Cyklus Žebráci moře
    
Paul Kearney – RANOVO ZNAMENÍ

Č  Á  S  T     P  R  V  N  Í
 
Věž

K A P I T O L A   P R V N Í

Moře v krvi
    
   „Samozřejmě, že tu kdysi byl Bůh. Otec všehomíra, který stvořil všechno a každičkou rasu, aby osídlily svět. Ale už dávno nás opustil, znechucen svéhlavostí Svého díla a od­pornými choutkami tvorů, kterými zalidnil Svůj svět. Teď jsme sami, děti opuštěné svým otcem. A když Bůh odcházel, aby nás potrestal, vzal s sebou všechnu naději na posmrtný život. Takže nás nečeká nic jiného než červi. Žádná spravedlnost za utrpení, žádný trest pro hříšníky. A tak se náš svět točí kolem své osy, poháněn nenasytnými sny lidí.“
   „Ale existují další bohové,“ prohlásil Rol. „Je tu Ussa a její druh Ran. A Gibniu, pán kovadlin…“
   „Menší božstva, omezená tímto světem jako my, chlapče. Ano, jsou mocní a nesmrtelní, ale nedokáží tvořit. Umí jen ničit nebo deformovat to, co již bylo stvořeno jediným Bohem, který nás opustil.“
   „A co Weren?“
   Rolův děd se odmlčel a zamračil. Trvalo dlouho, než odpověděl.
   „Někteří tvrdí, že Weren jsou padlí andělé, vyhnaní na tento svět za trest za své staré hříchy, jiní říkají, že je to lidstvo před svým pádem, lidé, jací by měli být. Ale menší bohové je ve své žárlivosti oslabili a zlomili a stvořili z nich lidstvo, tak jak je známe dnes. V každém případě jsou lidé tohoto světa jen pouhými stíny andělů, stejně jako lidé Ur, Nedokončení, jsou poničenými parodiemi lidství. Tohle je tedy pravda o Umeru, rotujícím světě, který obýváme: nyní když nás Bůh opustil, všechny věci zahnívají. Svět se kolem své osy otáčí stále pomaleji a slunce rok od roku, století od století stále více chladne. Jednoho dne se otáčení Umeru konečně zastaví, stane se z něj zmrzlá koule bláta a bude se vznášet jako popelavé slunce, jehož veškeré světlo zahynulo.“
   Chlapec jménem Rol se nad tím zamyslel. Padal soumrak a v posledních paprscích slunce ladily jeho krátké rudozlaté vlasy s Mořem záludných větrů. Oči měl zelené jako ametyst a světlé jako mělčina tropické laguny. Bylo mu devět let a pažemi si objímal špinavá, odřená kolena. Výrostek s tváří archanděla.
   „Kdy Bůh opustil svět?“ zeptal se starce.
   „Před celými věky. Dříve, než první z menších lidí otevřel oči, v dobách Starého světa, dříve, než se zrodil Nový.“
   „Jak to všechno víš, dědečku?“
   Stařec znovu upadl do ticha. Mozolnatým palcem, dávno opáleným k necitlivosti, udusal žhavé dýmkové byliny v černé dýmce. Za ním na západě rozžehlo umírající slunce na okraji horizontu veselou stužku výhně. Dole ve stínu mysu vlny lhostejně narážely na černé skály a laskaly tentýž kámen, na který budou v zimě s čirou zběsilostí útočit.
   „Naši lidé tyhle věci znali odjakživa,“ pronesl nakonec zdráhavě stařec. Stočil vlhké oči do jasné mladé tváře vedle sebe a pousmál se. Právě v tomto okamžiku bylo možné spatřit, že v mládí býval také krásný.
   „Dennifreyané? Proč si farmáři a rybáři nechávají tyhle vědomosti pro sebe? Proč…?“
   „Tak naposledy, Role, ty, já ani Morin a Ayd, kteří na tebe dohlížejí, nepocházíme z Dennifrey. Přišli jsme… odjinud.“
   „Ale odkud, dědečku?“ V chlapcově tváři se zračila zatvrzelá houževnatost, jako ve všech dětských tvářích, toužících znát nějaké tajemství.
   Jeho děd zamyšleně zabafal z dýmky a upřeně se zahleděl na první hvězdy, které následovaly západ slunce. Zdálo se, že na nachově zbarveném nebi cosi hledá, a když to našel, ukázal hnědou napjatou paží. „Koukni na támhletu hvězdu.“    „Tu s modrými záblesky? To je Quintillian. Také se jí říká Stráž Bionaru. Když půjdeš podle ní, nakonec dojdeš do Urbonetta, Města přístavišť, Svobodného města.“
   Starý muž se usmál. „Dobře řečeno. Ale kdysi se mu říkalo ještě jinak. Když jsem byl starý jako ty, tak to pro mě byl Or-Desyr. Tohle nikomu neříkej. Je to tajemství, jméno naší hvězdy, které známe jen my dva.“
   Chlapec vážně přikývl. Byl zklamaný, protože to tajemství bylo tak malé, pouze jakési jméno, které pro něj nic neznamenalo. A komu by ho vyprávěl?
   „Říkal jsi, že nepocházíme z Dennifrey,“ poznamenal rozmrzele. „Co s tím má společného nějaká hvězda?“
   „Ta hvězda označuje domov,“ odvětil stařec trpělivě.
   „Takže pocházíme z Urbonetta?“
   „Ne! Pocházíme z mnohem větší dálky. Z místa za mocným Bionarem a Perilarem a dokonce za bájným Urubanem, Městem hedvábí. Pamatuj si toto: Or-Desyr, neboli Stráž, jak mu říkají, ukazuje přes Oronthické mo­ře na okraj samotného Tethis. V těch rozlehlých vodách se prý dá dojet do míst, kde člověk jako my může být v bezpečí, alespoň na nějaký čas. Ale tím se netrap. O tom ti povím někdy jindy. Koukej, padla noc a my jsme si toho ani nevšimli.“
   Skutečně už byla tma a za nimi Morin a Ayd rozžehli lampy, takže se ve dveřích chalupy, ve které všichni bydleli, mihotalo vlídné žluté světlo. Zaslechli klepání dřevěných talířů a ostrý hlas Ayd, kterým peskovala Morina za jakýsi domácí přestupek. Ze dveří se vyléval žlutý obdélník světla, který jasněl, jak se temnota kolem nich prohlubovala a lelci na pobřeží spustili své naříkavé písně.
   Stařec se upřeně zahleděl na moře a prohodil: „Tethis spí. Vidíš ty vlnky, tvořené větrem? To si Ussa češe vlasy.“
   Pozorovali, jak se na vlnkách, narážejících na skály, mihotá svit hvězd.
   „Jednoho dne vypluju na moře,“ zašeptal Rol zlobně. „Navštívím všechny země a všechna království na světě. Budu kapitánem té nejlepší lodi, jaká kdy byla postavena.“
   „Možná budeš,“ odvětil Rolův dědeček laskavě. „Ko­neckonců, máš to v krvi. A na Počátku všechny věci vyšly z moře. Dokonce i hory kdysi bývaly jen bahnem v temné Ussině děloze. Před koncem dní by se všechno mělo zase do moře vrátit. Teprve až slunce ochladne, samotná Ussa zemře a povrch země konečně pozná klid.“
   Stařec s hekáním povstal a sevřel rameno chlapce vedle sebe. Dýmka mu rudě žhnula, a tak vyslal do nočního vzduchu obláček vonného dýmu.
   „Tak pojď, Role. Ussa na tebe a tu tvou loď počká, ale je čas jít na večeři a Ayd není tak trpělivá. Poslední dobou příliš mnoho mého jídla sežrala prasata.“
    
   Dennifrey, Ostrov sítí, nejvýchodnější a také nejizolovanější ze souostroví Sedmi ostrovů. Plytké vody Moře záludných větrů omývalo své ponuré břehy, pověstné mlhami a zrádnými mělčinami, které se nikdy nevyskytly dvakrát na stejné zeměpisné délce. Dennifreyané byli s mořem spjati nelítostnou symbiózou. Tento rozvážný národ s malými čluny, který nebyl k cizincům zrovna přívětivý, se s reptáním klaněl Usse, Paní vlnek, a občas porazili kůzle, aby uklidnili zimní bouře jejího manžela, strašlivého Rana. Zdálo se, jako by ten živel, po kterém se plavili, nenáviděli. Pluli po něm stejně ostražitě, jako člověk jezdí na jankovitém koni. Ale jejich loviště ryb byla nejbohatší v severní části světa a Dennifreyanům se bez ohledu na tento poněkud drsný svazek s mořem dařilo dobře. Zbohatli, ale i přes své bohatství nevnímali svět za svým pobřežím o nic víc než dřív. Téměř se vyžívali ve své nevědomosti a na obchodníky s rybami, kteří jejich nasolené úlovky odváželi z ostrova, pohlíželi s pohrdáním.
   Malou daní za tuto jejich prosperitu byla každoroční ztráta životů v Ranových sítích, krvavá cena za možnost získávat bohatství moře. Možná kvůli tomu byli zatvrzelí. Byli národem tvrdých obchodníků, a když je někdo k něčemu nutil, chovali se odmítavě. Ale s bohy se člověk nemůže hádat. Takže když se po moři zrovna neplavili, proklínali je a oběti přinášeli ne zrovna zdvořile.
   Rolova rodina – protože za tu byli považováni i Morin a Ayd, přestože nebyli jeho příbuznými – žila na Dennifrey již řadu let. Přesto byli pořád cizáci a stačilo, aby dědeček nakoukl do přeplněné taverny v Driolu, a uvnitř se okamžitě rozhostilo ticho.
   „Jsme pozůstatky staré nenávisti,“ poučoval Rola, „odháněné strachem a nevědomostí lidí.“ Stařec toho na toto téma namluvil tolik, že už jej dokonce i Rol sotva vnímal. Dědeček měl hlas dunící jako buben a zpěvný jako skřivan, ale s chutí mu naslouchal a dělal hlasitá prohlášení o věcech, o kterých Rol ani nedoufal, že je někdy pochopí. A tak s Morinem sedávali vedle chalupy, spravovali sítě a pokyvovali hlavami, aniž by chápali, co děd říká, protože starce měli rádi.
   Tato neobvyklá čtveřice žila stranou od ostatních. Chalupu postavil Morin z těžkých kamenných bloků na vyvýšeném výběžku, ze kterého bylo možné ve změti plachet na tyrkysovém horizontu rozeznat lodě Dvanácti moří. Dědeček tvrdil, že stejně jako loď musí i dům mít jméno, a již dlouho předtím vymyslel pro jejich malé obydlí název Orlí hnízdo. A dům byl dobrý, jako by tím oceňoval starcův nápad. Drnová střecha, připomínající hradby, chránila Orlí hnízdo před zimními bouřemi stejně jako před letním žárem. Představovalo jediný domov, jaký Rol poznal či jaký si pamatoval, pevný základ jeho mladého života.
   Pod chalupou byla malá půlkruhová zátoka, na jejímž břehu v zimě spočíval jejich lehký člun, a za ní Ayd s nesmírným úsilím obdělávala políčko, stále hnojené tunami chaluh, takže měli čerstvou zeleninu a nemuseli o ni smlouvat ve vesnici. Dále pak v malém hájku ryla v rozbahněné půdě dvě prasata, která vesele ignorovala blížící se osud, a jejich černě pruhované potomstvo kvičelo a domáhalo se cecíků.
   Na samém vrcholku drolícího se výběžku se nejasně rýsoval hagrolit, studený dokonce i za nejparnějšího dne letního slunovratu, který ani při západu slunce nevrhal žádný stín. Místní lidé k němu odmítali chodit, ale Rolova rodina přesto postavila svůj dům v dohledu jeho mechem porostlých boků; Rol myslel na ten balvan jako na nějakého vzdáleného a ne příliš často vídaného příbuzného ani ve zlém ani v dobrém, ale jako na součást tiché krajiny. Dědeček u něj často sedával i v zimě, zády se opíral o kamenný bok a pozoroval nekonečné procesí vlnek, putujících přes Moře záludných větrů.
   Krajinu kolem výběžku obklopovala pustá rašeliniště. Půda těchto rozlehlých mokřin, porostlých vřesem, křovinami a kapradím, se bořila pod nohama a v období dešťů byla zrádná pro ty, kteří nevěděli o močálech a bažinách. Nikdo tu nebydlel, žili tu jen jeleni, králíci a káňata.
   S místním obyvatelstvem se setkávali jen zřídka. Náčelník Driolu Serioc přicházel jednou ročně vybrat daně, a i když nikdy nevstoupil do domu, v jakémsi každoročním rituálu vypil s dědečkem džbánek ječmenného piva a pokládal tytéž zdvořilé otázky. Pak odcházel s čelem zroseným studeným potem a úlevou, která se mu zračila v očích. Ale ve vesnici mu upevňovalo pozici, když mohl říct, že se odvážil popíjet s těmi lidmi na mysu, a své znovuzvolení měl zajištěno.
   A Ayd se každých pár měsíců trmácela dlouhé míle rozbahněnou cestou do Driolu, aby zde výměnou získala ty nezbytné věci, které si nedokázali vyrobit, vypěstovat nebo ulovit. Materiál na výrobu sítí, byliny do dědečkovy dýmky, novou sekeru nebo kuchyňský nůž místo toho, který byl již zbroušený až na střenku, a vždy pro velký pytel žluté mouky, ze kterého dvakrát týdně pekla bochník chleba. Po návratu jí popruh nůše zanechal na čele rudý pás, který tam vydržel celé dny jako připomínka výletu, a ona bývala trochu méně nevrlá a podrážděná než obvykle buď proto, že do vesnice chodívala ráda, nebo proto, že už měla tu cestu za sebou. Po každé takové výpravě trávila následující noc na blatech – prý, aby si vyčistila hlavu – a pravidelně se ráno vracela ušpiněná od bláta a poškrábaná, ale v ruce se jí houpal párek králíků nebo – ale méně často – nesla koloucha se zlomeným vazem.
   Jednoho podzimního odpoledne zašel Rol dále než obvykle a zrovna sbíral na západních svazích výběžku ostružiny, když mu zkřížil cestu houf místních chlapců, pověřených stejným úkolem. Byl velký a na svůj věk měl široká ramena, ale ani tak nic nenadělal, když se na něj vrhli jako jeden muž a začali mu bušit hlavou do drnu jarní, nízké trávy. Údiv vystřídal vztek a Rolovi se podařilo zasáhnout jejich vůdce s pískově žlutými vlasy pěstí mezi oči. To však jen posílilo jejich zuřivost a začali se rozhlížet po vhodném kameni, kterým by mu rozbili lebku. Tu se zčistajasna objevil Morin. Rol zvedl z trávníku zkrvavenou hlavu a spatřil, jak chlapci strachy blednou, odhazují koše s ostružinami a s nářkem peláší zpátky k vesnici, aniž by se odvážili ohlédnout. Ale když Rol pohlédl na svého zachránce, Morin se pouze usmíval svým prázdným úsměvem jako dobromyslný medvěd. Pouze na okamžik si myslel, že ve tváři velkého muže cosi zahlédl, smaragdový záblesk v oku, podivně nejasný náznak jeho přízně. Přisoudil to zvonění ve své hlavě a při pohledu na spoustu ostružinové marmelády, která při rvačce vznikla, na tu myšlenku zapomněl.
   Po této události se mu chlapci z vesnice začali vyhýbat. Když se potuloval na zaschlých vřesovištích na mysu s lukem na ptáky a loveckou brašnou, často je vídal, jak si hrají, a pociťoval podivné bodnutí u srdce, když při pohledu na něj brali nohy na ramena. Nebyl od přírody samotářem, a jak dospíval, nudilo jej Aydino brblání, Morinova flegmatičnost prosťáčka, dědečkovy nesmyslné historky a ponuré huhlání. Když byl prohlášen za dost starého, aby mohl vyjet s Morinem ve člunu a utkat se s rozmary Rana a Ussy na Moři záludných větrů, byla to pro něj velká zábava.

   
Terej byl příbřežní člun opatřený palubou s jedním stěžněm a plytkým ponorem, který nesl na ráhně stahovatelnou plachtu. Loďka byla široká jako boky staré štětky (jak říkával dědeček) a proto pomalá, ale stabilní jako kachna. Nebyla to žádná krasavice, ale byla jednoduchá a účelná a dědeček každé jaro s velkou péčí znovu namaloval na její bok oči, přičemž si vždy něco brblal pod fousy. Na počátku nedokázal Rol plachtu vytáhnout bez Morinovy pomoci, ačkoli tahal za lano ze všech sil, ale měl (jak říkal Morin) nos na vítr a byl rychlý a obratný při práci s kormidlem. Na podzim se jihovýchodní větry valily od Aboru jeden za druhým, takže cesta na loviště ryb byla úplným požitkem, ale prodírat se zpět jejich ostrými zuby byla těžká, náročná dřina, která vyžadovala přesný úsudek při obsluze kormidla, aby se vítr udržel na levoboku.
   Práce na lodi a vytahování sítí rozšířily chlapcova ramena a zesílily mu svaly, takže za rok byl Rol schopen ovládat celého Tereje sám, i když mu to zatím nedovolili. Jejich nejčastějším úlovkem byli ablaroni, dlouhé stříbřitě lemované ryby, nejhojnější druh v moři u Sedmi ostrovů. Ale v sítích vytahovali také chobotnice, sledě a písečné mnichy, hrůzostrašně vyhlížející delikatesu, kterou v Bionaru, podle dědečka, vyvažovali stříbrnými valounky.
   Některé ryby jedli jako součást každodenní stravy. Částí krmili prasata a velkou část sušili, nasolovali, udili nebo nakládali pro drsné zimní období, kdy se jen několik málo rybářů odvážilo vyplout a vydat se napospas Ranově zuřivosti. Pod podlahou chalupy měli sklep a od slunovratu se jeho police pyšnily přehlídkou džbánků, hrnců a krabic s filetami z ablaronů, nasolených do konzistence dřeva. Brzy obě prasata splatila svou daň a několik dní po porážce se k večeři podávala dědečkova oblíbená krvavá jelita, klobásy, nasolená šunka, sulc z vepřových nožek a velké pláty slaniny, vyuzené v kůlně. Ve sklepě byly uskladněné také sušené chaluhy ke žvýkání, až se ztenčí zásoby dýmkových bylin, proutěné koše cibule, mrkve a řepy, sklizených neúnavnou Ayd dříve, než první mrazíky rozpukaly půdu. Stály zde mísy ořechů, setřesených z větví lísek v prasečím hájku, a úplná vzácnost – plástve medu, získané Morinem z dutého kmene dubu pod mysem, uzavřené vlastním voskem v hliněném hrnci, který Ayd hlídala jako oko v hlavě.
   Takže když se podzim nachýlil, ti čtyři se sesedli kolem ohně z naplaveného dříví, který v krbu jiskřil a modře pableskoval, a za silnými zdmi Orlího hnízda začal Ran zběsile bušit do skalnatého pobřeží v každoročním tanci.
   Tento podzim byl pro Rola únavnější než předešlé roky a následovat měla dlouhá severská zima. Poté, co vytáhli člun na pláž, upevnili jej na břehu a dědeček ocenil jeho celoroční práci úlitbou ječmenného piva, celý svět moře se uzavřel do doby, dokud se rok nepřekulí, což pro Rola představovalo jen malou ztrátu. Zbyly jen větry ošlehané obrysy mysu, pustá vřesoviště kolem něj a za nimi mihotavá světla za časného soumraku – osvětlená okna Driolu, kde nikdy nebyl a kam mu nebylo dovoleno zajít. Teď ještě ne. Tak se s lukem potuloval vřesovišti jako vyhnanec, kterým podle dědečka byl, a lovil zvěř, která nezalezla do doupat. Když bylo počasí příliš nevlídné na lov, spravoval v domě s Morinem sítě a donekonečna splétal lana, a když větry na chvíli přestaly vát, obešli okolní útesy a vrátili se s koši čerstvých vajec mořských ptáků, čímž zvedli Ayd náladu a dědeček si začal mnout kostnaté ruce. Po vaječné omeletě seděli kolem stolu a poslouchali dědečkovy příběhy o širém světě.
   Hovořil o vzestupu Bionaru, největšího národa na světě, ale prokletého nekonečnými válkami kvůli záhubě pustého Goliadu, ve kterém podle legendy lidstvo povstalo a pod pozorným dohledem posledních andělů učinilo své první krůčky. S přimhouřenýma očima vzpomínal na bílé pustiny Zimoledového moře, jehož led praskal před přídí a na obzoru se tyčily oslepující vrcholky Kresciru, na které žádný člověk ještě nevyšplhal. Pak zabafal z dýmky, změnil téma a začal básnit o krásách Kassy, o těžkém kořeněném pachu, vznášejícím se v horkém vzduchu kolem kalifovy gardy, která pochodovala se zlatými jablky na patkách kopí, a o mihotavých rozlohách Gokranu, rodišti škorpionů, rozprostírajících se za okrovými zdmi starověkého Chasosu.
   Ochotně hovořil o kterékoli zemi, království či mořské cestě na světě, ale když Rol začal pokládat otázky, na které by chtěl znát odpovědi, starcova vrásčitá ústa se zavřela. O svém vlastním původu Rol věděl pouze to, že jeho rodiče zemřeli, že se narodil na moři a že tudíž není příslušníkem žádného národa, žijícího na pevnině. Zbytek byly jen narážky a nejasné hádanky a starci nerozvázalo jazyk dokonce ani ječmenné pivo.
   Tak přešla první temná polovina patnácté zimy Rolova života.

Omlouváme se nakladatelství Talpress a čtenářům, že jsme museli zkrátit zaslanou ukázku o dvě kapitoly. Bohužel nám redakční systém neumožňuje vkládat texty nad 20 kB. Během příštího týdne umístíme ukázku na server SciFiWorld.cz. Děkujeme za pochopení.

Paul Kearney
Ranovo znamení (první díl cyklu Žebráci moře)
překlad Zdeněk Milata
obálka Milan Fibiger
cena: 199 Kč, 336 stran
ISBN 80-7197-271-1