Ať ten příští rok bude jakýkoli, jedno je jisté. Bude to rok zostřeného vzpomínání na listopad 1989. Nepůjde jen o vzpomínání, bude to samozřejmě interpretace a v každém případě interpretace účelová. Každý ze vzpomínajících se bude snažit opodstatnit svoje dnešní postoje a ospravedlnit vlastní pozici. Budeme svědky opětovných pokusů zrušit komunistickou stranu, což bude pokus stejně jalový, jako jsou Dumasovi Tři mušketýři po dvaceti letech. Hezké, ale není to ono.

Právě uplývající rok 2008 byl také hodně vzpomínkový, vždyť těch osudových osmiček je v naší historii nadbytek. Velice mě potěšilo, že se letos vzpomínalo na naše vojáky padlé v první světové válce, která rokem 1918 skončila. Snad poprvé se o nich více mluvilo a psalo. Dříve jako by neexistovali, jako kdyby v každé naší vesnici nestál pomník s hrozivě dlouhým seznamem jmen padlých. Byl rehabilitován 28. pěší pluk – pomlouvaný, že přešel do ruského zajetí i s plukovní kapelou. Tuhle verzi čteme i ve Švejkovi. Skutečnosti byla taková, že se velice statečně bil a že ještě za války byl očištěn. Jenže, tak to chodilo i za Rakouska – snadno plivnout, nesnadno ba nemožno plivanec setřít.

S manželkou jsme se byli podívat v předvánoční Vídni. Potěšilo mě, že i tam měli vzpomínkový rok – zatímco u nás byly připomínky 28. října dávno zavalené červenými kazajkami Santa Clausů, Vídeň si stále připomíná vznik Rakouské republiky. Přitom je to město a je to národ, který by měl nárok spíš na nostalgii a žal než na oslavy. Na Vídni je vidět, že to byla metropole evropské velmoci. A je také na ní vidět, že už tam všechno nejde tak, jak by mělo – do očí bijí hrbolaté asfaltové záplaty v mozaikových chodnících v centru města. A přesto Rakušané připomínají spíš to nové, s vkusem a možná i trochou pompy.

Nevím, proč máme pořád s tou naší minulostí potíže. Právě v té Vídni jsem si zase uvědomil, jak nám chybí vědomí sounáležitosti s rakouskou minulostí. Vždyť naši předkové těch tři sta let jen neúpěli – oni usilovně pracovali a rozvinuli zemi, kterou jsme po nich zdědili. Snad si ta příští generace troufne vzpomínat na monarchii jinak než ve zlém nebo s posměchem. Třebas s pietou a úctou, jako Španělé vzpomínají na svoje Habsburky. To by se nám ulevilo, kdybychom ztratili pocit, že jsme se v roce 1918 vylíhli z vajec a od té doby že nás pořád někdo fackuje, jednou zprava, podruhé zleva.

Nebude to rychle. Lidé i národy se zbavují svých negativních stereotypů myšlení pomalu, pokud je to vůbec možné. Těžko se toho dočkáme v příštím osmičkovém roce, a že to bude sté výročí republiky.

Lámat si tím hlavu nemá smysl. Tím spíš, že nás čeká vzpomínací devítkový rok. Podle nedávno zveřejněných statistik z celého bývalého socialistického lágru jen Češi, Slováci a Němci z bývalé NDR vnímají převrat z roku 1989 spíš pozitivně než negativně. A naprosto negativně ho vnímají národy západní Evropy. To by bylo dobře si připomenout, když už to chceme v příštím půlroce Evropě oslazovat.

Takže úhrnem, rok osmičkový měl své hodně zlé i hodně dobré, jako ty roky předchozí a jako jistě budou ta léta, která přijdou. Pročež vám přeji, aby toho dobrého bylo mnohem víc než zlého. Třeba sto k nule, pro začátek by to nebyl špatný poměr.

LN, 29.12.2008