K takovému titulu mě ponoukl můj oblíbený Thomas Sowell, ekonom, černoch, publicista, svým prozatím nejposlednějším textem „Etiquette Versus Annihilation“ (Townhall.com) s datem 1. apríla 2015. Započal zmínkou o druhé světové válce, o nacistickém holocaustu přetrumfnoucím představivost tehdejší doby, že by někdo mohl vymyslet, zorganizovat a značně realizovat likvidaci druhu pozemšťanů, vládci stigmatizovaných, jimi deklasovaných jako čeleď - Untermenschen neboli „podlidé“.

V době nynější se již ale stáváme svědky pokroku natolik apokalyptického, že zabíjení milionů v plynových komorách a jejich spalování v pecích by se dalo hodnotit jako počin přece jen ohleduplnější než podřezávání hrdel klečících křesťanů pěkně v řadě vedle sebe a za každým stojící kat připravený k činu, vše připraveno k mediálnímu video zaznamenání. Tak se již stalo v Libyi, zatímco na jiném místě, neméně mohamedánském, sestřelený jordánský pilot, místo svého mezinárodním právem zaručeného označení P.O.W., je strčen do klece, polit petrolejem, zapálen, upálen, sadistický úděl rovněž filmován k poděšení i potěšení.

- - -

Vraťme se ke konci druhé světové války, začátku nukleárního věku a naštěstí války toliko studené. Konflikt na bojišti korejském a vietnamském nezpůsobil rozpoutání úděsného inferna. I Stalin, velmi bezcitný velevrah, jakož i sebeurputnější bolševici nespěchali k sebevražednému nukleárnímu zániku - však použití jaderných zbraní se stalo zárukou vzájemného zničení (mutual destruction, thinking of the unthinkable).

S velikým zpožděním jsme se pak dočkali zázraku, v nějž aspoň v kruhu mně známých myslitelů nikdo nevěřil: ano, rok 1989, annus mirabilis, kolaps experimentu s budováním vědeckého komunismu.

Pozvolné zvykání si na nádheru předpokládaných časů, v cestě ovšem řada prvotních zádrhelů, různá ta zklamání. Velikánské plus konce našeho dvacátého století začalo pozvolně ohrožovat námi - aspoň ve zdejším západním světě - zcela neočekávané minus v podobě islámu. Ten napřed vnímán jako podivnost, pozvolně se přerodivší ve víc než pouhou nepříjemnost. Sovětský svaz, i ve fázích nejnebezpečnějších, rozhodně nebažil po vlastním zániku, aby odspěchal do Alláhovy náruče v ráji k radovánkám se 72 pannami, s panenstvím se jim automaticky obnovujícím. Skalní ateisté přece nevěří v Alláhovu existenci, ať už v té či oné podobě, jakož i v tucty svůdnic s antidefloračními schopnostmi. (Vzpomínka: začátkem sedmdesátých let minulého století neboli již v dávnověku, jsem se za volantem hnal po evropském kontinentě až do Maroka, abych se objevil jako svědek na mohamedánské svatbě. V Rabatu jsem se zúčastnil několika posezení s příslušnými náboženskými funkcionáři, jejichž agresivní primitivismus mě divil, téměř děsil.)

V celém údobí studené války na obou stranách převládal eminentně důležitý zájem vyhnout se jadernému konfliktu, aby Nixon, Reagan, se všemi kremelskými vládci, učinili svět bezpečnějším. Za téměř sedmdesát roků s velkým množstvím nukleárních zbraní kolem nás, k ničemu katastrofálně explozivnímu nedošlo, již jsme si jaksi zvykli na takovou koexistenci, s pocity, že akutní nebezpečí hodně pominulo..

Tak tomu bylo až k pozvolné realizaci, že Írán získáním nukleární zbraně by se mohl zasloužit o největší katastrofu postihnuvší naší planetu.

Po osm dnů, večerů, ba i nočního vyjednávání, po tisíci hodinách předchozího dohadování na různých místech došlo k souhlasu v Lausanne. USA + 5 (Velká Británie, Francie, Německo, Rusko, Čína) a Írán. Vznikla „rámcová dohoda“ (framework), za Írán ji podepsal prezident Hassan Rouhani, ovšem bude muset mít souhlas nejvyšší náboženské osobnosti, jíž je ajatoláh Ali Chameneí, Supreme Leader, zvolený po smrti ajatoláha Chomejního v roce 1989.

Nejen v Teheránu vypukl jásot davů, doprovázený neméně mohutným skandováním „Smrt Americe!“

Michael Hayden, bývalý generál letectva a rovněž bývalý šéf jak CIA, tak NSA (National Security Agency), tuto dohodu ohodnotil předpokladem, že Írán do roka bude mít svou atomovou bombu. Írán, hlavní sponsor mezinárodního terorismu, též velice se snažící přispívat k další destabilizaci Blízkého východu a rovněž s neutuchajícím rozhodnutím zničit, kompletně vyhladit židovský stát Izrael.

V podepsané dohodě není zmínka o ICBM - raketách schopných doletět hodně daleko - nejen do Jeruzaléma, ale též do Washingtonu.

- - -

Leckdo na americké straně nezačal příliš jásat. Například Matt Salmon, kongresman z Arizony, člen výboru zahraničních věcí, hodnotil uzavřenou dohodu jako ostudnou: „Prezident Obama pokračuje se svou důvěrou v národ, který opakovaně veřejně zdůrazňuje své úsilí zničit Ameriku a jednoho ze svých spojenců, s čímž se já nebudu ztotožňovat.“

Jeho kolega z téhož výboru, kongresman Mark Meadows ze Severní Karoliny, odsuzuje Obamovo vítězné jásání jako příliš předčasné, formulace podepsané dohody jako příliš vágní, Teheránu umožňující pokračovat se svým počínáním.ve svých podzemních prostorách.

John Boehner, předseda Sněmovny reprezentantů, charakterizoval výsledek jednání jako „znepokující opuštění původního cíle Bílého domu. Po nedávné návštěvě Středního východu se svými kolegy tento týden jsem znepokojen rostoucím úsilím Íránu podněcovat nepokoje, brutální násilí a teror.“

Prezident Obama si dohodu pochválil jako zcela správnou, splňující zásadní americké cíle. Přirovnal ji k dohodě svých předchůdců Nixona a Reagana se Sovětským svazem o kontrole jaderných zbraní v době studené války.

Jeho názorovou pružnost potvrzuje Paul Greenberg ve svém pojednání „An Apology to Neville Chamberlain“ (Townhall.com, 4.4.2015), neobvykle zajímavý titul o omluvě nijak příliš populárnímu politikovi předchozích časů.

Obama ohebný: „Íránu nedovolíme, aby získal nukleární zbraň. Nikdy jsme se nezřekli možnosti zvolit vojenské řešení.“ (5. června 2008).

„Zde není žádných pochyb - Spojené státy a mezinárodní společenství jsou rozhodnuty zabránit Íránu, aby se zmocnil nukleárních zbraní.“ (1. července 2010).

„O tom není pochyb: Amerika je rozhodnuta zabránit Íránu, aby získal jadernou zbraň, a já nevylučuji jakoukoliv alternativu, abychom dosáhli takového cíle.“ (24. ledna 2012)

Nyní tedy je již stále značně vágní, snadno překroutitelná dohoda podepsána, s legálním oprávněním Íránu, aby za deset roků, které si třeba zkrátí na jeden rok, mohl získat atomovou zbraň, aniž by se musel obtěžoval s uznáním práva státu Izraele na jeho existenci.

Vracím se do Mnichova roku 1938 a nedovedu si představit, že by tehdy Hitler byl trval na totálním zničení Československa a Chamberlain s Dalladierem by se neozvali, mlčky jen přikyvovali a tvářili se, jako by se nic neobvyklého přece nedělo.. Tehdy anglický gentleman byl ošálen, jakož i jeho krajané, kteří ho po příletu nadšeně vítali a on bezcenným papírem mával.

V tom je ovšem značný rozdíl mezi Chamberlainem 1938 a Obamou 2015, poznamenává autor Greenberg. Tehdy (až na pár výjimek, jako byl zejména Churchill) se nevědělo, kdežto nyní na takový nárok nevědomosti nárok již není.

- - -

Doba kvapí, mnohé hodnoty, jejich porozumění, ba i společná řeč se vytrácí.

V době tehdejšího Mnichova, ve výšinách se nad mraky majestátně pohybovala vzdušná loď Zeppelin. Tentokrát supermoderní letadlo ke zkáze přivedl jeho druhý pilot Andreas Lubitz, se ztrátou 150 životů včetně jeho vlastního. Destruktivní iniciativa neměla nic společného s islámem, na rozdíl od události během téhož měsíce, když ze Somálska mohamedánští fanatici hnutí, česky psaného jako Šabáb, vtrhli v Keni na campus univerzity v městě Garissa, do všech dveří se hnali, donutili každého, koho zastihli, aby odříkal pasáže z Koránu, svaté knihy, a kdo neuměl, toho zastřelili, neznalost znamenala smrt.. Oběti to výlučně neislámské, samí křesťané, napočítáno jich 147, čili skoro přesně tolik zhacených životů jako zásluhou německého vzdušného vraha.

Již před rokem, na tomtéž africkém kontinentě, v Nigérii, fanatici věřící v téhož Alláha, známí jménem Boka Haram, jehož ideologickou prioritou je ničit vzdělávání podle vzoru západní civilizace, vtrhli do dívčí školy. Tu zničili, žákyně unesli a od té doby je jejich úděl neznám. Marné dosud pátrání.

Dosud jsem nečetl obhajobu oprávněnosti takového počínání, pod nímž by byl podepsán příslušně politicky korektní intelektuál, ale nepochybuji, že zanedlouho se dočkám.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče