16.7.2019 | Svátek má Luboš


SVĚT: Záskok do Namibie...

3.1.2019

... a nerozum emigrovat do Zimbabwe

Ve snaze pustit se do výzkumu našich exulantů, jejich profilu a motivace, jsem odjel také do Rakouska. V uprchlickém táboře Traiskirchen jsem si porozprávěl s komisařem Ivanem Medkem o situaci. Při odchodu, u budovy číslo 5, kde před časem zoufalí nájemníci z dostatečné výšky defenestrovali a do pekla expedovali bývalého cizineckého legionáře, surového psychopata, jsem potkal pěkně zaoblenou blondýnku a začali jsme si povídat. Přijela z Brna a mířit bude k tetě ve Valvisbáj (Walvis Bay) v končině, o níž neměla tušení. Dala mi adresu a já slíbil, že příbuzenstvo případně vyhledám.

Byl to přístav v někdejší německé kolonii Südwest Afrika, pozdější South West Africa, britského mandátu v době Ligy národů, a nynější Namibie, jablka značného mezinárodního sváru v OSN a též místa občanské války, aniž bych byl věděl, jak značné. Namibie je dvakrát tak velká jako Kalifornie. Její západní hranici tvoří poušť podél Atlantského oceánu, na východě v kalaharské poušti sousedí s Botswanou, na jihu za řekou Orange byla tehdy ještě rasistická Republic of South Africa, odkud jsem mínil přijet, a na severu za řekou Koumene pokroková Angola, odkud mínili přijet a vlády se zmocnit zájemci organizace SWAPO marx-leninského přesvědčení.

Před pěti lety jsem měl možnost nahlédnout do hlavního města Windhoeku, v hotelu Thueringer Hof pojídat Wienerschnitzel, též Sauerbraten und Kraut und Knödel. Obsluhovali tam černí číšníci mluvící dialektem snad bavoráckým. Hlavní pošta byla na rohu Kaiser Strasse a Göring Strasse, takto pojmenované k poctě prvního a též posledního německého císařského guvernéra, též otce nám známého maršála, otylého Heřmana. Windhoek, čili „Větrný kout“, který si hoví v nadmořské výši 1.685 metrů, založil roku 1890 německý komandant von Francois, jeho socha na taktéž kamenném koni převyšuje o několik hlav centrální okolí. Teutoni zbudovali kostely, jednu tvrz, tři téměř hrady (Heinitzburg, Schweringburg a Sanderburg) a jeden veleúřad rozkošně jmenovaný TINTENPALAST- inkoustový palác, sídlo byrokratů, inkoustů, pokud možno s klotovými ochrannými náloketníky. U vchodu do větších obchodů domorodý strážce šacoval vstupující zákazníky obojího pohlaví. I dámy ohmatával, pátraje po třaskavinách.

Oceňme váhu tamějšího etnického břemena: Hottenti na jihu, Bušmani v křoví na východě, Hererové uprostřed, Ovambové na severu – celkem jedenáct hlavních skupin mluvících osmi jazyky a dvaceti devíti dialekty, lidé moderního věku i pravěku, dohromady jich byl jeden milion, jehož jednu desetinu tvořili běloši.

Z náhorní roviny míříme k moři. Stromy a křoviny necháváme za zády, pak už nic než poušť. Z výše do níže v tropickém pásmu lze přece předpokládat zvýšení teploty. Nikoliv však zde. Též jsem mínil udělat pár panoramatických snímků lázeňského přímořského Swakopmundu. Rovněž omyl. Studený proud Benguela se potkává s horkými větry z pouště a výsledkem srážky je jakási polomlha, vzduch je „clammy“ – vlhký, chladný, lepkavý. Modrá obloha zmizela už třicet kilometrů před pobřežím.

Ačkoliv jsme předpokládali, že tohle nebudou Mariánské Lázně či Baden Baden, přece nás výsledek překvapil, až zmátl. Pečlivě piplaný park a květinové záhony dělící ulici, ano – to je střední Evropa. Ale kousek dál po Kaiser Wilhelm Strasse a Moltke Strasse jsme zpět v císařském Německu s architekturou ze sklonku devatenáctého století. Z vojenské nemocnice Das Prinzessin Ruprecht-Heim vznikl hotel s týmž jménem. Kasárna v koloniálmím stylu, žlutohnědá barva, plochá zubatá střecha s cimbuřími. Široké písčité ulice téměř bez dopravy a místy dojem trošku hollywoodský – Dodge City, zde by právem mohl ze saloonu vylézt šerif a napumpovat pár kulí do zlosyna. U vchodu do drogérie nás do třeskuté přítomnosti přenesl informační plakát s vyobrazením min, výbušnin, nástrojů, jimiž by se revoluční SWAPO nejspíš ohánělo.

Občas vane písečný vítr z Namibu a město pohlcuje. Jeho přístav je nevalné kvality. Sice s hezkými širokými plážemi, ale voda je na koupání příliš studená. Nicméně do města s počtem necelých 20.000 trvalých obyvatel, z nichž polovina je bělošská, se v sezoně přivalí 60.000 návštěvníků. Co tu dělají, proč právě sem, mátlo nás při pohledu na zimomřivé postavičky ve svetrech. Inu právě proto – farmář pečen sluncem, jak je rok dlouhý, si sem zajede za opakem, radovat se z kontrastu. Sem se odebírají i penzisté k permanentnímu odpočinku a prý je tam per capita nejvíc milionářů.

Proč tam Němci vůbec něco založili? Poněvadž blízký přístav Walvis Bay vlastnili Angličané. Tam jsem zamířil vyřídit pozdrav tetě čerstvé uprchlice z Brna. Po levici velikánské namibské duny, po pravici tak zvaný Skeleton Coast - Pobřeží kostlivců. Zrádné vody překotí a vyvrhují plavidla, poté v písku permanentně uvíznuvší.

Walvis Bay bylo hynoucí město, smrtící zásah mu uštědřila mezinárodní realita. Ve studených vodách si lebedí přemnoho ryb, pobřežní státy prosazují právo regulovat lov do šíře 200 mil – jenže Namibie tehdy ještě nebyla mezinárodně uznaným státem. Byla ne-stát, a tudíž porušování jeho práva nebylo ne-právem. Rybího pychu se zejména dopouštěli Rusové, Poláci a Španělé. Nikdo neprotestoval a když se ozvala Jihoafrická republika, bylo jí to málo platné.

V hezky česky zařízené vilce strýc a teta potvrdili smutný stav věcí. V dopisech se snažili tlumit záměr neteře. I oni teď musejí dojíždět za prací do uranového velekombinátu Roessingu: sto kilometrů tam, sto kilometrů zpátky. Tisíc kilometrů za týden. Pouštní písek u oceánu jistěže je pěkná podívaná pro novice, ale brzo se okouká a není na co koukat. „Ježíš, sníh!“ zavzdychali bývalí Pražáci, když jsem jim povídal o naší americké zimě.

Zpět ve Swakopmundu jsem vyzpovídal několik našinců. S jednou výjimkou, všem poskytoval obživu moloch Roessing, britský podnik, největší naleziště uranu s největší jámou toho druhu na světě. Mezi třemi tisíci zaměstnanci byli Češi v rolích úřednických, údržbářských a též kuchařských. Onu jednu výjimku tvořil Josef Koníček, tehdy čtryřicátník s krásným vodorovným knírem předprvoválečného typu, v němž v pozdější době nachází zálibu jen excentričtí Angličané. A Koníček byl Zimbabwan, dříve zaměstnanec u Air Rhodesia. Po svržení koloniálního jařma se rozumně odstěhoval a projevil zájem o ušlechtilé kamení. Nakoupil lexikony a pustil se do soukromého podnikání. Od domorodců z buše nakupoval jejich nálezy a ty třídil, krájel a blyštil s pečlivostí a pýchou connoiseura. Ve staromládenecké sluji nám ukazoval učebnice, instrumenty a své poklady, za oknem mu burácel oceán, co si víc přát? „Kde se máme pustit do pátrání po drahokamech?“ zeptala se má manželka. Koníček doporučil začít s inspekcí nejbližšího příkopu.

Od té doby to se Zimbabwe, někdejší Jižní Rhodésií, bývalou britskou kolonií s fungující jak administrativou, tak hospodářstvím, šlo nadále z kopce. Na rozdíl třeba od Tanzánie, handicapované etnickým propletencem víc než stovky kmenů, zde byly a stále jsou jen kmeny dva – většinový Šona, menšinový Ndebele, nijak zvlášť se však milující. Bělošská menšina nejen vládla, ale zemi i živila. O to se staralo několik set mimořádně výkonných, produkujících farem. Po konci občanské války a bělošské vlády pozemková reforma na sebe nedala dlouho čekat a její provedení způsobilo hospodářskou katastrofu. Despotický prezident Robert Mugabe rozdal nejkvalitnějí farmy svým rodinným příslušníkům, přátelům, politickým podpůrcům. Připomeňme si poválečný stav českého pohraničí po odsunu Němců a znásobme stokrát. I při případně dobré vůli a píli těchto nabyvatelů rozhodně se jim nedostávalo zkušenosti, jak si počínat. Takové bylo i fiasko bývalých černošských bezzemků, kteří s vládní podporou přepadli bělošské farmy, se značnými ztrátami na životech a též na majetku. Sebevětší kuráž negramotů sedlačit samozřejmě nezvládla požadavky moderní agronomie, techniky, financování.

Rozkulačení farmáři, pokud se jim podařilo revoluční proceduru přežít, se stěhují do neméně černošského sousedství. Vláda v Mozambiku, jakož i Zambie je vítá, s logickým, nikoliv však ideologicky fundovaným předpokladem využít jejich schopností. Do Zambie, jejíž půdy je prozatím obděláváno pouhých deset procent, již odešlo 140 farmářů. The New York Times (21.3.2004) se zabývá připadem rodiny Douglase Watta, úspěšně již rozproudícího tabákovou plantáž. Doma v rodné Zimbabwe se mu na farmu dostavil změstnanec z prezidentské kanceláře a zdvořile ho informoval, že do devadesáti dnů musí zmizet. Nucený odchod doprovázela další potíž, totiž obležení jeho domu, v němž se musel zabarikádovat před útokem svých dosavadních zaměstnanců. Těm totiž revolucionář Mugabe slíbil, že teď, když vyhání jejich dosavadního zaměstnavatele a oni tak přijdou o zdroj obživy, vyháněnému bělochovi vzniká právní odpovědnost finanční kompenzace za tak způsobené příkoří. Franz Kafka či Joseph Heller by to líp nedovedli vymyslet. Této rodině Wattů se pak přece jen podařilo uniknout a s nimi do Zambie odjeli někteří původní černoští zaměstnanci.

K Mugabemu se našinec Koníček se zdravým rozumem vracet nebude.

K O N E C



Advantage Consulting, s.r.o.
OBCHODNÍ REFERENT

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 20 000 - 27 000 Kč

Diskuse


V. Student
16:14
3.1.2019

R. Langer
16:19
3.1.2019

počet příspěvků: 3, poslední 3.1.2019 04:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.