23.7.2018 | Svátek má Libor


USA: Pitbull na podpatcích

9.7.2018

Popsal jsem americké feministce náš velikonoční zvyk

Večírek v clevelandském univerzitním centru byl v plném proudu, mnoho známých i neznámých tváří, studenti, profesoři, rodiče, přátelé. Kamarád se u mě zastavil s tím, že mě seznámí s jednou paní, která nedávno navštívila Česko.

Představili jsme se, byla nadšená, že si může po nějaké době znovu popovídat s Čechem a pochlubit se svými zážitky z cest po Česku a Evropě. Ke cti nechť jí je připsáno, že strávila u nás šest týdnů a vymetla snad všechny nejzajímavější kouty země. Zajímala se o historii, architekturu, přírodu, lidi, zábavu, prostě o všechno. Nadšeně chválila lidi, s kterými se potkala.

Blížily se Velikonoce a jak se tak o všechno zajímala, přišla řeč na velikonoční zvyky. Zeptal jsem se, zda ví o tom našem specifickém velikonočním zvyku jako pomlázka, kluci, holky, voda, parfém, výslužka... O staré tradici přežívající do dnešní doby, oslavě jara a plodnosti. „Ne, ne, koleda říkáš, o tom mi nikdo neřekl, vyprávěj.“ Vysvětlil jsem jí, jak kluci koledníci koledují, co je to pomlázka, jak se vyrábí a jak se používá.

Poodstoupila ode mne a s úšklebkem utrousila: „To si děláš legraci!“ Teď jsem si na moment myslel, že si dělá legraci ona, jako že předstírá, že nevěří tomu, co říkám. Přidal jsem tedy detaily akce, abych zvýšil důvěryhodnost a přesvědčil ji o realitě věci.

„Takže muži bijí ženy a ženy si to musí nechat líbit?“ kouká na mě a nevěřícně kroutí hlavou. „To ony se nebrání, to jen tak tolerují? Toto chování mužů není nezákonné?“ Poznávám, že tady končí legrace, která nikdy nezačala.

„Tak řekni, co ony? Co ony na to?“

Není mi rady, a tím pádem pomoci. Usrknu z drinku a potápím se dál v beznaději situace: „Holky za to dají klukům malovaná vajíčka.“

„Cože? Vejce? Jaká vejce?“ Zahnán do kouta vycházím s čistou pravdou ven: „Slepičí vejce, malovaná nebo obarvená, jako symbol nového života.“

„Vy nás vidíte jen jako rodičky,“ červená vzteky odstupuje ode mne ještě dál.

Vtom ale, jak jsem měl v sobě nějaký ten drink, mě debata začala bavit, až fascinovat.

„Jo a mají přichystané pohoštění, jídlo.“ Zase mě nenechá domluvit: „Vy nás vidíte jen jako kuchařky.“ Na to mávnu rukou a dokončuji myšlenku: „A nalejí nám štamprle něčeho ostřejšího, aby se nám dobře koledovalo.“

„Alkohol. No jasně.“

Snažím se pokračovat: „Když jsme chodili koledovat jako děti, tak jsme nejdříve pokropili maminku, nikdy jsme nesměli zapomenou přijít k babičce.“

„Ty jsi mlátil svoji mámu a babičku? A to všechny děti?“

„Ne, jen kluci,“ další spontánní politicky nekorektní odpověď ze mě bez autocenzury vyletí do prostoru.

Melu pak něco o tom, že jsem ani maminku ani babičku nemlátil, jen jim symbolicky předal energii jara z vrbového proutí. I to, že při koledování u kamarádek a obecně mladších příslušnic něžného pohlaví teče vody obvykle více a pomlázka se může používat razantněji. Doplnil jsem, že odpoledne děvčata přebírají v některých regionech otěže akce, ale to už samou zlostí moje společnice nevnímá.

„A co tvoje kamarádky, a ženy vůbec, jak to vnímají?“ ptá se poněkolikáté. Zklidňuji situaci tím, že je to individuální, že já jsem například nikdy nechodil koledovat tam, kde si koledníky nepřejí. Že znám ženy, které tento zvyk z duše nenávidí, i ty, které se nemůžou dočkat. A že je součástí společnosti, v některých regionech se udržuje, jinde třeba zaniká.

Ukazuji jí na fotkách pomlázku a kraslici. Mám v mobilu i pohlednici, kterou jsem dostal od svých kolegů a kolegyň z Česka. Na pohlednici vyskakuje děvče v moravském kroji s nadzvednutou sukničkou a stopami po pomlázce na stehně... Kouká na to zvědavě, trochu znechuceně mi vrací mobil. „Co je to tam napsáno?“

„Karlíčku, prožeň ty báby americké,“ překládám velikonoční přání doslovně do angličtiny. Dodávám, že jsem od nich dostal balíček se skutečnou pomlázkou, kraslicí a čokoládou. A byl vyzván k použití.

„Kdo to psal?“

„Holky z práce.“

„V Česku?“

„No v Americe ne.“

Následuje pauza. Dlouhá, nekonečná pauza. Bere si svou sklenku, dopíjí a odchází. Vrací se:

„Jsi nemocný. Jsi pervert. Všichni Češi jsou perverti,“ a mizí nadobro.

...

A reakce mých kamarádů? Američan: „Tohle jsi řekl Emily? Můžeš být rád, že jsi nedostal pěstí na kasu. Ona je aktivistka a také velitelka hasičů.“ Druhý Američan: „Líbil ses jí.“ Čech: „Tý volé, ta by to potřebovala jako sůl.“ Slovák: „Srandu si robíš, toto nemôže byť pravda.“

....

Za čas jsem ji potkal v posilovně. Nehlásil jsem se k ní. Přišla ke mně sama a zeptala se, jak se mám. Tak jak, normálně, ne? Vytáhla z kapsy pero, usmála se a napsala mi na lísteček své telefonní číslo. „Zavolej a přijď. Přines s sebou ten vrbový bičík.“

Číslo jsem někde natrvalo odložil, rande s pitbullem na podpatcích se nekonalo.

********

Časy se mění

Časy se mění. (theodysseyonline.com 2016, Josef Lada 1946)

Převzato z blogu Stryczek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.



Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče
Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče

Zavřené školky a letní prázdniny si žádají jediné – vyrazit na nezapomenutelný rodinný výlet, zabavit děti a neunavit rodiče. Jaké jsou naše tipy na výlety po Čechách?

Diskuse


M. Mikulec
22:55
9.7.2018

I. Teren
20:55
9.7.2018

J. Kanioková
17:33
9.7.2018

K. Potoček 413
11:26
9.7.2018

J. Farda
8:56
9.7.2018

J. Farda
8:57
9.7.2018

K. Janyška
8:52
9.7.2018

počet příspěvků: 7, poslední 9.7.2018 10:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.