Zatímco po volbách obvykle bývají vítězové a poražení, zatímco něčí politická očekávání se začnou naplňovat a někdo je naopak zklamán, u nás tomu tak není. Zklamán je pravděpodobně skoro každý. To ale nesmí být důvodem k rezignaci. Na cestě od totalitního státu k standardní evropské demokracii jsme v devadesátých letech ušli drtivou část cesty a – spolu s našimi středoevropskými sousedy – jsme dospěli do fáze, v níž už dávno nedominuje ani shora organizované řízení země (a manipulování životy každého z nás), ani radikální proměňování zákonů a institucí (které také bylo úkolem státu). Obojí je už dávno za námi. Elementární svobodu jednotlivců to mimo veškerou pochybnost zajistilo a o ukradených revolucích a o zklamaných očekáváních by nikdo neměl mluvit. Kdo to dělá, asi chtěl vytvořit úplně jiný svět. Asi chtěl realizovat nějaký svůj utopistický ideál (a mít v něm pro sebe zajištěné důležité místo).
V prvních letech jedenadvacátého století máme jiné starosti. Znovu je třeba zabývat se zachováním svobody, protože vznikla její nová ohrožení spojená s postdemokracií, s evropeismem, s politickou korektností, s multikulturalismem, s arogantním environmentalismem, s pozitivní diskriminací, s lidskou nepokorou a zejména s novou, minulostí jakoby vůbec nepoučenou vírou v řešení lidských problémů shora, státem, přerozdělováním, regulací. To je něco jiného než komunismus. Někteří lidé u nás to bohužel dostatečně nechápou, a proto stále znovu a znovu svádí už dávno ukončené bitvy. Často hlavně s těmi, kteří – na rozdíl od nich – ohrožení jiná už velmi ostře vnímají. Ukazuje se také, že přes veškerou povrchní rétoriku každému z nás na komunismu vadilo něco jiného.
Povolební rozpolcení a rozhádání naší země – spolu s nirvánou masové kultury a vysokého konsumu – k uvědomění si nemalé problematičnosti dneška a k nastolení vážné debaty o příčinách tohoto stavu bohužel nepřispívá. Nejsme v tom sami. Situace (a i volební výsledky) v dalších EU zemích je bohužel v mnohém podobná. Skoro všude přestává jít o souboj vizí, idejí a ideologií. Tento, z principu pozitivní střet je nahrazován virtuálním střetem osob a vyprázdněných hesel. To sice už dávno předvídal a přesně popsal George Orwell, ale Evropa si z něj dostatečné poučení nevzala. Ukolébala se pádem komunismu, neboť si namluvila, že to samo o sobě stačí, což bohužel pravda není.
Jednou z hlavních příčin zůstávání na povrchu a nedotýkání se podstaty věcí je sterilizace jakékoli diskuse téměř povinnou apoteózou všeho, co je spojeno se značkou EU. Ani při referendu o vstupu do tohoto nadnárodního, více a více supranacionálního celku jsme nevedli žádnou vážnou debatu o smyslu našeho členství a o cílech, kterých touto cestou chceme dosáhnout. Někteří jsme varovali před tím, že to může vést ke zpomalování našeho transformačního procesu a k brzdění našeho dohánění vyspělých států světa. Řadu aspektů těchto jevů právě prožíváme, ale bojíme se jejich příčiny nazvat pravým jménem.
I ti z nás, kteří úskalí těchto procesů viděli dávno, a proto si na rozdíl od různých snílků přáli, aby byla bilance našeho členství alespoň vyrovnaná, si dnes jen potvrzují, že to není předem a automaticky dané. Měli bychom se proto zabývat daleko konkrétněji než dosud autentickými zájmy naší země a pokusit se říci, nakolik členství v EU těmto našim zájmům pomáhá. Odpovědět frází nemá žádný smysl.
Blíží se i naše předsednictví v této organizaci. Bude to od nás vyžadovat, abychom kromě vlastních zájmů identifikovali také společné zájmy Unie a abychom hledali styčné body. O ty bychom měli usilovat. Uvažovat altruisticky smysl nemá. V politice státu má sebeobětování místo jen v naprosto krajních situacích a teď takové krajní situace nejsou.
1. lednem do EU vstupují Bulharsko a Rumunsko, což je pro stabilitu na Balkánském poloostrově bezesporu významnou událostí. Občané i politikové obou zemí si však situaci idealizují a od členství samotného si slibují jen a jen pozitiva, a to nemalá. Snažíme se jim říkat, že je to daleko složitější.
Přesto si myslím, že letošní rok jistou změnu přinesl. Konečně začaly padat zábrany neupřímného a místy až podlézavého eurooptimismu, já říkám euronaivismu, a začíná být přípustným o EU normálně diskutovat. To je důležitý průlom.
Témata existují. Brzy budeme rozhodovat např. o našem členství v eurozóně. Pokud by přijetí eura vedlo k tomu, že by byl kurs koruny navěky zmrazen na úrovni, která není stabilizovaná a která neodpovídá parametrům, které naše ekonomika ve své dnešní vývojové fázi má, pak by měli i eurooptimisté připustit, že je třeba načasování takového kroku znovu promýšlet. To je jedním z příkladů složitých rozhodování, která před námi stojí a kterým se nevyhneme. Stejně tak např. platí, že pokud by bezpečnostní politika EU měla narušovat dosavadní způsob zajištění bezpečnosti našeho státu v rámci NATO, pak bychom si i v této věci měli říci, kudy chceme jít a kam chceme dojít.
Je třeba začít seriózně a kriticky diskutovat také další politicky tabuizovaná témata jako je např. Irák, Afghánistán a celý Blízký Východ.
Nežijme se zastaralými, apriorními představami ohledně dynamicky se vyvíjejícího a díky informačním i dopravním technologiím zmenšujícího se světa. Ten na nás nečeká, o čemž mne velmi názorně přesvědčují i mé zahraniční cesty. Čína, Indie, Rusko a řada dalších zemí ekonomicky rychle rostou a velká část lidí, kteří v nich žijí, má dobrou naději na lepší budoucnost. Nejdříve na lepší budoucnost ekonomickou, ale ta – dříve či později – za sebou potáhne i tolik potřebné změny politické a sociální. Neměli bychom se tvářit, že se vždy, všude a v každém kulturně-civilizačním kontextu musí postupovat v takovém pořadí systémových změn, jako u nás.
Počátek roku bývá okamžikem přání a předsevzetí. Je také okamžikem přemýšlení o prioritách, což by nemělo být záležitostí jen politiků. Zkusme si tento úkol vzít za svůj všichni.
HN, 29.12.2006