19.3.2024 | Svátek má Josef


SVĚT: Linda Gibbons versus Pussy Riot

14.9.2012

Koho se organisované veřejné mínění nikdy nezastane?

Asi jsem už beznadějně ze staré školy, když soudím, že i politický protest by měl mít určitou úroveň, aby byl k rozeznání od kanálu. Ohromná vlna oficiální podpory, které se u nás dostalo trojici ruských punkových zpěvaček, mne ale nepřekvapila, třebaže to pro mne nebylo veselé čtení, kdo všechno se bere za ze jejich právo hulákat v kostele sprosťárny. Kdo viděl originální video, snadno se mohl přesvědčit, že o Putina vůbec nešlo, srozumitelné byly jen výkřiky "Sraň, sraň, sraň Gospodnja!" Zbytek byl doplněn dodatečně na sestříhaném a dohrávkami prodlouženém videu.

Vyzvednu jenom dvě jména z řad jejich zastánců: ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a pražského pomocného biskupa Václava Malého. Pan ministr byl ve svém souhlasném stanovisku nekompromisní: "Pokouším se je podpořit, poněvadž ty holky jsou opravdu báječné, já je opravdu obdivuji. Je dobré upozornit ruské politiky, že někoho zavřít kvůli představení je v dnešní době opravdu poněkud mylné. […] Velice vás obdivuji. Držte se. Rusko získá svou důstojnost a svobodu. Všichni na vás myslíme." Přestože je zápas za důstojnost Ruska pomocí vulgarit podle mého soudu poněkud pochybná taktika, ministr to vidí jinak a po rozsudku vyjádřil "hluboké znepokojení" nad situací v zimním království. "Po pravdě řečeno, nemohu si představit jinou evropskou zemi, kde by se za tento čin – který při nejpřísnějším pohledu mohu nanejvýš kvalifikovat jako výtržnictví – trestalo, jako kdyby byl spáchán zločin." V textu, který punkerky v chrámu zpívaly, nenašel žádné znevažování náboženství. "Spíše je to modlitba, kterou si v podobné formě mohu představit také u mnoha mladých lidí u nás." K tomu už asi opravdu nelze nic slušného dodat.

Vyjádření Václava Malého bylo přece jen poněkud zdrženlivější: "Je dobře, že ty dívky se omluvily, protože to byla opravdu taková necitlivost vůči věřícím, že v tom chrámě vystoupily. Ani ten text té jejich písně se mi příliš nelíbil. Já jsem ho četl. Ale chápu jejich rozladěnost nad současnou situací v Rusku. Nad těmi mocnými, kteří dnes určují směřování Ruska. Na druhé straně samozřejmě záleží také na formě. Ale aby za to byly uvězněny a aby se z nich dělaly hrdinky, to myslím, že svědčí o tom, že ti mocní si nejsou příliš jisti sami sebou. […] Já bych osobně byl pro to, aby dostaly nějakou pokutu a když se omluvily, tak tím pádem už by to skončilo. Já myslím, že pro příště už si dají pozor. […] Tady bych tedy apeloval na tyto dva muže [patriarchu Kirilla, kterého v dodatečně upravené písni titulovaly "ta kurva Gunďaj", a biskupa Hilariona], aby řekli rozhodné ne tomu trestnímu stíhání."

Čiň čertu dobře… Biskupu Malému oplatil čertík naschválníček jeho nerozvážná slova téměř vzápětí šaškárnou. První zářijovou nedělní mši ve svatovítské katedrále přerušila skupinka asi deseti mladých falešným zpěvem "Svatý Václave, kníže náš, zbav nás Nečase, svatého Duky". Následovala špatně secvičená sborová recitace, tudíž nesrozumitelná, kterou navíc varhaník během pár vteřin přehlušil mocným plénem. Zaslechl jsem jen slova "Duka" a "tlustej kněžoure", nebo snad "kňoure"? Pokroková kultura byla v akci jen chviličku, než ji přátelsky vyprovodil policista a vyřídil věc domluvou. Soudruzi se natočili na video, jak pokřikují, poté spokojeně odešli – stačilo jim to. Nakonec o tom uvědomily někdejší rudoprávní hvězdu Kateřinu Perknerovou, která jim jako "českým P. R." udělala hezkou reklamku ve všech okresních vydáních svých domovských Deníků Bohemia.

Nu, nic to vcelku nebylo, stávaly se i horší věci. Ostřejší konfrontace hrozila před zhruba osmi lety v Brně, kdy se pokusila hlavní městský kostel sv. Jakuba obsadit Anarchofeministická skupina 8. březen ve chvíli, kdy se uvnitř shromažďovali lidé před Pochodem pro život. Nemohu bohužel posloužit ani přibližně přesným datem, o věci se nikde nepsalo a má paměť už není nejlepší. Situace tam byla ale po dlouhou chvíli velmi vyhrocená. Jinak u nás k podobným útokům na kostely naštěstí téměř nedochází.

Pan ministr zatím na podobnou legrácku čeká, ale i jemu se může stát, že na nějakou akci pořádanou jeho úřadem přijde skupinka punkerů a pořádně zapaří na basovky něco hodně sprostého o jeho slabůstkách s infantilním refrénem, třeba "Švarcnberk, Trautnberk, poštval na nás Bildrberk". Nepochybuji, že to navenek snese s ledovým klidem – noblesse oblige – ale do smíchu mu přitom jistě nebude. Kdo ví, možná přijde i o ten klid. Když si vloni úředník ministerstva školství Ladislav Bátora na Schwarzenbergovy poznámky, že se na ministerstvo hodí jako pedofil do dívčího pensionu anebo jako pazdeří k jisté části těla, ulevil slovy "chudáček starej prská", spustil se kravál a neutichl, dokud Bátora z resortu školství nevyletěl. Ale chápu pana ministra: pro každého politika je jistější bojovat za svobodu slova v Rusku, než ve vlastní zemi, kde by se mu ta svoboda mohla vrátit jako bumerang.

Co říci k výši trestu? V tomto ohledu musíme děvčata politovat, že si vybrala špatné místo pro své "riots". Nemohu souhlasit s těmi, kdo tvrdí, že kdyby v západní zemi udělaly P. R. totéž, byly by odsouzeny ve stejné sazbě. Jinde by jim podobná akce jistě prošla bez postihu. V červnu 2005 vtrhla do pařížské katedrály Naší Paní Panny Marie skupina asi dvaceti homosexuálů, členů místní pobočky původem amerického sdružení Act Up, a za urážek věřících a papeže tam inscenovala lesbickou svatbu. Když se jim v tom pokusil rektor kostela Patrick Jacquin zabránit, srazili tehdy pětapadesátiletého kněze pěstí k zemi, dupali po něm a kopali ho do krku, než se je podařilo zahnat. Nebylo to poprvé, co se kolem Notre Dame ochomýtali: v prosinci 1989 umístili na její věže urážlivý transparent. Násilné přepadení se dostalo před soud až po dvou letech, v květnu 2007, aby se snad spravedlnost neunáhlila. Soudce Jacques Bichard sice uznal pachatele vinnými, že porušili svobodu náboženství, jež je pod ústavní ochranou, ale odsoudil je k směšné pokutě ve výši jednoho eura.

Ne, nepřepsal jsem se: jedno euro pokuty jako trest za vulgární urážky a fysický útok. To je návrat do doby revoluce: volnost, rovnost, bratrství a teror! Nutno alespoň přiznat, že nízká pokuta šetřila kapsy daňových poplatníků – navzdory intervenci 115 poslanců u předsedy vlády Villepina, aby omezil veřejnou podporu organisaci, která přepadává gotickou perlu Paříže, podpořila ještě roku 2009 vláda Act Up částkou 302 000 eur, kraj Ile-de-France přispěl 45 000 eur, 10 000 eur přidal dokonce i státní fond CNASEA, Národní centrum pro řízení systému zemědělských podniků. Sami vidíte, že pro P. R. by byla Francie zemí zaslíbenou.

Loni v březnu asi 50 mladých anarchistů a zčásti polonahých feministek ze studentských sdružení RQTR a Contrapoder obsadilo kapli fakulty psychologie na madridské Universidad Complutense a chovali se tam, jak je u všech výtržníků zvykem. Vystrkali ven přítomné studenty i kněze, vykřikovali "Seru na Boha!", "Síla klitorisu proti Vatikánu!", "Méně růženců, více Venušiných kuliček!", stěny polepili počmáranými fotografiemi papeže a popsali je nápisy "Prasata", "Shoříte jako v roce 1936", anebo "Jediný kostel [a církev, i ve španělštině je pro církev a kostel tentýž výraz], který osvěcuje, je ten, který hoří." Po dvou žhářských útocích na madridské kostely Santa Catalina a Santa Genoveva tímto přepadem vyvrcholila kampaň za zrušení universitních kaplí. A dohra? Sedm útočníků je stále vyšetřováno, není kam spěchat. Hlasy, volající po vyloučení provinilců, označil mezi oběma stranami sporu lavírující universitní rektor Berzosa za "vendettu" a jejich čtyřdenní zadržení za "nepřiměřené". Uvedená sdružení dosud mají svá sídla v prostorách university. No, snad byste nechtěli, vy zpátečníci, trestat užití práva na volnost projevu?

To jen studentům ze sdružení AJIO odňala valladolidská universita propůjčené místnosti, poněvadž protestovali u rektora proti divadelnímu vystoupení mnoha cenami ověnčeného komika Lea Bassiho na akademické půdě. Bassi, proslavený tím, že veřejně pojídá psí a kravské výkaly, objíždí Španělsko s protináboženským one-man-show, které není o nic chutnější než jeho gurmánské požitky, ale opovažte se protestovat.

A ještě slůvko o tom, jak to vypadá se svobodou slova v České republice. Pana ministra, jenž se pohoršuje, že za pouhé hudební "představení" dostaly anarchistky dva roky vězení, což je "opravdu mylné" a v jiné evropské zemi prý nemyslitelné, musím upozornit, že přímo v zemi zdejší je možno za zpěv nevhodné písně vyfasovat tři roky – a také hezky natvrdo. Nemusíte jít ani do kostela, vůbec na veřejnost, můžete zpívat na soukromém koncertě v uzavřené místnosti, to vám nepomůže. Zpěvák neonacistické skupiny Imperium Michal Moravec byl v listopadu 2009 odsouzen za výraz "white revolution", bílá revoluce, navíc v písni se závadným názvem Triumf vůle. Moravcovy texty však jsou mnohem mírumilovnější než běžně zpívaná Internacionála či Marseillaisa, žádné navádění k ozbrojenému boji, žádné výbuchy, žádná špinavá krev nepřátel v brázdách polí… Kdyby udělal totéž co P. R., nepochybuji o tom, že by vyvázl bez viny. Říkejte si tomu třeba "třídní přístup k justici". Mimochodem, když už jsme u selektivně uplatňovaného práva, v příslušných paragrafech trestního zákona o hanobení a podněcování k nenávisti (§§ 355, 356, zák. č. 40/2009 Sb) je vedle rasy okamžitě jmenováno i vyznání a náboženství. Důstojnost mše je také chráněna v rámci postihu výtržnictví (§ 358). I tuzemský zákon tedy chrání věřící, ale všichni víme, že u soudu bychom se účinné ochrany proti excesům nedovolali. Slyšel jsem o jediném podobném uplatnění zákona, ale to bylo ve vtipu, možná ho znáte. Povídá zubař pacientovi: "Ta šestka musí ven, ale počkáme, až vedle v kostele skončí mše." "To jste tak zbožný, pane doktore?" "Ne, nejsem, ale už jsem dostal dvakrát pokutu za rušení bohoslužby."

Po nezbytné ouvertuře přejdu konečně k hlavnímu bodu svého příspěvku. S jedním výrokem Václava Malého souhlasím bezvýhradně: "Jenom chci říci k tomu, že pronásledování těch dívek trochu zastiňuje pronásledování dalších." Ovšem v trochu jiném smyslu, než to myslel on. Rád bych poukázal na ženu, která je také symbolem, ale ani ve snu nemůže doufat v tak profesionálně a celosvětově organisovanou oficiální podporu. Na ženu, která si během posledních osmnácti roků po měsících a kvartálech odseděla ve vězení asi deset let a přitom jejím zločinem je to, že stojí na místě, kde je to soudním výrokem dočasně zakázáno. Nežije v Rusku, ani v Číně, ani v Saúdské Arábii, ani v Africe. Linda Dale Gibbonsová je Kanaďanka.

Podstata jejího zločinu je jednoduchá. Linda je protipotratová aktivistka. Sama šla před čtyřiceti lety na potrat, ale později si uvědomila svou chybu. Když došlo v Kanadě roku 1988 k plné liberalisaci umělých potratů, začal tento segment lékařského podnikání rychle vzkvétat a přerůstat doslova v průmysl, což vedlo začátkem 90. let k řadě blokád specialisovaných potratových klinik, ba i k násilným útokům na personál s tragickými následky. Bylo tedy jen správné, že torontský soud vydal roku 1994 dočasné opatření, jímž zakázal v provincii Ontario každé shromažďování v blízkosti vchodů do klinik smrti. Výjimečné opatření pomohlo, situace se rychle zklidnila. Ale ono "dočasně" – zcela ve shodě s naší historickou zkušeností – dodnes trvá. A proto Linda čas od času skončí ve vězení, na měsíc, na dva, na čtvrt roku, na rok, naposledy už na rok a půl. Déle než dva roky dostat nemůže. Zavřít mohou, pustit musí, ale zanedlouho stojí Linda na svém místě zase. Nesrocuje se, je sama, nehlučí, nikoho nenapadá, jen tiše stojí, modlí se a čeká, až ji jednoho dne zase odvedou. Takto se po kouskách nastřádala ona dekáda za mřížemi. I Linda je ve svých třiašedesáti letech eskortována s pouty na rukou – to říkám všem estétům, kterým se nelíbí, že ruští obžalovaní zpravidla přihlížejí soudnímu jednání z klece.

Dosavadní snaha zrušit osmnáct let trvající dočasnou výjimku je zatím marná. Letos 8. června zamítl kanadský nejvyšší soud ve sporu Vláda versus Gibbonsová (2012 SCC 28) osmi hlasy proti jednomu její odvolání. Obhájci srovnávají Lindin případ s nejznámější kanadskou sériovou vražednicí Karlou Homolkovou, která byla roku 2005 po deseti letech trestu předčasně propuštěna. Srovnání není přesné: Homolková se napravila, slíbila, že už zločiny páchat nebude, zatímco u zatvrzelé Gibbonsové dosud neměl trest správný výchovný účinek, řečeno terminologií justičních orgánů.

Lindino počínání nám může připadat podivínské – kdyby stála o pouhých šedesát stop dále od vchodu, přes ulici, na protějším chodníku, neporušovala by soudní nařízení. Ano, přestoupila jisté předpisy, i u nás jsme konec konců nedávno řešili vzdornou tvrdohlavost člověka odsouzeného za počmárání předvolebních letáků k přemrštěné náhradě škody a k nuceným pracem. Ale když má být chuligánkám proti všem uznávaným normám dopřána svoboda vykřikovat uprostřed katedrály "Sračka Páně, sračka Páně!", proč se naši státní představitelé a sdělovací prostředky neberou za Lindino právo stát s tabulí "Mami, proč?" přímo u dveří potratáren? "Prenasledovanie kresťanov najlepšie vidno na pozadí toho, za čo sa nepostihuje," napsal bývalý slovenský ministr vnitra Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajú, kterou mohu každému k četbě doporučit.

Odpověď je jednoduchá – křesťana se veřejně zastane zase jenom křesťan, nikdo jiný, ba ani ne křesťan matrikový. Důkaz? Když byla loni v říjnu ministru zahraničí Schwarzenbergovi předána petice osmi tisíc lidí s prosbou za podporu pronásledovaných křesťanů na mezinárodní scéně, vzkázal petentům, že česká diplomacie podporuje stejnou měrou křesťany i Eskymáky. Jistě to bylo myšleno jako vtip: řekl bych, že i pro ty Inuity udělala česká diplomacie více. Ale nasadit všechnu svou autoritu ve prospěch P. R., to je jiná věc, to je populární, za to budou volební hlasy, a ty se počítají a dobře platí, ne hlasy křesťanů z nějaké Tramtárie. Navíc ty holky jsou opravdu báječné, máte pravdu, pane ministře. Umí se skvěle odvázat nejen v kostele, třeba i v museu. S nimi si člověk užije větší legraci než s nějakými křesťanskými modlivkami.

A hledat podporu u našich zbulvarisovaných sdělovacích prostředků, to je úplná bláhovost. Ty pěstují naprostou ignoraci. Chcete příklad, v němž jde bez nadsázky o život?

Od srpna do prosince 2010 proběhla světem vlna solidarity s Íránkou Sakíne Aštíaníovou, odsouzenou k ukamenování za nevěru a vraždu manžela. Jistě to máte v dobré paměti. Ona sama obvinění popírala jako vykonstruovaná, což je dost dobře uvěřitelné. Po nátlaku světového veřejného mínění včetně mnoha předních politiků byla poprava odložena. V českých médiích (mimo internetových) bylo za tu dobu necelého půl roku věnováno jejímu případu podle databáze Anopress asi devět desítek příspěvků.

Na svou záchranu ale čeká ještě jedna žena a také není zdaleka jisté, že se dočká. Asia Norínová, známější pod přezdívkou Bibi, pákistánská křesťanka, manželka a matka pěti dětí, byla v červnu 2009 zatčena za rouhání a v listopadu také odsouzena k smrti. Muslimské spolupracovnice se jí ptaly, co na tom Ježíši vidí? "Ubohá čubko, víš, že je ten tvůj Ježíš parchant?" Ona jim odpověděla, že pro ni Ježíš zemřel, obětoval se za její hříchy a opět žije, zatímco Mohamed zemřel a pro spásu lidí neudělal nic (znění její odpovědi se podle různých podání liší, ale smysl je týž). Za podobná slova je v zemi jediný trest. Ani všichni Pákistánci nejsou bez výhrad přesvědčeni, že by měla zemřít, dokonce se za její omilostnění vyslovovali též vládní činitelé, guvernér státu Pandžáb Salman Tasír, katolický federální ministr pro menšiny Šahbaz Bhatti a president Alí Zardárí. Většina je však neústupná, požaduje krev. Tasír byl zavražděn svým osobním strážcem loni v lednu, Bhattiho prostříleli atentátníci desítkami kulek o tři měsíce později, v srpnu unesli talibanci Tasírova syna a letos v květnu ho zabili. Rovněž na Asiinu hlavu je vypsána odměna ve výši cca 100 000 Kč. Aby ji nelynčovali ve vězení, je isolována v samovazbě, což ale špatně snáší, naštěstí jí byl po předchozích šikanách přidělen alespoň křesťanský dozorce. Petici na její podporu podepsalo přes 600 000 lidí z celého světa, mezi nimi 700 Čechů. Ale že by ji podpořil nějaký významný světový politik typu Hillary Clintonové či Catherine Ashtonové, které se přimlouvaly za Sakíne, to nečekejme.

A teď si zkuste vzpomenout, kdy jste o Asii Bibi naposledy četli v novinách, slyšeli v rozhlase či v televisi? Ušetřím vám námahu, bylo to za celé tři roky přesně třikrát, poprvé v MFD (7. 12. 2010), podruhé šlo o okrajovou zmínku trochu překvapivě v pánském časopise Maxim (11. 2. 2011) a nakonec Právo (2. 6. 2012) upozornilo notickou na český překlad její knihy Rouhání?, kterou napsala spolu s francouzskou novinářkou Anne-Isabelle Tolletovou, jež se pronásledovaným křesťanům v islámských zemích úzce věnuje. Na to, že je překladatelem knihy populární psycholog Jan Cimický, to vypadá na překvapivě mrtvé ticho po pěšině.

Proč ten nepoměr v mediální pozornosti, věnované oběma ženám? Vysvětlení je jednoduché. Pro našeho průměrného žurnalistu, mladého člověka do třiceti let, který si podle výstižných slov Tomáše Halíka plete jesuitu s jehovistou a kardinála s kardiakem, je nějaké rouhání zjevem odkudsi z dávných časů. To se ho osobně nijak nedotýká, je mu to jedno – ať se tam ti bigoti ukamenují třeba navzájem. Ale právo na manželskou nevěru, tomu rozumí, to už je v jeho očích hodnota, za kterou je nutno tvrdě bojovat, ať je ohrožena kdekoliv.

Nechci, aby byl můj příspěvek pochopen jako nějaké pofňukávání. Chtěl jsem jenom na příkladech ukázat, že dirigenti veřejného mínění dělí společnost na dvě ostře vymezené skupiny. První dostane podporu kdykoli, okamžitě, s nasazením všech prostředků, lež nevyjímaje, a za všech okolností, ať už se dopustí čehokoli – ta druhá skupina naopak nemůže v masovou podporu doufat nikdy. Naplňuje se takto v praxi požadavek předního neomarxisty Herberta Marcuseho, vyslovený v eseji Repressive Tolerance z roku 1965: "Tolerance, která osvobozuje, by měla znamenat intoleranci vůči pravicovým hnutím a toleranci hnutí zleva." Mluvil tak v souvislosti s nacismem a fašismem, jeho následníci však tuto intoleranci rozšířili na všechno, co se jim nelíbí: netolerujme netolerovatelné. O tom, co je společensky netolerovatelné, rozhodují sami a velmi striktně. Je to jistojistě stav naprosto pochopitelný a lidsky přirozený, že nás osobní sympatie někam táhnou a od jiného odpuzují a nestálo by mi to za zmínku, kdyby se jenom všichni ti, kteří veřejností jednostranně manipulují, nehonosili zároveň svou spravedlností a nestranností. O lidech nábožných se ustálilo mínění, že jsou to prachobyčejní pokrytci. I kdyby snad ano, byli by ubohými žabaři ve srovnání s našimi a světovými diktátory tolerance a jejich přičinlivými příkazníky.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici