27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


SVĚT: Izrael nemůže stát se založenýma rukama

21.1.2009

V Izraeli se zase bojuje.

Moji bratři opět krvácejí a umírají.

Není vteřiny, abych na ně nemyslel, nenechám si ujít žádné zprávy v rádiu nebo v televizi, hltám denně noviny, abych přibližně věděl, jak si válčící strany stojí. Mám představu, nebo srovnání. V někdejších Sudetech zvedli hlavu fanatičtí potomci vystěhovaných a na Prostějov, Olomouc, Liberec padají rakety, které zabíjejí, pokud se trefí, nevinné lidi. Co bych čekal od vlády a armády? Že zůstane stát se založenýma rukama?

Na Izrael spadlo osm set raket, které zabíjejí, mrzačí a straší obyvatele, kteří touží po klidu a míru jako málokdo na tomhle světě. Po dvou tisících letech pronásledování a křivd mají svou staronovou zemi, kde jsou doma a o níž vědí, že už nikdy, nikdy nedopustí, aby beztrestné zabíjení židů, mých bratří, bylo tolerováno, trpěno, nebo dokonce odpuštěno. Byl jsem v Izraeli v jeho prvních dnech, v obleženém Jeruzalémě s českým reportérem Aškenazym a slovenským Mňačkem. Jeruzalém leží v údolí mezi vysokými kopci, z nichž stříleli na město arabští dělostřelci, vycvičení Angličany, a za každým klečícím dělostřelcem stál anglický důstojník, který mu pomáhal zaměřovat dělo. Kličkoval jsem mezi těmito dělostřeleckými výstřely. Měl jsem blízko vědomí a usilování v přítomnosti nedávnou dobu šoa, zkázy, kdy zabít, ponížit žida bylo v Evropě chráněno německými zákony. Zahynulo nevinně šest nebo sedm miliónů lidí, mezi nimi můj tatínek. Mohlo by se to, v jakékoli podobě opakovat? Ano, ano, ano. A zase umírají moji bratři, s jediným, nejdůležitějším rozdílem mezi staršími pokoleními a mými současníky. Brání se.

Izrael vrátil židům důstojnost, kterou jim Němci v okupované Evropě brali, i s jejich životy. To není vzdálená minulost. To je stín, vrhaný na každého žijícího žida a Izraelce, kdekoli na světě, ale v Izraeli zvláště. Důstojnost v mé době je schopnost a odhodlání se bránit. Všechno ostatní ponižuje, odsuzuje k smrti.

Izraelci nechtějí vygumovat Persii z mapy jako perský prezident Ahmadínežád Izrael. Většina Izraelců je smířena s ustavením Palestinského státu.

Svět, Spojené národy jim to nabídly už v roce 1948, kdy jsem odtamtud posílal do Prahy zprávy. Arabští vůdcové to odmítli. Řekli svým lidem: Vrátíme se na bodácích. Zaženeme židy do moře. To jim neradí korán, to je cíl a strategie arabských vůdců, a kdokoli z nich je mírumilovnější, toho zabijí, jako zajordánského krále Abduláha nebo egyptského prezidenta Sadata.

Mrzí mě, že český tisk, v znepokojujícím rozsahu, straní té druhé straně, oklamán arabskou propagandou, která je stejně prolhaná jako kdysi nacistická propaganda pana Goebbelse. Arabští vůdci a vedoucí Hamásu lžou. Nedá se jim věřit. Jsou podlí, zlí a prolhaní.

Naštěstí jsou i zbabělí. Nechávají se zaštítit ženami a dětmi a jsou šťastni, když český, jako světový tisk, ukazuje zabité děti v kalužích krve.

Židé chrání své děti před raketami v krytech. Arabští vedoucí je nechávají na ulicích Gazy, jako užitečný kapitál pro svou prolhanou propagandu.

Za minulý týden vystřelili hrdinové Hamásu na Izrael, na mé kamarády v Aškelonu a v Berševě, čtyři sta raket. Za to nemohou ani židovské, ani arabské děti. Rve mi srdce, když vidím zabité arabské nebo židovské dítě. Za Hitlera zabili nacisti milión pět set tisíc židovských dětí do patnácti let. Izraelci nemají ve svých válečných cílech zabíjet děti. Válčí za mír, za pokojnější život svých obyvatel, kteří už si prožili pět válek, naštěstí vítězných. Rakety Hamásu ohrožují milión Izraelců. V Izraeli je přibližně tři a půl miliónu lidí. Vyhubit třetinu jednoho lidu se povedlo v Evropě Němcům. Má se to opakovat nyní znovu, na Blízkém východě?

Jsem na straně Izraelců, bez ohledu na to, co píše Frankfurter Allgemeine nebo New York Times. Izraelci jsou důstojný, demokratický a hrdinský lid, který, když nemá na vybranou, vytáhne do boje.

Opakoval bych rád v české zemi, kterou mám rád jako sebe, že Izrael vede spravedlivou, třebaže tvrdou, až nelítostnou válku, na té správně straně, jak, o tom jsem přesvědčen, ukáže budoucnost. Nechte Izrael, aby se bránil. Dopřejte Izraelcům konečně klid, klid zbraní, klid pro život, pro který jsme se narodili. Jestliže to nejde jinak než válkou, snažte se o spravedlivý pohled.

Měl jsem kamaráda, izraelského letce, vycvičeného v Čechách. Nad Suezem, ve své miráži, spatřil z každé strany nalétat na sebe dva migy. Protože rozuměl rusky, slyšel prvního ruského pilota, válčícího za Násirovy vojáky. Říkal: Podívej, židi umějí lítat. Druhý ruský letec rusky odpověděl: Podíváme se, jestli umí i plavat. Můj kamarád oba sestřelil. ale neměl z toho radost. Nechci být vrah, řekl mi po svém leteckém souboji, i kdybych měl odjet do Austrálie. Ale nechci se nechat zabít, jako zabil Hitler mou mámu a tátu.

Mám to na mysli, kdykoli Izrael válčí.

Mám to na mysli tyto dny, každou vteřinu.

Právo, 15.1.2009

Arnošt Lustig