24.5.2019 | Svátek má Jana


SVĚT: Seznamování s Guadalcanalem

5.3.2019

V bitvách v ostrovním terénu a zabíjení na obou stranách víc škodila příroda než člověk: baktérie víc než baterie, anopheles víc než artiléie, průjem víc než šrapnel.

Tohle válčení nebyla legrace, Japonci nebyli Taliáni. Jestliže se elitní italská divize vzdala pěti esesákům, Japonci se nevzdávali nikomu. Padnout do zajetí byla největší možná potupa. Piloti neměli padáky - nepotřebovali je. Nepřítelem, který se vzdal, se pohrdalo. Když syn Nipponu narukoval, sepsal testament, ustřihl si vlasy a nehty a vše uložil do urny - do své urny. Odvodem se stal císařovým majetkem.

Spojencům se podařilo vytvořit tak zvanou Island Coast Watching Service, síť pobřežnich pozorovatelů a špionů, vesměs to byli Angličané a Australané. V červenci 1942, měsíc po bitvě u Midway, tito coast watchers hlásili a průzkumná letadla potvrdila, že na onom Guadalcanalu, ostrově 25 x 90 mil, v místě Lungo Point, nynější Henderson Field, se buduje mohutné letiště, jež by bylo velikým nebezpečím pro Novou Kaledonii, Fidži a zbytek jihozápadního Pacifiku.

Hned začátkem srpna došlo k důkladné protiakci, při níž s pomoci letadel ze tří mateřských lodí se vylodilo 19.000 příslušníků první divize americké námořní pěchoty pod velením generála Alexandra A. Vandegrifta. Vylodění tehdy snadné, končinu jsem si po dlouhé řadě let prohlížel, spousta válečného harampádí se tam stále povalovala. Tehdy Japonci se vyznamenávali jako nejlepší válečníci po setmění, byli vybaveni nejlepšími optickými přístroji a torpédy, pronikli nepozorováni k ostrůvku Savo, za půl hodiny potopili tři těžké americké křižníky bez jakýchkoliv vlastních ztrát, byla to největší porážka v americké námořní historii.

Mezi Guadalcanalem a Japonskem v cestě stálo deset tisíc ostrovů. Štábní hlavy vypočítaly, že kdyby dobývání každého opevněného ostrova trvalo pouhý jeden měsíc, Američané by potřebovali osm století, než by se proklestili do Tokia. Proto došlo na onu novou metodu „frog leaping“ : místo heroického krvácení na každém metru pobřeží se pokud možno s nepřítelem neutkávat. Praktikovat žabí skoky, minout silné posádky a spěchat dál divočinou. Agresivní choutky rozmělnily japonské řady. Šestadvacet jejich divizí uvízlo v Číně, patnáct jich trčelo v Mandžurii, jiné lelkovaly v Burmě, a proto chyběly potřebné kádry k utkání na tisíc mil vzdálených atolech.

Císařskou propagandou zpanikaření domorodci byli přesvědčeni, že Američané zajatce neberou, ale vše potupí, zprzní, zavraždí. Moře nabobtnalo tisíci patrioty a panikáři, zatímco americké megafony ječely neúčinná přesvědčování.

Jestliže bitva o Iwo Jimu byla ta nejheroičtější, ta o Okinawu byla nejdražší v celé pacifické válce. Lodí bylo zasaženo 250, vesměs v sebevražedných kamikaze útocích. Američané v bitvě ztratili 1.000 letadel, Japonci 3.500. Žádný jiný ostrov v Pacifiku nestál Američany víc životů než Okinawa.

Battle of the Leyte Gulf byla prozatím ta největší námořní bitva v historii lidstva. Jestliže ve srážce jutlandské v Severním moři (1. světová válka, rok 1916) se účastnilo lodí 250, ve filipínském utkání jich bylo 282 a navíc stovky letadel. Bitva plná omylů, šťastných náhod a tristních zklamání. Obtížně uvěřitelný případ námořního střetnutí, kdy se flotily nenašly, minuly nebo zas omylem potkávaly. Velmistrovské iniciativy a monumentální hlupáctví se rodily v těchže velitelských mozcích.

V této největší bitvě všech věků měli premiéru oni tak zvaní kamikaze - dobrovolníci sebevražedně se vrhající s explozivně naloženou stíhačkou na nepřátelské plavidlo. Japonský národ je uctíval. Z obchodů odcházeli se zbožím bez zaplacení a každá žena považovala za vlasteneckou povinnost a poctu vyhovět na požádání jakékoliv jejich žádosti. Tuze rád bych věděl, zda mezi kandidáty byl nějaký šizuňk obdařený českým geniem, totiž vyinkasovat výhody a včas zdrhnout, vlastenecky se nezasebevraždit.

Bylo spočítáno, že každý bombardér B-29 s nákladem 8 tun zápalného materiálu postačil k žehu 16 akrů terénu. Nálet 9. března 1945 usmažil čtvrtinu Tokia, čtvrt milionu budov zmizelo, mrtvých bylo asi jako později v Hirošimě. Do týdne se dostalo podobné pozornosti ostatním nejdůležitějším metropolím.

Proč tedy Japonci bojovali dál tak, že se do nich v poslední fázi Američané museli pustit atomově? Značnou část viny nesou Sověti. Kolébka míru a socialismu byla v tomto pacifickém konfliktu neutrální a neutralita jí vyhovovala víc, než mír. Když se Japonci obrátili do Moskvy s žádostí o zprostředkování kontaktů s Američany a dosažení příměří, Kreml důležitý vzkaz nevyřídil, tím válku prodloužil, na pár posledních dní se do ní výhodně připletl a za odměnu schlamstl území včetně ostrovů Kurilských. Dodnes je drží. (Američané nedrží nic.)

- - -

Konečně se pod námi objevil pacifický Stalingrad, kde na každou lodyhu připadala kila třaskavin. Dodnes třaskají, místo aby shnily po desetiletích tropického povalování, a dodnes jsou podle lékařských údajů nejčastější příčínou smrti a zmrzačení. Lze stále vidět břeh a rezatý šmejd vyloďovacích plavidel. Přistáváme na Henderson Field, z něhož se Hirohito mínil vznést do Austrálie. Tam se zastavila japonská fronta a došlo k pozvolnému obratu tím správným, opačným směrem.

Mezi prvními domorodci mi do oka padla tetovaná jeptiška - tmavá, abstraktními vzorci zdobená tvář v hávu Kristovy nevěstinky. Postřehl jsem tři domorodé řádové sestřičky, tři tetované pinguiny. Jedné paní se vysmeklo ňadro a skýtalo neradostný pohled. Kouřila čibuk a na temeni balancovala zánovní proutěný fotel. Rovněž tetovaná. Jedeme do Honiary, deset mil vzdálené. Čekal jsem šerednost a ono ne. Porovnávám s Novými Hebridami: tam se Britové museli s Francouzi dělit o žezlo, a proto ani jeden se nepřetrhl. Tyto Šalamouny měl ale Albion ve vlastní režii a podle toho - totiž líp - to vypadalo.

Mnozí zdejší Melanesané, zejména děti a také některé dospělé ženy měly vlasy zbarvené nažluto. Takoví to nepovedení blonďáci.

Pídím se po příčině. Ono to skutečně bylo jejich autentické zbarvení.

Na jarmarku bylo několik hazardních her v provozu. Stal jsem se majitelem elegantní dřevěné zbraně ve tvaru sekyrky. „Tadyhle hezky do spánku praštit a je po něm,“ přesvědčivě demonstroval prodavač.

Na zdi našeho hotelu s extravagantními červenými květy čtu varování, že po šesté večerní hodině se do prostorů v šortkách nesmí.

V našem pokoji civíme na dětskou postýlku, jež nás přiměla k rodičovskému jihnutí. Inu, byla pro naše opuštěné robátko, teď na Tchaj-wanu řádící mimo mateřský dosah. Již v Hongkongu jsme si všimli, že nějaký globální počitač si nás takto pamatuje, a proto nám přistavuje a zřejmě i účtuje nepotřebné kolébky.

Dostavili jsme se do jídelny, ustrojeni podle předpisu. Nový nápis: No Tipping, zakázáno dávat spropitné obsluhujícímu domorodému personálu.

Velela jim bílá vrchní číšnice svůdnice. Producírovala se v mikromini a ráda setrvávala v nehnutém předklonu. Delikátní terén krylo miniaturní sukno postačující tak nejvýš k záplatě Žižkova slepého oka. Tak to máme komplet. Na ulici je k spatření nahota nad pasem a tady zas nedomorodá pod pasem. Priscilla přitakala mé interpretaci, že svůdnice ví, co dělá, že vědomě poskytuje výhled do svého intimního podhoubí.

- - -

Hvízdl jsem na taxíka a najal si ho na celý den. Poštěstilo se nám v podobě roztomilého mládence jménem Wilson Kuba, zvaného Whiskey. Potvrdil oficiální verzi obrovské popularity rugby mezi Šalamouňany: „My jsme válečníci, kanibalismus se nám zakazuje, co jiného nám zbývá?“

Kam že se chceme podívat? Zavelel jsem k bojištím, a ze všeho nejdřív k břehům, na něž v srpnu 1942 vyběhla první divize americké námořní pěchoty. Ze silnice se stávala stezka a jako na Efate, předchozím zastavení na Nových Hebridách, i tady nutno zastavovat, otvírat a zavírat různé brány. U vyloďovacích břehů jsme byli sami. Představoval jsem si invazní operaci, začala o hodině 0900. Za soumraku už bylo na tomto břehu 11.000 námořních pěšáků. Kilometry dlouhý břeh s mírným zákrutem, písek poskvrněný zrzavým válečným materiálem, od vody k první palmě a do trávy tak deset metrů. Pro kolik hochů byly tyhle metry jejich nejposlednější?

Američané neměli tolik potíží s vyloděním jako s udržením Guadalcanalu. Jeden kopec, kousek od kritického letiště, si získal pojmenování Bloody Ridge - Krvavý hřeben či předěl. Jen za noc z 13. na 14. září 1942 mariňáci proděravěli ve střelbě na velmi krátkou vzdálenost tisíc dvě stě Japonců.

A pak už jen džungle, modrozelené kopce, ideální pro fotogenické bojování kamerou, pokud se ho zúčastníme na kanapi před televizorem.

- - -

Při dřívější zmínce v textu o oné Island Coast Watching Service jsem se zmínil o slavném domorodci jménem Jacob Vouza, jehož Japonci chytli, mučili, probodali bajonety, a přece z něho nic nedostali. Když z mučeného zbylo zřetelně neživé tělo, odešli své humanistické záměry uplatňovat jinam.

Jenže ve Vouzovi cosi ještě něco tepalo, doslova biblicky slezl z kříže, doplazil se ke svým a padl s ujištěním, že nic neprozradil. Děravé tělo se zotavilo a skoro třicet let později jako nevěřící Tomáš ve vesnici Roroni jsem sahal na jizvy z mrtvých vstalého náčelníka.

Tehdy na Guadalcanalu se mě náš šofér zeptal: „Chtěl byste se setkat s Jacobem Vouzou? Je to můj strejda. Já jsem taky z vesnice Roroni,“ oznámil Wilson Kuba, zvaný Whiskey.

Nepochyboval jsem, že se holedbá, ale proč ne, ať nás tedy odveze ke hrobu tohoto legendárního bojovníka.

„Kdepak ke hrobu, ale do vesnice Roroni, strejda je tam starostou,“ vysvětlil nepravděpodobně pravdomluvný Whiskey.

Cestou jsem se dozvěděl, že Vouza byl zas nedávno v San Diegu v Kalifornii na sjezdu veteránů. Je přece čestným seržantem americké námořní pěchoty. Přivezl domů peníze a věnoval je na výstavu ve své vísce o sto padesáti duších.

Všechny domečky v Roroni stojí na muřích nohách. Kluci na návsi se honili za mičudou a Whiskey šel za strejdou. Za chvíli se vrátil s dobrou zprávou, že z mrtvých vstalý hrdina nás čeká doma. Vyšplhali jsme se do chatrče a potřásli rukou gerojovi. Prý je mu padesát, každopádně vypadal na víc. Hlavu obsypanou bílými kudrlinkami, vzrůst snad na čtvrt metru.

Museli jsme se soustředit, abychom porozuměli jeho angličtině. Mluvil tiše a sípavě -nejspíš proto, že mu Japonci při mučení též probodli jazyk a krk.

Požádal jsem ho o jeho Story, a tak se pustil do jistě tisíckrát opakovaného přednesu, jak ve dvaačtyřicátém pracoval jako zvěd pro Američany, císařští ho lapili a napnuli na skřipec a všelijak mu hrůzně ubližovali.

„Řekl jsem jim jen jedno slovo - kanaka.“

Kanaka ve smyslu nem tudom, nevím, neznám, nepamatuji se.

Pak mi ten pobodaný ukřižovaný tvor ukazuje své jizvy. A na bambusových zdích chýše ukazuje osobní dopisy od Roosevelta, Churchilla, britského krále. Znáte vy nějakého příjemce takového druhu korespondence?

Byl to jeden z mých náramných zážitků, který porovnávám s neméně pozoruhodným posezením s Matkou Terezou v Kalkatě, ještě dřív, než byla prohlášena za svatou. Dlouhatánské povídání, nijak vulgarizované postranním merkuriálním záměrem. Pouze mě požádal, abych ho vyfotografoval s vnoučky, těmi fotbalisty.

Rád jsem vyhověl a obrázky na adresu Mr. Jacob Vouza, Roroni, Guadalcanal, British Solomon Islands Protectorate, West Pacific, již dávno dodal.

- - -

S Priscillou jsme se do těchto končin znovu vydali po téměř třiceti letech. Měsíc trvajícího putování po stopách druhé světové války, započatého zastávkami na Novém Zélandu, kde k tomuto druhému světovému bojování vůbec nedošlo. Stejně tak tomu v případě Nové Kaledonie a Nových Hebrid. Byl to ale hodně třaskavý Guadalcanal, Rabaul, Papua Nová Guinea, poté jsme se přehoupli přes rovník do severní hemisféry a pokračovali na bojištích Guamu, Saipanu, Yapu, cestou pak proslulá Iwo Jima a Okinawa, ta zcela nejkrvavější.

Veteráni této hrůzné války se mě na palubě Statendamu ptali, zda jsem se tehdy na bojích podílel, což jako tehdejší dvanáctilerý junák jsem činit nemohl. Nepokusil jsem se vysvětlovat, že v dospělém věku, jako příslušník československé armády v jednotkách PTP, oněch černých baronů, jsem s lopatou ochraňoval výdobytky socialismu před americkými imperialisty, nynějšími spoluobčany.

(Ukázka z knihy „PRISCILLA: dost svévolně se košatící osud“, vyšla v roce 2016 v pražském nakladatelství Šulc-Švarc)



Diskuse


J. Kraus
9:37
5.3.2019

F. Navr8til
10:20
5.3.2019

V. Novák
12:25
5.3.2019

R. Tesařík
10:44
5.3.2019

J. Lepka
11:13
5.3.2019

V. Novák
12:44
5.3.2019

J. Jurax
16:27
5.3.2019

I. Vermis
11:24
5.3.2019

V. Liptovský
14:40
5.3.2019

V. Liptovský
13:09
5.3.2019

M. Klas
8:34
5.3.2019

V. Liptovský
16:59
5.3.2019

V. Liptovský
17:37
5.3.2019

počet příspěvků: 26, poslední 6.3.2019 09:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.