Mnoho let se snažím vysvětlit dětem, jak vnímám období vlády komunistické strany a proč je tak nesnadné toto období vysvětlit černobíle. Jak jim vysvětlit, že někdo mohl vstoupit s nadšením do KSČ po II. světové válce, aby se později stal aparátčíkem, vysokým stranickým funkcionářem, a následně prohrál v roce 1968, v době normalizace byl vězněn, ale pro mě není disidentem, protože zůstal komunistou. O 50. letech jim toho z osobní zkušenosti mnoho řící nemohu, ale můžou si přečít např. "Motáky neznámému" od Karla Pecky a dost jim to pomůže.

Jak jim vysvětlit, že po roce 1969 došlo k decimaci tzv. inteligence, technických a dalších pracovníků - nejen emigrací mnoha z nich, ale také tím, že se všichni na svých pracovištích jednotlivě museli vyjádřit k okupaci Československa a kdo s ní nesouhlasil, přišel o pozici nebo i o práci. Výjimky jistě byly, ale ve velmi malém množství. Jak jim vysvětlit, že na základě postoje k okupaci byli lidé vyhazování z KSČ, že byl velký rozdíl mezi osudem dětí vyloučeného a vyškrtnutého člena, že na mnohých pracovištích po tomto kádrovém tsunami docházelo paradoxně ke " zvýhodnění nezúčastněných".

Jak jim vysvětlit, že ten , kdo vstoupil v době tzv. normalizace po roce 1969 do KSČ, musel souhlasit s okupací vlasti a většinou tak činil pouze s kariérních důvodů. Že mnozí z těchto lidí navíc kvůli karieře vstoupili do tzv Lidových milicí, což byla" úderná pěst KSČ". (Kde jsou jejich seznamy? Kde jsou jejich zbraně?) Obzvlášť odporné to podle mne bylo u tzv. pracující inteligence, protože členové Lidových milicí věděli, že budou v případě potřeby nasazeni proti svým spoluobčanům - viz tzv. Palachův týden či Listopad 89.

Jak vysvětlit, že disidentů bylo minimum, protože většina významných oponentů režimu byli poražení komunisté z roku 1968, kteří prohráli svůj stranický boj, někteří z nich s výkřikem: " Jak mi to mohli soudruzi udělat?" Jak jim vysvětlit, že mnozí z nás v tu dobu projevili osobní slabost a strach tím, že vstoupili do SSM či ROH, protože chtěli studovat doma, jelikož ne všichni mohou emigrovat, nebo že byli vychování v tom, že vlast se v době poroby neopouští. Někteří se však nad rámec tohoto strachu dokonce stali aktivními funcionáři těchto organizací.

Jak jim vysvětlit, proč někteří studovali tzv. VÚML, přestože odmítnutí většinou nevedlo k žádnému kariernímu poškození dotyčného.

Jak vysvětlit, že hůř se však zachovali ti občané, kteří se aktivně stali součástí represivního aparátu státu - policie, věznice, prokuratury, armády - přestože věděli, že budou systémem zneužiti proti svým spoluobčanům. Proč byla chyba zveřejnění tzv seznamů spolupracovníků StB, aniž byly zveřejněny seznamy pravých estébáků určených pro boj s vnitřním nepřítelem a zcela se " zapomnělo" na vojenské tajné služby.

Snažím se jim vysvětlit, že tzv. normalizace byla jinou formou útisku než léta padesátá, která byla způsobená zejména pasivitou tzv poválečných demokratů a šikovnou politikou komunistů, že vliv vnějších sil na tzv. komunistický puč bývá často přeceňován, aby vlastní chyby byly menší. Protože za tzv. normalizace po roce 1969 bylo jasné, kdo je kdo, kdo podporuje okupační vládu a kdo ne. Každý se mohl rozhodnout, chce-li jít do undergroundu, nebo zvolit formu koexistence v režimu a studovat a pak jít do maringotky nebo do práce. Že si každý mohl nastavit mantinely - nevstoupit do KSČ, nevstoupit do ROH, SSM či SČSP (obskurní Svaz československo-sovětského přátelství) etc. Nebyla to již plošná represe celých skupin jako církví či zemědělců v 50. letech. Došlo např. k devastaci zdravotnictví, a to jak emigrací, tak povýšením všechoschopných, leckdy s absencí základního vzdělání. Nedostupné léky z tzv. kapitalistické ciziny se rozdávaly na základě známostí, stranické příslušnosti a ve většině případů osobně z ruky do ruky, aby závislost a vděčnost byla jasně daná. Došlo k devastaci školství, zejména vysokoškolského, upřednostňováním kádrových předpokladů před odborností, důsledky čehož vidíme dnes a denně kolem sebe (o soudnictví , právu, policii vůbec nemluvě).

Snažím se vysvětlit, že nic z toho však nemění na charakterizaci období vlády KSČ od roku 1948 do 1989 jako totalitního systému vlády jedné strany, kryté neznámým množstvím členů Lidových milicí a po roce 1968 i přítomností okupačních vojsk. V jednotlivostech ten systém nebyl černobílý. Na jedné straně nebylo možné nic, aby na druhé straně bylo možné vše. To, že byl někdo v kriminále za tzv. protistátní činnost, neznamenalo automaticky, že je demokratem. Cílem aktivit tajných služeb bylo rovněž pokud možno všechny přítomné pošpinit, namočit, aby následně mohlo platit heslo "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina". Důsledky dnes vidíme kolem sebe. Individiuálního selhání každého z nás vůči systému vlády jedné strany nás to však nezbavuje. Dokud budeme říkat "Oni rozhodovali, my jsme museli" apod., budeme mít dědictví bolševiků v sobě i nadále a nadále si budeme o sobě lhát do kapsy.