2.12.2016 | Svátek má Blanka






SPOLEČNOST: Veřejnoprávní média

9.2.2016

Součást institucionální struktury demokratického státu

V novém století zažíváme již třetí pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií či médií veřejné služby v Evropské unii.

Poprvé se tak stalo v Itálii po druhém zvolení Berlusconiho v roce 2001. Podruhé v Maďarsku, když tam roku 2010 vyhrál Orbán a po druhém vítězství v roce 2014, kdy všechna veřejnoprávní média sloučil do jedné společnosti, aby je mohl snáze ovládat. To se mu podařilo zákonem z 1. července 2015. A naposled jsme zažili tvrdý zásah do veřejnoprávních médií v Polsku po vyhraných volbách Kaczynského na přelomu let 2015 a 2016.

V Polsku sice vždy vítězná strana prováděla čistky ve veřejnoprávních médiích, ale teprve nová vláda to učinila zákonem a najmenovala do všech hlavních funkcí své lidi. Tím de facto veřejnoprávnost médií zrušila, či jak říkají Poláci, privatizovala je jedna politická strana a ochromila jádro institucionální struktury demokratického státu, jak ji předjímala již od XIX. století tzv. liberální teorie médií. Ta vidí v prestižních médiích čtvrtou moc ve státě: po moci zákonodárné, výkonné a soudní. V praxi se tato jejich funkce prosadila až po druhé světové válce v Německu po tzv. Spiegel-aféře v roce 1962, a v USA po tzv. Watergate v roce 1972. Prestižní média, mezi něž veřejnoprávní instituce patří, veřejnost informují, kontrolují ostatní mocnosti a společnost baví. Prestižní a veřejnoprávní média právě tím, že mluví různými hlasy, zajišťují pluralitní demokracii, v níž není možné, aby lidé podlehli iluzi o jediné pravdě kvůli tomu, že jejich majitelé znají předem odpověď na každou otázku. Tato média musí naopak poukazovat na to, že pravda je křehká komodita, že nikdo nemůže být jejím majitelem. Pravda je proces, který se nepodřizuje mocenské autoritě, ale oznamuje triumf vlastního svědomí, jak řekl Jan Hus před více než šesti sty lety.

Situace je v této pozdní době komplikovaná ještě ustavením páté mocnosti ve veřejném prostoru, kterou tvoří nikomu neodpovědné a často anonymní podivné weby, blogosféra a sociální sítě, na nichž lidé nehledají informace, ale pouze stvrzení svého názoru. To vede, jak jsme zažili v souvislosti s migrační vlnou, k rychlému šíření strachu a hysterie, čemuž se pak bohužel často podřizují i prestižní média a politici. U nás je situace o to horší, že většina médií patří několika byznysmenům, kteří mají i své politické zájmy a jeden z nich je dokonce majitelem politické strany. Za této situace by si veřejnoprávní média zasloužila zvláštní hájení.

Připomeňme si, jak tzv. veřejnoprávní či média veřejné služby vznikla. Za jejich předobraz lze považovat BBC, jak ji definoval osmatřicetiletý John Reith v roce 1927, když převedl po pěti letech British Broadcasting Company na Corporation. Učinil tak proto, že si uvědomil při generální stávce v roce 1926, že jeho stanice nedala stejný prostor stávkujícím a stranila vládě. Zároveň, že již dlouhodobě podléhá tlakům majitelů na komercionalizaci vysílané hudby, aby se zvyšovala poslechovost. Obě tyto skutečnosti viděl jako selhání, protože nadržování vládě manipulovalo s veřejným míněním, místo aby pomáhalo vzniku svobodného názoru v hlavách posluchačů. Podobně podle jeho představ mělo prestižní médium také vysílat nejrůznější hudební žánry, aby si lidé mohli vybrat a byli informováni o tom, co hudební scéna nabízí. Ve veřejnoprávních médiích má mít rozhodující roli služba a ne jenom marketing. Také proto, že vytvářejí tzv. sjednocující prostředí, které umožňuje domluvu a tvorbu již zmíněného veřejného mínění tím, že překládají ptydepe politiků, blemblem řeč PR agentur, emocionální ejakulaci bulváru a sociálních sítí do přirozeného jazyka a na druhé straně překládají do srozumitelného jazyka oborové slangy s přiměřeným zjednodušením. Vlastně dělají totéž, co dělali v XVIII. století encyklopedisté Diderot s D’Alembertem.

Majitelé médií logicky chtějí co nejvíc vydělávat (proto pouští na obrazovku jen vyzkoušené celebrity) a stát chce logicky ukázat sám sebe v nejlepším světle (proto zatajuje problémy). Kvůli zmíněné selekci, kterou provádějí státní a privátní média, tedy cenzuře, vznikla složitá veřejnoprávní konstrukce.

To byl také důvod, proč veřejnoprávní model přijaly i Spojené státy v šedesátých letech minulého století a založily Public Broadcasting Service (PBS), který provozuje Radio a TV. Starý model, který předpisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl totiž i dražší: zaměstnával příliš mnoho úředníků, kteří plnění této služby museli kontrolovat. Rozdíl je jen v tom, že v USA nesmí mít majoritu v PBS stát, města, univerzity, církve atd., ale jinak funguje podobně.

Vraťme se ale na chvíli ještě do Británie, kde se BBC od roku 2007 řídí novou Královskou chartou. Ta platí až do letošního roku a podle ní byl zřízen tzv. BBC Trust, který je nezávislý na politických orgánech i na manažerské struktuře, stejně jako je ve Francii zcela nezávislá jejich devítičlenná rada, do níž tři radní jmenuje prezident, tři předseda Národního shromáždění a tři předseda Senátu. Úloha Trustu i rady je důsledně seberegulační a jsou složené z novinářů, mediálních expertů, bývalých vysokých úředníků, diplomatů, ale i byznysmenů. Jak to bude ale dál s BBC, teprve uvidíme, protože v Británii vládne již druhé období konzervativní Cameronův kabinet, který by Chartu rád upravil: už hned po znovuzvolení přestal vyplácet BBC náhradu za poplatky od seniorů, což činilo asi půl miliardy liber ročně a nejspíš se pokusí nějak ovlivnit i zpravodajství na webu, protože silně konkuruje privátním webům tím, že má 25 milionů uživatelů. BBC se změnám silně brání a tvrdí, že současný model je třeba naopak posílit, nikoliv oslabit, protože díky BBC roste úroveň i privátních konkurentů.

Tlaky na změny zákonů a i redakce zpravodajství a publicistiky, které se týkají veřejnoprávních médií, je možné ale zaznamenat i v dalších zemích: většinou jsou vedeny proti současné podobě plnoformátových televizí. Někteří politici, a samozřejmě i majitelé privátních stanic, by rádi sebrali veřejnoprávním médiím nejen weby, ale i sport a zábavu. To by však byl začátek likvidace, protože vybírání poplatků za média, která by pak měla minimální poslechovost, by se dalo sotva obhájit. Poslední skandál s ovlivňováním se provalil v Německu v půli ledna v souvislosti s uprchlickou vlnou. Externí spolupracovníci WDR měli podepsat prohlášení, že u nich cenzura neexistuje, což řada z nich odmítla. I když již v roce 2010 z této stanice musel odejít kvůli politickým tlakům šéfredaktor Nikolaus Brender.

Způsobů volby radních, o kterých se u nás nejčastěji diskutuje, v domnění, že by veřejnoprávní média politickým tlakům lépe odolávala, je řada, ale princip nezávislosti jen samotná volba nikdy neřeší. Volba a obsazení rad spíše zrcadlí mediální kulturu v té které zemi. U nás by si zřejmě za situace, kdy politikové se na veřejnoprávní média nedívají jako na mediální instituce, ale jako na vlivové instituce, lobbisté vždy našli způsob, jak volby ovlivnit. Navíc naše rady nemají právní subjektivitu, za svá rozhodnutí nejsou radní nikomu zodpovědní. Kdyby rady dostaly právní subjektivitu, mohlo by to vést k tomu, že by i parlament byl nucen nevybírat radní jen podle loajality k politickým stranám, ale hlavně podle odborné kvalifikace: měli by tam být zkušení mediální odborníci, právníci či ekonomové, kteří by svá rozhodnutí dokázali v případě konfliktu obhájit i u soudu. Za této situace je ještě důležitější se soustředit na další odlišnosti, které způsobují, že lze s těmito médii manipulovat.

Druhou možnost jak ovlivňovat tato média představují poplatky. V okamžiku, kdy o nich rozhoduje parlament fakticky, a ne jen formálně jako v Německu, odkud jsme pravidla opisovali, je to špatně, protože vedení je vydíratelné. U sousedů se výše poplatků řídí podle parametrů spotřebního koše: když jeho hodnota jde o několik procent nahoru, navýší se také poplatky.

Dále v Německu může ředitele odvolat pouze soud, jinak je po dobu mandátu neodvolatelný stejně jako členové rad, proto spolu musí dobře vycházet. Navíc tam ještě existuje správní rada, která kontroluje finance a je partnerem pro posluchače (jak to stojí třeba ve statutu ZDF).

Důležité je rovněž striktní oddělení struktury ředitelské a šéfredaktorské. Ředitel nebo intendant zodpovídá za základní směřování stanice a peníze. Za obsahy a obsazení redakce odpovídají šéfredaktoři, v tom si nejsou navzájem podřízeni. Ředitel jim nemůže říci, koho mají přijmout, nebo co mají vysílat. Všechny možné spory a jejich řešení předjímá takzvaný redaktorský kodex, který stanovuje náplň práce a přesná pravidla, jak neshody řešit a bazíruje na nezávislosti redaktorů. Přesně definuje, kdy a proč mohou redaktoři práci odmítnout. Na každých deset lidí se volí jeden zástupce, zástupci tvoří valnou hromadu a ta má představenstvo. V případě sporu všechny strany delegují své zástupce a ti se pak musí v předepsaných termínech na něčem dohodnout a teprve pokud se to nepodaří, jde spor k soudu.

Tento mechanismus nedovoluje, aby došlo k tomu, co se u nás stalo v roce 2000 a čemu říkáme televizní krize. V okamžiku, kdy se zástupci domluví, tedy redaktoři a dramaturgové, zástupce ředitele, odbory a tiskový ombudsman či emeritní profesor práva, na kterém se obě strany shodnou, a přijmou řešení, je rozhodnutí závazné pro všechny a nezpochybňuje se.

Má-li však u nás parlament tak velkou moc, nejde o korporátní systém, který jsme si původně vzali podle Německa za vzor, ale o parlamentní. Pak naše veřejnoprávní média fungují jako v jižních státech Evropské unie, v nichž rovněž chybí dlouhodobá demokratická tradice. Tam se také nepodařilo zavést standardy, jako ve Skandinávii, Anglii, Německu či Francii.

Je jen na nás, kam chceme patřit, a co jsme ochotní pro to učinit, jak budeme schopni odolávat tlaku těch našich politiků, kterým se ovládnutí veřejnoprávních médií v Maďarsku a Polsku zamlouvá a kteří mají nejraději ve zprávách jen mladě vypadající hlasatelky a hlasatele. I to má však svou stinnou stránku, jak upozorňuje dvaašedesátiletý profesor Robert Pogue Harrison ze Stanfordu: „Když zrušíme stáří, zrušíme tím současně i mládí. Když nemáme zkušenost a vzpomínky, když nemáme paměť mrtvých, ani nemůžeme mít povědomí o tom, že jsme, kdo jsme, protože nemáme minulost a historii, což jsou právě znaky toho, čemu říkáme stáří. A to je právě to, co zažívám. Sami se zříkáme budoucnosti. Tím nás zavíráme do vězení současnosti, která nemá hloubku a základ. Náš čas se vymkl z kloubů.“

Veřejnoprávní média by měla proto vzdorovat i tomuto trendu a bazírovat na důvěryhodnosti moderátorek a moderátorů a na tvorbě morálně-legálních autorit, které tvoří ve veřejném prostoru protiváhu politikům a pomáhají vytvářet segmentovaný pluralismus.

Item: Změna zákona o České televizi by byla dobrá a nutná za předpokladu, že by vedla k přiblížení se těm nejlepším standardům, které vládnou v severských protestantských zemích. Dalo by se tedy uvažovat například o zmíněné právní subjektivitě rady, o způsobu volby do rad, schvalování poplatků, o způsobech odvolání ředitele či radních, ale i třeba o změně schvalování ředitelů studií v Ostravě a v Brně, jejichž posty nejsou dnes už tak důležité, a naopak zavést schvalování jmenování ředitele zpravodajství a jeho funkční období omezit, neboť tato funkce je mnohem důležitější. Zpravodajství by pak tak snadno neupadalo do rutiny a stereotypů, viz několikeré používání stejných záběrů v jedné zprávě.

Vzhledem k rozjitřené atmosféře je ale možné mít oprávněné obavy, že by jakékoliv změny v současné době mohly vést k horšímu, a proto by asi bylo lepší počkat do konce roku 2017, kdy mají být zveřejněny směrnice Evropské komise pro veřejnoprávní média. V té době také bude známo, jak dopadne jednání komise, které vyvolal eurokomisař Günther Oettinger proti Polsku pro porušení základních hodnot EU po té, co oslabili ústavní soud a zrušili veřejnoprávní média.

(Text úvodní přednášky, která zazněla na veřejném slyšení o televizi veřejné služby v Senátu dne 26. ledna 2016.)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



Diskuse


B. Rybák
22:25
9.2.2016

J. Kanioková
19:49
9.2.2016

R. Tichý
15:04
9.2.2016

Ś. Svobodová
13:34
9.2.2016

J. Lambert
12:25
9.2.2016

J. Tomáš
11:49
9.2.2016

Š. Hašek
9:19
9.2.2016

B. Rybák
22:04
9.2.2016

J. Brunner
2:27
9.2.2016

počet příspěvků: 17, poslední 9.2.2016 10:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.