aneb Od majzlíku k počítači a zase zpátky

Když se místo papyru začal užívat papír, byly veškeré snahy o omezení růstu administrativy marné, protože nový materiál značně urychlil byrokratické bujení. (Bernhard Lewis: Dějiny Blízkého východu)

Dbám obvykle na to, aby úvahy uveřejňované v tomto ctihodném mediu byly plodem mé vlastní hlavy, byť se mi za ně nedostává vždy jen samé chvály. Tentokrát jsem se své zásadě zpronevěřil: příklady rostoucí slovní rozkošacenosti, jež čtenář najde o čtyři řádky níže, jsem si vystřihl z novin, maje zato, že stojí za připomenutí. Neboť svět stále hloub zabředá do sbírky šlamastyk, nad nimiž si lámou hlavy nejslovutnější analytici, ale nemohou se ničeho dolámat; i táži se, nejsou-li aspoň zčásti vysvětlitelné snadností, s níž lze cokoliv napsat, vytisknout, uvést do oběhu. Porovnejme:

• Pythagorova věta - 24 slov
• Otčenáš – 66 slov
• Archimedova věta – 67 slov
• Desatero přikázání Božích – 179 slov
• Americká deklarace nezávislosti – 1300 slov
• Ústava USA s dodatky – 7818 slov
• Vyhláška EU o prodeji zelí – 26 911 slov

Tuším ovšem, že autor uvedených příkladů měl v úmyslu trochu se zapošklebovat bláznivému Bruselu, který dovede udělat vědu i z prodeje zelí; jsou však v tom oboru k mání mnohem pozoruhodnější výkony, jako například soudní spis k případu MUDr. Davida Ratha, věhlasného to alchymisty v oboru přeměny vína v prachy. Dle článku v Lidovkách si páně Rathův advokát stěžuje na jeho rozsah: čítá zhruba 23 000 stránek, a kdo prý má ten kopec lejster do stanovené lhůty prostudovat. Počítám tedy, na jednu stránku běžného druhu písma se vejde kolem 60 řádků, na jeden řádek v průměru 15 slov, to máme… 900 slov na stránku. Násobeno třiadvaceti tisíci, závrať jímá duši mou…

• Rathův soudní spis – dva miliony sedm set tisíc slov. Kam se hrabe bruselské zelí na českou justici!

Ne že by ovšem nebylo i jiných přeborníků. Čtu zrovna v novinách o francouzském exportéru nukleárních zařízení Areva, hodlajícím vstoupit v soudní při skrze neoprávněné vyloučení ze soutěže o dostavbu Temelína. Ačkoliv jsme v červenci 2012 odevzdali nabídku, stěžuje si, to je 22 tisíc stran… Nu, zřejmě je stavba elektrárenských bloků záležitost méně náročná než páně Rathovy švindlíky, když si vystačí s tlustospisem o tisíc stránek skromnějším. Ale i tak je to pořádná porce. Ó Buddho, je-li údělem člověka znovu se zrodit do téhož střeleného světa, dejž, ať se nestanu advokátem, sudím, vyšetřovatelem ani čímkoli podobným, abych se nemusel pročítat desetitisíci otravných stránek ve věci, již by kterýkoliv soud za časů císaře Ferdinanda Dobrotivého vyřídil během dne i s přestávkou na svačinu! Ale nemusím si pro příklady chodit do sálů soudních; stačí, když paní domu rozhodne, že je naší domácnosti zapotřebí něčeho nového do kuchyně, například hnětač těsta. Dobře. Je tedy zvolen výrobek, krásný, digitální a elektronický, to dnes jinak nejde, a slavně dopraven domů. Jenže, k čertu, jak se s tím krámem zachází? Ke krámu je ovšem připojen návod k použití… no, Rathův spis to tedy ještě není. Takoví Broučci od pana Karafiáta by se do té bichle dobře vešli. I prokleji ten vynález a míchám těsto dál kvedlačkou. Není sice digitální a trochu mě při tom trne zápěstí, ale aspoň se z ní nezblázním.

Proč je náš čas tak příšerně rozežvaněný? Proč musíme okecávat desetitisíci a miliony slov, nač za Mojžíše stačilo pár řádků? Jedna příčina mě napadá hned: kdo dává do oběhu nějakou směrnici, projekt či instrukci, vystavuje se popotahování v případě, že by něco šlo šejdrem; i jest jeho snahou vyloučit každičkou, i sebenepatrnější možnost průšvihu, z čehož pak ty stohy lejster. Je však i druhá, a tuším že hlubší příčina. Když jsem před třiatřiceti lety nastoupil do Dolnosaského úřadu pro geologii, existovala ještě instituce písařek. Páni referenti načmárali své zprávy na papír, a písařka, bědujíc nad tím škrabopisem, jej přeťukala na stroji. To ještě k rozežvaněnosti tolik nesvádělo. O něco později se na chodbách našeho úřadu objevily kopírky a objem lejster nakynul neslýchaně. Pravá pohroma se však dostavila až se zavedením počítačů. Nejdřív jednoho jako vrata od stodoly ve výpočetním středisku, ten pak postupně vypudily přístrojíky malé a stále se zmenšující, avšak s překotně rostoucí kapacitou. Tím teprve dosáhla papírová záplava - zatím – svého vrcholu, tím teprve se stalo, že lejster přibývá rychleji, než je dokáže kdokoli byť i jen zběžně přečíst, neřku-li prostudovat.

Pythagoras nosil svou větu v hlavě a na požádání ji přednesl; proto je stručná. Totéž lze předpokládat o prvotní formě otčenáše. Archimedes, jak známo, kreslil své kruhy do písku, i musel si počínat rychle a úsporně, neboť písek je materiál nestabilní. To kamenné desky, do nichž bylo dle slov Písma vytesáno Desatero přikázání, jsou trvanlivější, práce to ale musela být sakramentská; i lze pochopit, proč Mojžíšův kameník zhustil všechnu až dodnes platnou zákonnost do 179 slov. Stálo by možná za úvahu, zda by se i současné zákony neměly vytesávat měděným majzlíkem do kamene… avšak nepředbíhejme. Pak už… americkou proklamaci i ústavu psal pán v paruce, namáčeje husí brk v kalamáři, i mohl se rozepsat trochu víc do šíře, ale ještě ne přespříliš. Jest ostatně husí brk nástroj hodný úcty, jímž psal Shakespeare své nejslavnější kusy a Komenský svůj Labyrint světa; takové trvanlivosti, odvážím se hádat, dosáhne sotvakteré dílo současné literatury. Goethe psal Fausta a paní Němcová svou Babičku také perem, ledaže ocelovým v násadce, a ještě stále jsou to díla výjimečná, doklady autorovy nezaměnitelné individuality. Čas pak spěl nezadržitelně dál, přinesl vynález psacího stroje, leccos už začínalo být na jedno brdo, ještě pořád však – aspoň dle mého soudu - je literatura let dvacátých až šedesátých vrcholem ne-li spisovatelské moudrosti, aspoň čtivosti.

Až vývoj vyvrcholil počítačem, nebo si přinejmenším nedovedu představit, co by mohlo přijít po něm. Knih, románů, biografií a faktografií… hory. K nepřečtení, ale už i k nevyznání. Ještě nepříliš dávno jsem stačil sledovat, co kde zajímavého vyšlo; teď jsem se té snahy vzdal. Sám na sebe se zlobím, že málo čtu, ale to mám nakoupit dvacet knih, abych zjistil, že až na jednu nestojí za nic? Slýchám nářky, jak ta dnešní mládež nečte… taky bych asi nečetl ani to málo, nemít v poličkách svého Čapka, Poláčka, Steinbecka, Waltariho. Snad že má každá vývojová křivka svůj vrchol; je-li překročen, obrací se v paradox. Píše se snadno, píše i ten, koho by to o pár desítiletí dřív v životě nenapadlo, čtenářská kultura ale upadá. A nejen ona. Bruselské zelí… soudní spis páně Rathův… stížnost firmy Areva… ukazuje se, že snadnější zřejmě je ty tisíce stránek natřískat do počítače, než se v nich vyznat. Už teď se soudní procesy vlekou až hanba, a nejen v království českém; jest se obávati, že má-li to takhle jít dál, nebudou končit rozsudkem, nýbrž funusem jak strany žalující, tak obžalované. Je z toho blázince ještě nějaká cesta ven?

Nu, třeba by i byla, i když…. Podávám tímto svůj návrh: ponechme počítače složitějšímu počítání. S knížkami se však vraťme… ne, psací stroj je předstupeň počítače a tudíž stejného vývoje… k peru a kalamáři. Spisy právní, soudní, ouřední, vládní programy a prohlášení i mnoho jiného, k upovídanosti svádějícího, nechť se vrátí k bodu, o němž praví Bernhard Lewis, že po jeho překročení byly veškeré snahy o omezení administrativy marné: k rákosovému peru a psací ploše poslepované z ústřižků papyru. Vidím ctěného čtenáře, kterak si činí prstem kroužky na čele? Že bychom se takhle mohli vrátit až k těm kamenným deskám a měděnému majzlíku? No, jak tak pozoruji ten dnešní svět, ani bych takovou eventualitu zvlášť nevylučoval. Ale koukám, jak se mi to povídání zase rozrostlo, už toho nechám. To víte, počítač. Dobrý sluha, ale strašně ukecaný.

Hannover, 11. dubna 2013