

Vilém
12:32
2.1.2007

Edmont Dante
13:04
2.1.2007

Edmont Dante
14:45
2.1.2007

ondys
16:36
2.1.2007

počet příspěvků: 58, poslední 3.1.2007 03:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.