(Ukázka z knihy BĚŽENEC V SAMETU, příběh navrátilce Pravoslava Komendy)

Konečně došla pozvánka k pohovoru u stranického výboru na estébáckém pracovišti. Komenda si připravil odpovědi na předpokládané otázky bolševických inkvizitorů. Určitě budou nejvíc hauzírovat s tím, proč jsem utekl k imperialistům. Na to jim teda řeknu, podívejte se, soudruzi, to přece byla divoká doba, plná pomýlení, však si jen vzpomeňte, jak i tuze spolehliví soudruzi v tom okamžiku selhali a nepochopili oprávněnost, věru nutnost bratrského zásahu. Nejenom to, rozvinul se i mravní teror - jak například píše v posledním čísle Tvorby soudruh Richard Krutki, divné jméno, že ano. Píše o uměle vyvolávaných emocích, nacionalistické psychóze u značné části společnosti, její dezorientaci, rozdmychávání nacionalistických a protisovětských vášní, o morálním a psychologickém teroru. A ted’ jsme u toho hlavního, soudruzi: u mě nešlo zejména o pomýlenost, jak tomu bylo ve většině případů, ale o obavy z teroru ­ ano, teroru. Však jako snoubenec dcery soudruha Síly, kontrarevolucionáři tak nenáviděného, že shledal nutným dočasně odjet do Moskvy, i já se cítil ohrožen. Já s tak zvaným pražským jarem jsem neměl vůbec nic společného, vždyť jsem celý rok šedesát osm meškal v Africe. Po návratu, v obtížných začátcích normalizace za ještě nepotlačeného kontrarevolučního teroru se mi podařilo dojet na kongres afrikanistů do Mnichova a právě tam jsem se dozvěděl, abych se do Prahy nevracel, že tam mi hrozí kontrarevoluční odplata. Na jméno toho informátora si ted’ přesně nevzpomínám - ale budete-Ii si přát, určitě bych si časem vzpomněl -, tolik ale přesně vím, že záhy potom zemřel. Na infarkt. Co mi tehdy, soudruzi, za těch okolností zbývalo? lnu, zůstal jsem na Západě a tam mínil pomáhat kauze socialismu, což ovšem zdaleka nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně představoval, ale jak jistě víte, jistě to máte v materiálech, ve Washingtonu jsem dodával tajné zprávy zpravodajci doktoru Siříkovi, který žel, jak rovněž dobře víte, zradil a přešel na nepřátelskou stranu. A při té příležitosti mi, svině jedna, ukradl snoubenku Josefínku, což vy třeba nevíte a já vám povídat nebudu.

Ke zpovědi u zvídavých partajních prelátů se připravil důkladně. Obřad se uskutečnil v zasedací síni s dlouhým stolem, na zdi s portrétem Lenina a Dzeržinského a dlouhým heslem v azbuce, jež kandidát neluštil, poněvadž se soustřeďoval na usedající soudruhy inkvizitory: pompézní Hamáček-Houba, to ujde, Krs a Myslíková, to bude horší, veterán Šindelář, to bude lepší, a ještě tři postavy Komendovi neznámé a jemu se nepředstavivší. Celkem sedm nikoliv trpaslíků, doufejme že rovněž nikoliv sedm titanů, katanů.

Předsedala jedna z incognito postav, trošku již obézní a dýchavičná. Pár prázdných úvodních slov, rekapitulace žádosti a první dotazy o kandidátově dosavadním životním počínání. Brzo došlo na kritický bod - úprk do nepřátelské ciziny, což Komenda zvládl přesně podle naučeného scénáře. Dokonce mu prošla ona šalba s neexistujícím nebožtíkem v Mnichově. Nepozastavili se ani u tatíka Síly, ani u padoucha doktora Siříka.

Prozatím jsme tedy bezkonfliktní, so far so good řekli by Američané. Povel k obratu, k not so far so good, dal hubený zažluklý anonym s dlouhým vrásčitým krkem - typ krocan, případně sup.

„Vrátil jste se, poněvadž jste se tam nemohl uživit,“ takhle zhurta, s nesoudružským vykáním.

„To není přesné, soudruhu! Nechtěl jsem se živit protisocialistickou činností ve sdělovacích prostředcích, tak to bylo!“ bránit se lhář, aniž supa utišil.

„Tam jste se přece vůbec nedostal! Mohl jste ale jít mejt nádobí.“

Že by věděli o této možnosti pracovního zařazení v restauraci U Lva? Jak z toho teď vybrousit?“

I slepé kuře sem tam úspěšně zobne. Komendovi se povedla parádní pirueta: „Soudruhu, s prominutím, vy mi vlastně potvrzujete, že jsem se tam uživit mohl, ale přesto jsem to neudělal.“

Úhybná finta pro prosťáčky. Postřehl ušlíbnutí lepé soudružky Myslíkové, která, než mohla něco říct, byla soudruhem anonymem umlčena. Případ uzavřel smířlivým:

„No, dobrá.“ Nenapadla ho samozřejmost, že představa mýt nádobí přiměla Komendu k návratu, s předpokladem, že něco takového mu v rodné zemi nehrozí - kriminál možná, dřez nikoliv.

Komendovi se podařilo z ošidného Washingtonu doletět na Filipíny, kde tolik let nevinně trpěl, že má už de facto své odsezeno za všechny hříchy skutečné minulé i ty budoucí, dosud nespáchané, takže teď by si zasloužil jen velkorysou ohleduplnost, tak velí spravedlnost, jen tak lze očekávat od proletářského humanismu: „Osm let v zajetí u těch banditů, soudruzi.“

„Co si to dovolujete - takhle urážet příslušníky národně osvobozeneckého boje!“ vyletěl sup.

Sakra, ty bandity jsem si měl odpustit. „Okamžik, abyste mi, soudruzi, rozuměli - to byli náboženští fanatici, fundamentalisté, kteří mě za můj světonázor vědeckého ateismu trestali, jejich trockistická orientace... I“

„Nepřeháněj tolik, soudruhu! Buďto byli religiozní fanatici, nebo to byli trockisté,“ vmísil se fungujícím mozkem vybavený šéf Krs - ale aspoň že mi tyká.

Nejlepší obranou je protiútok: „Právě že byli obojí, tak to měli popletené, soudruzi! Jejich velitel, jmenoval se Ahmed, kdysi studoval právě zde v Praze na Univerzitě 17. listopadu, odkud byl vyloučen právě pro takovéto názory, můžete si to ověřit, jistěže někde budou jeho kádrové materiály. A ten to byl, co mi poručil pracovat, plahočit se na rýžových polích, v blátě po kolena, celý den.“

„Ty snad, soudruhu, pohrdáš manuální prací? Co mají říkat pracujicí masy v rozvojových zemích, pracující od slunka do slunka, někdy až do půlnoci?“ Chytrák Hamáček-Houba pokládal za užitečné rovněž bičem argumentu zasáhnout Komendův hřbet, osm let kdysi na rýžových polích shrbený.

„S tím od slunka do slunka až do půlnoci by to dobře nešlo, soudruhu,“ neodolala soudružka Myslíková. „V tropech u rovníku slunce zapadá v šest hodin a je to. Jedině snad za polárním kruhem by to šlo, tam se ovšem rýži nedaří, že ano.“ Sice zpravidla nebezpečná bestie, ale dík za tuhle diverzní asistenci.

„Zcela správně, soudružko. Kdybych ale mohl dodat - manuální práce se ovšem neštítím, zdaleka ne, těch polnohospodářských brigád, co jsem svého času absolvoval, ale, pokud se týká naší společné vlasti, v ní se přece zejména řídíme racionálním využíváním pracovních sil, tedy i využitím mých bohatých zkušeností z emigrace pro potřeby zdejšího resortu. Moje analýzy - ač někdy, jako v případě pfedpovědi amerických voleb - nevyšly nejlépe, přiznávám sebekriticky.“

„Nevyšly vůbec,“ zpřesnil Krs, se smířiivým dodatkem, „na poli tu může orat kdokoliv a pěstování rýže, k tomu vodní buvoly, které soudruh tak expertně ovládal, tady beztoho nemáme.“

Dosud mlčící předseda se ujal slova s otázkou, proč že míní vstoupit do strany. Na tak kardinální dotaz se Komenda rovněž důkladně připravil.

Nic patetického - to by nikdo nevěřil. Příliš realistického přiznání co do oportunismu, to si rovněž nemohu dovolit. Tedy něco mezi. Strunu proto rozezvučel takto: „Podívejte se, soudruzi, když jsem se rozhodl - a správně rozhodl - najít své místo zde, v rodné zemi, v socialismu, rozhodl jsem se přispět nejlíp, jak jen bych dovedl, a - doufám, že to nebudete brát ve zlém, míním to zcela upřímně - dostat se mezi vás nejlepší.“

Hamáček-Houba se viditelně zatetelil, Komenda postřehl a povzbuzen pokračoval: „Nepokládám to za vypočítavost, za oportunismus, ale za zdravou konstruktivní ambici přispět maximálně podle svých schopností.“

Krucinál, to se mi povedlo - snad povedlo. Rozhlédl se po grémiu zkoumatelů, sup si škrabal ohryzek, Hamáček si přihladil vlásky, Šindelář povzbudivě mrkl, Krs a Myslíková si mysleli své, bůhvíco.

SIova se ujal otylý předseda: „Tak to by, soudruhu, nám stačilo. My tě vyrozumíme, to se dozvíš pozdějš, teď už můžeš jít.“

Sláva, mám to za sebou. „Děkuji vám, soudruzi, za ochotu a pečlivost, s níž jste se mi věnovali, dovolte mi odejít,“ prohlásil po vojensku a vypadl.

V Komendově nepřítomnosti se soudruzi pustili do hodnocení.

„Já bych to teda doporučil,“ řekl předseda.

„Dělá to jen z oportunismu,“ namítl sup.

„Správně, vyloženej oportunista, chce se vetřít...“ souhlasil třetí anonymní příslušník, jenž během inkvizice neutratil ani slovo.

„Tak proč by znal tolik z tý Tvorby?“

„Právě proto, aby se vetřel.“

„Prosím tě, kdo by se dneska obtěžoval, seš sto let za...“

„No dovol!“

„Ale soudruzi!“

„Pojd’te už hlasovat - kdo je pro? Pět proti dvěma. Tak mu teda toho kandidáta dáme.“

„Jen abysme nelitovali,“ zasýčkoval neukojený sup.

„Nebo aby on nelitoval,“ zabručel si pod vousy zkušený Šindelář, ručitel Komendova ideologického růstu.

- - -

Dny a pak už i týdny plynuly.

„Růžo, jdi se přeptat, kde to vázne.“

Přišla s odpovědí, že to vázne na vyšší stranické složce, že to chce akorát ještě trošku trpělivosti.

První máj tedy musel znovu absolvovat jako nestraník.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče