1.7.2016 | Svátek má Jaroslava






SPOLEČNOST: Občan a obec

24.1.2015

V souvislosti s menšinami, imigrací a mainstreamovým multikulturalismem jsme neustále konfrontování s požadavkem, že máme tyto odlišné kultury vítat a podporovat, protože nám prospívají a obohacují nás, i když naše vlastní osobní zkušenosti obvykle nic takového neříkají.

Pokusím se zde svými slovy a podle svých osobních poznatků, pocitů a znalostí ukázat, v čem je problém.

Člověk je jeden z mnoha živočišných společenských druhů. Stejně jako například i jiní primáti ale i vlci, hyeny, sloni a mnoho dalších. Bez společenství nemůže takový živočišný druh přežít, protože jednotlivec bez podpory skupiny obvykle zahyne.

Některá společenství jsou pevnější než jiná. Rodina, rod, kmen, národ, kulturní okruh. Každá tato forma poskytuje jednotlivci jiný pocit jistoty a spolehlivosti. Ve svém důsledku to znamená, že stupeň identifikace s komunitou odpovídá stupni intenzity pocitu bezpečí a ochoty podílet se na ochraně ostatních příslušníků společenství.

Ve starověkém Řecku, které je pro uspořádání naší současné společnosti inspirací, byla komunita, se kterou se člověk mohl spolehlivě identifikovat, městským státem. Předpokládám, že to bylo poprvé, kdy se řešil vztah svobodného a suverénního jednotlivce (občana) a společenství (demokratické obce). Proto budu dále používat označení obec pro komunitu, se kterou se její osobně svobodní a nezávislí příslušníci identifikují.

Moje osobní zkušenosti s Cikány (jak si sami mnozí říkají) a například Vietnamci v našem blízkém sousedství jsou bezvýhradně pozitivní. Jinými slovy, pokud mám ve svém okolí označit souseda za Cikána (Roma) nebo Vietnamce, jsem na rozpacích a musím se nad jejich příslušností k etniku zamyslet. Jsou totiž součástí mé obce. A proto, mám-li najít odlišnosti, které je zařazují do jiného etnika, musím si uvědomit detaily, které jsou pro mne v běžném životě naprosto nepodstatné.

Občana nelze vnímat jinak, než jako součást obce. Pokud příslušníkem je, žádný problém v obci není. Jenže multikulturalismus o žádných obcích neví. A priori předpokládá, že obcí je celá světová lidská komunita. Jenže, kdo z nás se identifikuje s celým lidstvem, například s Patagonci, Křováky, Beduíny ale i Rakušany, Slováky a Němci?

Předpokládám, že se nemýlím, když řeknu, že největší obcí, se kterou se její příslušníci jsou ještě schopní identifikovat, je národní stát. V USA vznikl nový národ z přistěhovalců z mnoha zemí. Každý z nich musel přísahat na vlajku a hymnu a přijal i spolutvořil obecně přijímaná pravidla obce. Tak se z nich stali Američané. Proces vzniku národních států v Evropě je jiný. Žádný občan evropského státu nemusí kvůli vstupu mezi Evropany přísahat na vlajku a hymnu EU – jedni jsou tu „od věků“ v podobě různých komunit a ostatní se tu chtějí nově usadit. Není tady žádný osobní závazek, že chci být Evropan. Evropanem je na současném stupni integrace příslušník každé obce, která patří do evropského kulturního okruhu, osobní identifikace s obcí Evropa je přinejmenším problematická, ne-li nemožná. A proto také Evropa není obcí ve smyslu komunity, se kterou se její příslušníci identifikují.

Na úrovni Evropy společně sdílíme jen určité morální a kulturní hodnoty. Chybí zde například společně sdílená historická zkušenost. Proto nejsme „doma“ v Evropě, ale v Česku, Německu apod. Historie ale současně ukazuje, že ztotožňování možné je, není to ovšem žádná „historická nutnost“. Například ve Francii se vytvořil národní stát a bývalí Pikarďané, Bretaňci či Burgunďané jsou dnes Francouzi a tvoří jednu obec. Na druhé straně například Baskové ve Španělsku a dnes (mnohem mírnější formou) i Katalánci deklarují, že jejich obec není Španělsko. To je ale navýsost osobní rozhodnutí každého člověka zvlášť a rozhoduje to, jaký je převažující pocit v celé komunitě. Obec se tak může rozšiřovat (Chodové jsou dnes Češi) nebo i zmenšovat („Jugoslávci“ zůstali Srby, Chorvaty, Černohorci atd. stejně jako nikdy ve skutečnosti nevznikla obec Čechoslováků).

Tvrzení, že náš národ (naše obec) je povinen umožnit příliv uprchlíků proto, že několik vln velkých emigrací od nás absorbovaly jiné státy, je nepřijatelný. Naše emigrace směřovala do oblastí, které můžeme nazvat naším kulturním okruhem. Jednotliví emigranti byli v naprosté většině případů budoucími občany obce, která je přijala. To je analogie se Slováky, Ukrajinci, Vietnamci a dalšími u nás. Až na výjimky s těmito imigranty nejsou problémy, protože oni sami mají zájem se do naší obce integrovat.

Chování jakékoli obce musí být založené na principu sebezáchovy. Pokud přijme kohokoli, kdo pravidla obce nerespektuje, má před sebou dilema. Buď musí donutit takového člena k respektování a dodržování pravidel, nebo jeho příslušnost k obci odmítnout. Pokud není schopná svá pravidla prosadit a současně není schopná rozvraceče ze své obce vyloučit, fakticky přijímá, že její pravidla jsou na ústupu a ta nová, která se buďto nově vytvoří nebo budou importována zvenku, budou dříve nebo později platit pro všechny. Původní obec tedy zanikne a nahradí ji jiná. Z historického hlediska to není nic mimořádného.

Například dobytí Galie Římem v dlouhém časovém horizontu znamenalo, že se Galie stala součástí římské obce. A po zániku Západořímské říše se zase stala kulturním základem vzniku nové, západoevropské křesťanské civilizace.

K rozšířeným mýtům také patří, že křesťané jsou vůči muslimům agresory. Podívejme se na tato tvrzení s mírným historickým nadhledem. Po rozdělení Římské říše se východní část stala Byzantskou říší - tedy křesťanskou zemí. Od vzniku islámu na počátku 7. stol. se tak jeho šíření neustále dělo na úkor křesťanství. Invaze muslimů ze severní Afriky přes Pyrenejský poloostrov do západní Evropy probíhala od 7. do první poloviny 8. stol. Frankové si svou obec (západní křesťanství) před invazí muslimů uhájili v bitvě u Poitiers v roce 732. Pak následovalo více než 7 století reconquisty až do dobytí Granady v roce 1492, kdy se Pyrenejský poloostrov opět dostal do rukou evropských křesťanů.

Na východě islám nejprve rozvrátil křesťanskou Byzantskou říši pokračoval přes Balkán až k Vídni, kde byli osmanští Turci poraženi až v roce 1683. „Reconquista“ na Balkáně se protáhla až do počátku 20. stol. Nositelé názoru, že křižácké války byly agresí proti islámu, ignorují historické souvislosti. Správně bychom je měli označovat za neúspěšný pokus křesťanů chránit svá svatá místa v během expanze islámu v 7. až 17. století.

Dovolím si tedy tvrdit, že všichni, kteří naznačují či tvrdí, že jsme se jako křesťanská Evropa provinili na muslimech křížovými výpravami a musíme dnes nést následky svých dávných činů, neznají historii. Jak na Blízkém východě a Pyrenejském poloostrově, tak i na Balkáně, v Uhrách a Rakousku byli muslimové v roli dobyvatelů. Jejich porážky byly výsledkem vůle evropských křesťanských obcí bránit svou identitu a zachovat obec svým potomkům pro náš způsob života.

Bránit svou obec je legitimní. Proti komukoli, kdo ji ohrožuje zvenku nebo zevnitř. Ohrožení vnější se dá rozeznat poměrně dobře. Nepřítel obklíčil a snaží se dobýt město, případně nepřátelská armáda stojí na hranicích.

Vnitřní ohrožení je mnohem subtilnější a proto se rozeznává daleko hůř. Přesto se dá shrnout do tvrzení, že základním znakem ohrožení obce je nedodržování jejích vlastních pravidel. Nezáleží na tom, zda je to jednotlivec, který svým nepotrestaným, ale trestným, jednáním rozvrací víru příslušníků obce ve spravedlnost, morálku a řád. Mohou to být tzv. nepřizpůsobivé menšiny, ale mohou to být i manipulátoři, kteří podlamují společnou víru v principy, na kterých je obec založena.

Příklad Ruska a Krymu ale ukazuje další, velmi sofistikovanou možnost, jak vnější intervenci zamaskovat pomocí dobře připravené mediální masáže a vydávat ji za obecnou vůli lidu. K tomu je ale potřeba mít v obci dostatečně silnou menšinu, která je ve skutečnosti v naší obci cizím (a nepřátelským) prvkem. Ukázalo se, že ruská menšina (skoro polovina lidí) na Krymu se identifikuje s Ruskem, nikoli se svou zemí Ukrajinou. Důsledky jsme viděli v přímém přenosu.

K menšinám a imigraci může obec zaujmout různé postoje. Pokud si chce zachovat vlastní integritu, požaduje na nich, aby se integrovali. To neznamená odmítnutí vlastní kultury, ale především přijetím obecně sdílených pravidel vzájemného chování občanů tvořících obci a bezpodmínečné respektování platných zákonů.

Pokud si obec není jistá sama sebou a současně si chce zachovat původní integritu, musí imigraci odmítnout.

A pokud ztratí pud sebezáchovy a smíří se s vlastním zánikem, nemusí dělat nic jiného, než čekat, až menšiny a imigrace prosadí svou vůli a dojde k zániku původní obce a zformování obce jiné.

Otázka tedy zní: Existuje alespoň jeden dostatečně vážný důvod k tomu, abychom v sobě potlačili pud sebezáchovy a neomezeně přijímali do svých obcí lidi, kteří se s naší kulturou neidentifikují, ani nemají zájem se o to pokusit a naopak dokonce veřejně prohlašují, že jejich právo a kultura jsou lepší než to naše, že ve skutečnosti jen potřebujeme čas na to, abychom to pochopili? 



Diskuse


B. Rybák
11:11
26.1.2015

J. Jurax
23:11
25.1.2015

I. Dvořák
21:51
24.1.2015

J. Kanioková
0:52
25.1.2015

B. Rybák
10:49
26.1.2015

L. Křivan
14:24
24.1.2015

Š. Hašek
15:14
24.1.2015

P. Dvořák
15:56
24.1.2015

J. Schwarz
16:02
24.1.2015

P. Dvořák
23:17
24.1.2015

J. Hejna
10:38
24.1.2015

K. Janyška
9:56
24.1.2015

J. Vyhnalík
5:30
24.1.2015

J. Kanioková
1:00
25.1.2015

B. Rybák
10:58
26.1.2015

P. Dvořák
2:15
24.1.2015

J. Štrobl
8:30
24.1.2015

J. Jurax
23:17
25.1.2015

P. Sulc
1:36
24.1.2015

J. Boleslav
9:35
24.1.2015

počet příspěvků: 24, poslední 26.1.2015 11:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.