19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Proč je důležité mít doma kulomet

17.6.2019

Ondřej Neff ve svém čtvrtečním úvodníku nadnesl důležitou otázku: Proč by někdo měl mít doma kulomet? Úvodník se týkal petice proti evropské „odzbrojovací“ směrnici a jakkoliv s jeho celkovým vyzněním v zásadě souhlasím, nemohu si odpustit několik poznámek:

Především je třeba pozastavit se u výše uvedené otázky. Za mého dětství se na podobné dotazy odpovídalo logickou replikou: „A proč ne?“ V kontextu „dospěláckých“ problémů to samozřejmě takhle jednoduše nejde. Musí se říct, že zásady svobodného a právního státu snad spočívají v tom, že stát omezuje svobodu svých občanů jen v míře nezbytně nutné. Při vytváření právních norem musí přeci důkazní břemeno spočívat na tom, kdo omezení svobody navrhuje. Je to tedy stát, respektive zákonodárce, kdo by měl dokazovat, proč je nutné něčí konkrétní svobodu omezit. Výše uvedená otázka by tedy měla znít: Proč by někdo kulomet doma míti neměl?

Přesun důkazního břemena (byť v rovině toliko řečnické) z regulujícího na regulovaného je přesně ten styl uvažování, který je typický pro rozvíjející se tekutou totalitu na západ od našich hranic. Přistoupíme-li na tento způsob argumentace, můžeme se záhy dopracovat do podobného absurdistánu jako občané Spojeného království, kteří jsouce přistiženi se sekerou či páčidlem v kufru automobilu musejí dokazovat, že uvedené nářadí potřebují k legitimnímu účelu. Stejně tak se lze ptát, proč by někdo měl mít doma samonabíjecí pušku, opakovací pušku či pušku vůbec. A stejně tak se lze ptát, proč by někdo měl mít doma letadlo, důlní lokomotivu či automobil na naftu. Od logiky „dokaž, že to potřebuješ“ už není daleko k postupnému utahování šroubů pomocí Overtonova okna. Musím říct, že u člověka Astonova formátu mě samotná přítomnost podobné myšlenky poněkud překvapuje.

V úvodníku zmíněný příklad o americkém sousedovi magorovi, který má doma desítky zbraní a „dozajista jednou někoho v magorství zabije“ není problematický v tom, že soused má doma desítky zbraní, ani v tom, že má všechny dveře osazené magnetickými úchyty, ale v tom, že je magor. Normální člověk může mít doma zbraní klidně padesát. A nemusí to být rovnou sběratel. Pro některé chlapy jsou prostě flinty podobnou vášní, jako pro některé ženské šaty či lodičky. Narazíte na unikátní kousek či výhodnou nabídku – a nekupte to! No a co?

Naproti tomu magor by neměl mít doma zbraň ani jednu jedinou. V tomto ohledu je stav americké zbraňové legislativy i úřední praxe dost tristní, nejlépe by se to dalo podepsat slovy „ode zdi ke zdi“ a bylo by to na samostatný článek. Za výsledky české zbraňové legislativy (a úřední praxe) mluví čísla. Už dříve jsem na stránkách Neviditelného psa spočítal, že legálně držená zbraň je v ČR statisticky desetkrát bezpečnější než legálně držený automobil.

Podle Astona je taky iluzorní idea, že by lidé měli chodit ozbrojení, „aby byli připraveni zasáhnout, kdyby se něco mělo semlít“. Trvale ozbrojení prý nechodili občané ani v Tombstone v klasické době Divokého západu, prostě proto, že nošení zbraně je pekelný opruz. Přitom to zdaleka není takové sci-fi, jak si známý fanda tohoto žánru myslí.

Věřte nebo ne, v České republice řada lidí trvale ozbrojena chodí, já sám mezi ně patřím. Přitom rozhodně nejsem zastáncem hesla „Zbraň do každé rodiny“. To je pitomost. K udržení určité rozumné úrovně všeobecné bezpečnosti není potřeba, aby v každém bytě byla flinta. Je důležité, aby potenciální útočník věděl, že tam být může. V současném bezpečnostním prostředí České republiky zkrátka každý potenciální útočník musí počítat s tím, že se setká s ozbrojeným odporem – ať už oběti samotné, nebo náhodných kolemjdoucích. O tom se ostatně přesvědčil třeba grázl z ostravské tramvaje, kterého od toho, aby nevinnému člověku rozbil hlavu, odradila až namířená pistole a cvaknutí závěru náhodné spolucestující. O takových a podobných případech obsáhle referuje například kolega Tomáš Gawron.

Naproti tomu v zemích na západ od našich hranic si útočník může být prakticky stoprocentně jistý, že vyhlédnutá oběť nemá pravděpodobně ani pepřák, o střelné zbrani nemluvě. Nemá, protože nesmí. Málo se třeba ví, že o povolení nosit zbraň k ochraně vlastního života žádal šéfredaktor Charlie Hebdo. Neuspěl, a stálo ho to život. O vývoji násilné kriminality ve zbraňově nejprogresivnějším Spojeném království si jistě bádavý čtenář dohledá podrobnější informace samostatně.

Ano, každodenní nošení zbraně je trochu opruz. Nemůžete si dát pivo, musíte přemýšlet nad tím, jestli vás daný den nečeká návštěva soudu, ministerstva či jiného úřadu, musíte a nesmíte spoustu dalších věcí. Přesto to několika tisícovkám občanů tohoto státu stojí za to a v rámci svých občanských práv a povinností jsou připraveni pomoci každému, kdo by to mohl potřebovat.

Zásadní význam legálního civilního držení zbraní je ale v něčem jiném – a to Aston popsal velmi trefně: Zbraně obyčejným lidem zabavovaly vždy jen totalitní režimy. George Orwell kdysi napsal, že totalitní režim může udělat veliké věci, ale jednu věc udělat nemůže: Nemůže dát dělníkovi pušku a říct mu, aby ji měl v ložnici. A právě v tom je největší význam zbraní v soudobé občanské společnosti. Jsou lakmusovým papírkem svobody. A je úplně jedno, jestli máte doma opakovačku po dědovi, nebo kulomet.

Autor je členem sdružení na ochranu práv majitelů zbraní LEX.

Jan Otava