Úterý 30. prosince
V Právu vítězoslavně uvádějí, že mezi 300 oběťmi izraelských náletů na pásmo Gazy je 57 civilistů. To, řekl bych, svědčí o té míře ohleduplnosti, jaká je při použití současné vojenské techniky možná. A dále stejně vítězoslavně uvádějí: Izraelský vicepremiér řekl, že cílem operace je svrhnout Hamás, přičemž izraelští představitelé dosud mluvili o tom, že Izrael jedná v sebeobraně. Proboha, copak se to vylučuje? Civilizovaný Západ jednal v konfliktu s Hitlerem v sebeobraně, přičemž jeho cílem bylo Hitlera svrhnout. Nechci srovnávat radikály z hnutí Hamás s nacisty (jsou jiní a podle mého názoru ještě horší, na Západě jsou všichni přesvědčeni, že nic horšího než Hitler být nemůže, to je jedna z nesmyslných iluzí, která Západu znemožňuje pochopit minulost), jen poukázat na to, že jednat v sebeobraně a usilovat o svržení protivníkova režimu jsou cíle tak říkajíc kompatibilní.

Ministr Schwarzenberg v rozhovoru pro MfD zopakoval své stanovisko k izraelským náletům na pásmu Gazy: „Uvědomme si jednu věc: Hamas od konce příměří 19. prosince prudce zvýšil množství raket odpalovaných na Izrael. To už není akceptovatelné. Hamas se tím znemožnil i jako seriózní politický partner. Vědomě zahodil klíč k řešení problému. A zahazuje ho i tehdy, když v hustě obydlených oblastech umísťuje vědomě své základny a skladiště zbraní. I proto teď umírají v Gaze civilisté. A proč jsem jako jeden z mála vyslovil pochopení pro akci Izraele? Jsem příliš stár na to, abych kalkuloval, zda si svými stanovisky zvýším, či snížím popularitu. Dopřávám si proto luxusu - říkat pravdu. Kam jsme se dostali, že k vyslovení prosté pravdy je potřeba odvahy? Jen doufám, že tak daleko ještě nejsme.“ Pan ministr se mýlí, k vyslovování prostých pravd v politice odvahy zapotřebí je. On ji v této věci projevil a jsem mu za to vděčen. Je to už druhá zásadní věc, kde zaujal jasné a nekompromisní stanovisko (tou první byl problém amerického radaru a v souvislosti s ním obnovené mocenské ambice ruského impéria). Pan Schwarzenberg je nepochybně dosud nejlepším zahraničním ministrem samostatné ČR. Bohužel, život této vlády dohasíná, a na to, kdo přijde do Černínského paláce potom, raději nemyslet.

Ve vedení ČSSD existuje dělba rolí: zlého policajta představuje Paroubek, hodného Bohuslav Sobotka. Zatímco zlý Paroubek vytáhl v souvislosti s tolerancí vlády během předsednictví EU požadavek předčasných voleb na podzim, hodný Sobotka couvnul a spokojil by se s tím, že koalice se nepokusí v Senátě „zcela zvrátit“ zrušení registračních poplatků ve zdravotnictví (není jasné, co to znamená). Když bude kabinet vstřícný, „zvyšuje se možnost případné dohody o předsednictví“. Sobotkův požadavek je jednak drzost, protože vůbec nijak s Evropskou unií nesouvisí (přijetí Lisabonské smlouvy a přijetí eura ano, navíc to první je na místě a i to druhé má jakousi legitimitu) a je to vydírání v čiré podobě. Topolánek by byl blázen, kdyby na to přistoupil. A kromě toho: pravděpodobnost se zvyšuje, ale není stoprocentní, takže lze čekat další podrazy a vydírání. Je to pořádně humpolácké. Jasné jsou z téhle trochu dětinské hry jen dvě věci: za prvé, ČSSD zatím nemá na to, aby přehlasovala veto Senátu ve věci poplatků, a dobře o tom ví. A za druhé, ČSSD má jakési tušení o tom, že to v poslední době dost přepískla. ČSSD znamená Paroubek. Teď jde o to, kdo v tomhle pokru první ztratí nervy.

Podle Jana Zahradila (je pozoruhodné, že publikuje převážně v Právu) nedávná schůzka na Pražském hradě ukázala, že není žádného rozdílu mezi křesťanským demokratem Pöttreringem, sociálním demokratem Schulzem a zeleným Cohnem-Benditem. Zjevně kvůli tomu, že Pöttering neuposlechl Klausova rozkazu a nezavelel Cohn-Benditovi „drž hubu!“. Jedním z největším zločinů Václava Klause je, že tohle individuum zatáhl do vysoké politiky.

Dnešní Právo přináší i další zajímavou zprávu: „Ruský letoun Tu-144, který poprvé vzlétl 31. prosince 1968, dokázal jako první dopravní letadlo na světě překonat rychlost zvuku. Vyšel jako vítěz z neoficiální soutěže mezi americkou firmou Boeing, britsko-francouzským Concordem a sovětskou konstrukční kanceláří Tupolev.“ Zbývá doplnit, že letadlo bylo nápadně podobné Concordu, že tato podobnost byla tematizována a obdivována na pařížském aerosalonu 1973, kde se ruský, resp. sovětský letoun při předváděcím letu zřítil na obydlenou čtvrť a zabil čtrnáct lidí. Tento závěr hvězdné kariéry „legendárního“ stroje Právo už uvádí. Je jen třeba doplnit, že předvádění ztroskotání letounu s lidskými obětmi nepatří ke standardní náplni aerosalonů.

Tamtéž vyšel zajímavý článek Jana Pelikána o nebezpečí nové balkanizace Balkánu. Upozorňuje na nefunkčnost federace Bosna-Hercegovina, na to, že se EU v oblasti Balkánu soustavně potýká s komplikacemi, které přináší „přehlížení etnicko-politických konstant balkánského prostoru“ a že ani dlouhodobý protektorát nedokáže zajistit vznik tolerantní multietnické společnosti v této oblasti. Balkánské řešení je podle autora provizorní. Na tom na všem je hodně pravdy. Evropa jako by (nejen tady) propadla pokušení prosazovat lidská práva přímo, ne prostřednictvím politiky, která bere ohled na historické okolnosti a politické možnosti teritoria.

„Šachovou terminologií by se dalo říci, že Hamás přinutil Izrael k chybě – udělá ji, ať už bude útočit, nebo ne,“ píše dnes v Lidových novinách Jan Fingerland. To je postoj diváka v římské aréně, který sleduje zajímavý souboj dvou gladiátorů. Stejným způsobem by se dalo po uzavření Mnichovské dohody říci: signatáři přinutili Československo k chybě – udělá ji, ať už se bude bránit, nebo ne. A stejně by se dalo říci, že Hitler přinutil v březnu 1939 Háchu k chybě, a že v září téhož roku přinutil Hitler Polsko k chybě, atd. Z toho plyne, že jsou situace, kdy se něco podobného vůbec říkat nemá – většinou jsou to takové situace, v nichž sami vězíme až po uši, jen o tom (zatím) nevíme. Což je přesně tato: mloci jsou zatím v Gaze a to je daleko.

Středa 31. prosince
Tiskovým mluvčím KSČM se stal bývalý katolický extrémista a antisemita. Nevím, co je na tom divného, takhle založení lidé musí přece mít ke KSČM blízko. Populismus a extremismus zprava i zleva se dotýkají.

„Nezařazení poslanci“ Schwippel a Raninec dali najevo, že přistoupí na koaliční kompromis ohledně registračních poplatků ve zdravotnictví. Bylo by divné, kdyby to neudělali, zatím ani oni, ani jejich řídící orgán Tlustý neměli žádné výhrady (jejich hlavním cílem jsou Topolánek a Kalousek). Problém je v tom, že lidovci a zelení (není jasné, zda všichni nebo jen tři kverulanti, ale ti by nejspíš stačili) chtějí zrušit poplatky pro seniory, což by podle odborníků znamenalo praktickou likvidaci přínosu, který poplatky znamenají. Znovu se ukazuje se, že tenhle způsob vládnutí se definitivně vyčerpal.

Na budoucí Paroubkův New Deal se zjevně nepřipravují jen sociální demokraté, ale i komentátoři v Právu. Alexandr Mitrofanov např. dnes píše o „zduření vůdcovské úlohy“ v české politice, které je podle něho reakcí „na nejistotu, v níž vyústilo období čistě tržní ekonomiky ruku v ruce s bezbřehou slovní demokracií“. Tržní ekonomiku je tedy nejspíš třeba trošku ušpinit a bezbřehé slovní demokracii přistřihnout křidýlka. Ruský vzor nám i v této věci může být inspirací.

Novopečený senátor a vicehejtman Královéhradeckého kraje Dryml podle MfD sháněl kompromitující materiály proti své hlavní stranické soupeřce v Královéhradeckém kraji Orgoníkové. Najal si za tím účelem detektivní agenturu, která ovšem záležitost zlomyslně přehrála právě na Mladou frontu Dnes. Reportéři, vydávající se za soukromé detektivy, pak z pana senátora vytáhli řadu roztomilých výroků („Nejsem žádný svatoušek, to v žádném případě, ale když už si někdo něco bere z veřejných peněz, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany“, tedy přeloženo do češtiny „nejsem žádný svatoušek, ale krást se musí s mírou“; „Já neříkám, že naše zákony jsou ideální, že za každých okolností mají být dodržovány, ale mělo by to všechno směřovat k tomu, aby to bylo v zájmu tohoto státu“, tedy zákony je možné porušovat, ale jen tak, aby z toho měl stát nějaký užitek, na této zásadě stála tzv. socialistická zákonnost za minulého režimu). Zdá se, že sociální demokraté budou mít problém, pan senátor to trochu přepískl, ale co si s ním počnou, mandát mu vzít nemohou a i v kraji by jim asi chyběl. Zatím vydal prohlášení, které nazval „Dryml není Morava“. To tedy ne, oba případy se podstatně liší: Morava se stal obětí provokace, na níž se podíleli jeho stranický a poslanecký kolega Tlustý a Mladá fronta Dnes. Tady vyšla iniciativa jednoznačně od pana senátora, k MfD se informace dostala až dodatečně a upřímně řečeno bylo by bývalo hloupé i neprofesionální ji nevyužít.

Podle průzkumu STEM pětina lidí „zvažuje“, že by volila nově vznikající stranu Libertas. Informace je málo směrodatná, protože ta strana nemá zatím ještě žádný pořádný tvar. Vypovídá vlastně jen o tom, že lidé jsou nespokojeni se současnou „nabídkou“ parlamentních stran a že je tu jakýsi prostor pro další. Využít ho by bylo velmi pracné a stálo by to spoustu peněz.

Jiří Paroubek se vyjádřil k možnostem Topolánkovy vlády zprostředkovat mezi Izraelem a Palestinci: „Problém je v tom, že arabský svět nebude mít důvěru k Topolánkově vládě jako k možnému mírovému zprostředkovateli. Na to je zahraniční politika Česka až příliš jednostranná.“ Ovšem, jeho politika tak jednostranná nebude (viz jeho cesta do Sýrie, kterou se dnes pyšní).

Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor herec a moderátor Jan Kraus. Nad některými jeho názory zůstává rozum stát: „Ono nejde, aby v hnusných rodinách najednou vyrůstali poctiví lidé. Ty rodiny mají vadné algoritmy, mladí to ochotně přebírají.“ To je determinismus podobný tomu komunistickému: budeme zase lidi kádrovat na darebácký původ? „Je jedině zásluhou české pravice, že komunisté jsou zpátky.“ Proč jedině pravice? Jistě na tom má taky svůj díl viny, ale odpovídá za to celá společnost, my všichni, i pan Kraus. Pak rozsáhle mluví o náborech ODS po hospodách, ČSSD ovšem dělala něco velmi podobného, a dokonce ve stejném regionu.

V LN pěkně vyhmátli prezidenta Klause. Citovali z jeho letošního (vlastně loňského, píšu to na Nový rok) novoročního projevu: „Co jiného naznačuje obrovský nárůst hypoték než víru v dnešek, a hlavně v budoucnost?“ Slepá víra v budoucnost nebývá vždycky na místě, zvlášť když je to víra v to, že peníze, které dneska utratím, zítra už holt nějak vydělám.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.