Volby do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace skončily. Jak rámcově dopadnou, bylo předem jasné: s velkou převahou vyhraje Putinovo Jednotné Rusko. Nikdo jim proto nepřipisoval zvláštní důležitost. Ukazuje se, že to byl omyl.

Voličů přišlo o něco méně než posledně, v roce 2007. To v podstatě nic neznamená, nebylo jich výrazně méně.

Podle zatím pořád jen předběžných výsledků zvítězilo Jednotné Rusko. I to se předpokládalo: jenže – oproti minulým volbám ztratila strana 87 křesel a s nimi i ústavní většinu. Hlasovala pro ní (jak se zatím zdá) slabá polovina voličů.

Všechny zbývající strany, k volbám připuštěné, naopak přibraly: druzí komunisté z 57 mandátů na 92, třetí Spravedlivé Rusko (původně jakási podpůrná strana Putinovců, která se ovšem údajně této funkci vymkla) z 38 na 64, Liberálně demokratická strana (populističtí nacionalisté slotovského ražení) z 40 na 56.

Po skončení voleb proběhla velká demonstrace proti jejich zfalšování, odhady účasti se pohybují v tisících (policie dva, organizátoři deset), což je na ruské poměry dosti nebývalé. Současně se rozjely, jak je na Rusi a v Moskvě zvykem, solidní policejní manévry.

Co z toho ze všeho plyne? Za prvé, ruské volby v současné podobě sice neodpovídají zcela evropským zvyklostem, ale přitom odrážejí politickou realitu o něco více, než by měl povrchní pozorovatel sklon věřit (například ve vztahu k volbám v SSSR je to rozdíl dosti markantní). Některá specifika (v některých volebních obvodech přesáhla volební účast 130%, v Čečensku hlasovalo přes 99%, z toho pro Jednotné Rusko víc než 99%) jistě stojí za to zaznamenat, ještě významnější však je, že se do voleb v určité míře promítá politická realita.

První otázka je, proč tomu Putin a jeho lidé na sovětský způsob nezabránili zcela radikálně, nýbrž jen o něco méně. Zřejmě nechtějí: jednak proto, že 99,9% by jim nikdo doma ani v zahraničí nevěřil, možná ale jim to aspoň trochu nepřipadá správné (to je velmi optimistický předpoklad, ale proč bychom nebyli optimisty). A jednak proto, že jim to napůl ochromená ruská veřejnost přece jen nedovolí: to je optimistický předpoklad, který bych držel, protože se dobře pamatuji, jaký šok (v dobrém slova smyslu) pro mne znamenala ruská média (některá) v době Gorbačovovy "Perestrojky". Jednoduše řečeno, Rusové nejsou zase až tak apatičtí, jak to ještě před týdnem vypadalo. Možná, že ohlášením poměrně nestydaté mocenské rošády Putin – Medvěděv přetekla míra trpělivosti.

Volby tedy v Rusku fungují jako jakýsi seismograf zaznamenávající otřesy veřejných sympatií. Zároveň je funkčnost toho seismografu utlumena: spolehlivě se daří držet vládnoucí stranu u moci. Tady je ovšem problém. Není vyloučeno, že seismograf jednou vypoví poslušnost a pan Putin to bude muset zabalit. Pak nastane problém: strany parlamentní (a o to více neparlamentní) nebudou už schopny vygenerovat nějakého věrohodného nástupce. Přesněji řečeno: nástupce, který bude na základě údajů nepřesného seismografu vybrán, bude ještě horší než ten, kdo byl na základě údajů téhož nepřesného seismografu odstraněn.

Lidovky.cz, 6.12.2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.