Lidové noviny začaly vydávat měsíčník Index, věnovaný převážně ekonomice. Jeho třetí (červnové) číslo obsahuje interview s Yaronem Brookem, předsedou Institutu Ayn Randové. Otázky kladla Tereza Matějčková a článek má titul „Svět zachrání nenasytní kapitalisté“. Zdá se mi, že Yaron Brook formuluje životní postoje řady pravicově (nikoli však konzervativně) smýšlejících lidí, a cítím potřebu se proti jeho myšlenkám vymezit.

Předpokládám, že zdaleka ne každý z čtenářů tohoto článku měl příležitost si zmíněné číslo Indexu přečíst, a proto ocituji poměrně dlouhou odpověď na jednu z otázek Terezy Matějčkové:

Je legitimní srovnávat jeden farmaceutický koncern s jedním lidským osudem? Nepracovala matka Tereza právě pro ty, kteří si nemohli dovolit léky od Pfizeru?

„Tak především bych chtěl říct, že měřítkem dobra není, jak špatně jsou na tom ti, kterým pomáháte. Matka Tereza nebyla dobrý člověk. Když se podívám na Matku Terezu, vidím promarněný život. Mám pocit, že dělala něco, co ji nebavilo. Nenáviděla svůj život. Pochybovala o Bohu. Byla nešťastná.

Nepomáhala lidem proto, aby překonali chudobu a získali práci. Chtěla, aby byli chudí. Chtěla, aby trpěli. Možná jim pomáhala neumřít, ale to je asi tak všechno, na co se matka Tereza zmohla. Naprosto promarněný život. Kdyby si matka Tereza předsevzala, že chce opravdu pomáhat lidem, a odešla do Indie, kde by někoho vrátila do života a něco tam vytvořila, pak bych řekl dobře, byla to skvělá osoba.“

A co její kongregace milosrdných sester, která je činná ve 133 zemích světa, vede nemocnice, školy a hospice?

„A jejich poselství je činit lidi chudými a nešťastnými. Jsou to dost zlomyslní lidé.“

Těžký kalibr, že? Slova Yarona Brooka považuji za doklad toho, že když se někdo rozhodne hlásat sobectví, nezůstane u toho. Musí zřejmě očernit každého, kdo žije nesobecky. Ještě bych unesl, kdyby se spokojil s tvrzením: „Nabízím lepší a účinnější cestu, než je ta, kterou zvolila Matka Tereza.“ Považoval bych jeho stanovisko za omyl, nicméně nebylo by alespoň urážlivé a nespravedlivé. Jsem si jist, že Matka Tereza svůj život milovala. A že nebyla nešťastná. Tím netvrdím, že nezakoušela okamžiky, kdy nešťastná byla. Takové okamžiky se nevyhnou nikomu. Bez ohledu na to, jak bohulibé a šlechetné činnosti se věnujeme, můžeme zakoušet vážné pochybnosti o zvolené cestě. Tyto pochybnosti nejsou dokladem toho, že by naše cesta byla špatná, ale toho, že jsme schopni o sobě pochybovat a klást si nad vlastními postoji a volbami kritické otázky. Nejsem Matka Tereza, ale jako pastor jsem desetiletí naslouchal lidským osudům, lidským bolestem, často lidskému zoufalství. Jsem o sobě přesvědčen, že jsem se také svým způsobem vydal druhým, ač bych se neodvážil ani zdaleka srovnávat se s Matkou Terezou. Nicméně mohu ujistit Yarona Brooka, že miluji svůj život, nejsem nešťastný. Nemohu říci, že to, co jsem dělal, mě „bavilo“; toto slovo se prostě nehodí na naslouchání nešťastným lidem. Ale dělal jsem to rád a považoval jsem to za něco smysluplného.

Yaron Brook je nespravedlivý, když tvrdí, že Matka Tereza chtěla, aby lidé byli chudí a aby trpěli. Nechápu, jak na to přišel. Matka Tereza prostě věděla, že jsou zde tisíce, ba miliony lidí, kteří prostě nedostanou žádné léky, ani od Pfizera, ani od kohokoli jiného. Lidé, kteří umírají v zapomnění. A přitom – podobně jako každý z nás – touží po tom, aby je někdo v nejtěžších chvílích držel za ruku, byl jim nablízku. Považuji za skvělé, že existují farmaceutické firmy, které vyrábějí úžasné léky. Nemám sebemenších námitek proti tomu, aby se někdo takové činnosti věnoval. Nicméně každý z nás bude jednou umírat, a Bůh to zařídil tak, že při příchodu na tento svět a při odchodu z něj jsme odkázáni na jiné. A lidé, kteří nemají v okamžiku umírání nikoho blízkého, jsou na tom opravdu zle. Upřímně přeji Yaronu Brookovi, aby ho to nikdy nepotkalo.

Ježíš řekl: „Chudé máte stále s sebou.“ Někde je jich více, jinde méně. To neznamená, že si přál, aby tomu tak bylo. Podobně je nesmysl o Matce Tereze tvrdit, že chtěla, aby lidé byli chudí a nešťastní. Vždy zde budou lidé, kteří si nebudou moci dovolit špičkovou lékařskou péči, lidé, kteří umírají v bolestech nebo v osamění. Lidé, které už nedokážeme „vrátit do života“, jak požaduje pan Brook. Matka Tereza především dosvědčovala, že Bůh na tyto lidi nezapomíná, že mu na nich záleží. A platí-li, že láska je skrze Ducha svatého rozlita v našich srdcích, budeme jim chtít projevit účast, třeba jen jim být nablízku, vyslovit slovo útěchy, podat sklenici vody.

Ještě v dobách komunismu byla Matka Tereza v Československu. Mluvil jsem s překladatelkou, která ji doprovázela, když jí tajemník KV KSČ Jihomoravského kraje předváděl nově otevřený domov důchodců a vykládal jí, jak je u nás o staré lidi výborně postaráno. Matka Tereza jen pokývala hlavou a řekla: „Hlavně, jestli je v tom Ježíš.“

Patrně jí nerozuměl. Co chtěla říci? To, že ani supermoderní budova, ani zcela aseptické prostředí nás neučiní šťastnými. Tím nás v těžké situaci učiní vztah s druhým člověkem, empatie, účast, projev blízkosti. Nemám panu Brookovi za zlé, že ho tyto aspekty nezajímají. Mám mu za zlé, že potřebuje pomlouvat druhé, kteří dávají chudým a opuštěným právě to, co on jim dát nedokáže a čemu podle všeho vůbec nerozumí.

Dovolím si v této souvislosti uvést jednu anekdotu. Nevím, jestli to není legenda, nedokážu uvést přesnou citaci, ale z toho, co jsem o Matce Tereze četl, usuzuji, že se to stát mohlo. Jednou se na ni přišla podívat nějaká filmová hvězda. Když viděla, jak na ulici v Kalkatě obvazuje nějakého ubožáka, prohlásila: „Tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni krátce podívala a řekla: „Já taky ne.“

„Kdo něco na tom nechápal, nepochopil už nikdy nic. Kdo trochu tomu rozuměl, pochopil ihned všechno.“ (Toto je citát z Pavla Rejchrta.)

Psáno pro „Přítomnost“