Kdo má vize, měl by jít k doktorovi (Helmut Schmidt, německý kancléř 1974 - 1982)

Jakáž pomoc, dlouho už není politický zápas čím býval ještě před čtvrt stoletím, ani politická scéna není tak ostře rozdělená – zde levice, tam pravice. Otřes roku devětaosmdesátého přivodil zánik sovětského imperia, také ale vymetl z demokracie, co na ní bylo nejpodstatnější: konkurenci idejí. Jakápak konkurence, když se z celé nabídky zleva doprava osvědčil navzdory všem svým dosyta známým nedostatkům politický systém jediný, parlamentní demokracie. Někdo mi možná jako dokonalejší alternativu připomene přímou demokracii švýcarského typu; nu, sám jsem jejím obdivovatelem. Vzor je to však neopakovatelný, k němuž dozrálo Švýcarské spříseženectví staletími zkušenosti, i neodvážil bych se jej s dobrými svědomím doporučovat jiným, takového výcviku nemajícím. Světová finanční krize posledních let pak dorazila, co ještě z konkurence idejí zbývalo. Takzvaná levice s takzvanou pravicí spolu až na ty řeči nesoutěží, nýbrž stojí jednostejně nad týmž gordickým uzlem: jak aspoň snížit, když už ne odstranit děsivé zadlužení, aby rubem té snahy nebyla všeobecná nouze a pokles občanské morálky na bod mrazu. I mohlo by se zdát, že psaní úvah o levo-pravém dělení politiky je vyvoláváním duchů zašlé minulosti, neboť vývoj se vydal jinudy, těžko říci kudy.

Přesto se k němu chci vrátit, jelikož politické systémy vznikají, dosahují svého vrcholu a zase upadají, rozdíl mentalit, přání a priorit je však konstantní. Z čehož může v budoucnu povstat pěkný mazec, třebaže už si málokdo uvědomí, že vlastně smýšlí a koná levicově, potažmo pravicově. Zopakujme si tedy, co už víme nebo bychom aspoň mohli vědět: jest levicovost dána touhou po životních jistotách, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Uskutečnění toho ideálu se ovšem neobejde bez mohutného zbytnění byrokracie; i bývá výsledkem určitá míra jistoty, dosti však mizerné a kousek po kousku odbourávané, jak se ukazuje dno ve státní kase a je třeba zalepit rozpočtové díry. Princip pravicový vychází ze zásady vlastní zodpovědnosti za vlastní život a role státu omezené na nejnutnější i za cenu určitého rizika. I pere se ďábel jistoty s čertem rizika, buď Mikluláš stát s nadílkou arciť hubenou, nebo vlastní přičinění s možností úspěchu, ale také úpadku, vyber si každý co chceš. Bohužel si občan vybrat nemůže, jelikož by bylo nutno rozdělit státní území na čtverečky rezervací: jednu pro vyznavače životních jistot pod státní patronací, druhou pro duchy samostatnější, ochotné přijmout vyšší materiální úroveň za cenu životního rizika, ostatní pro různě odstupňované přechody mezi těmito dvěma póly. Ne že by to nebyl zajímavý projekt; některý vizionář by se jej mohl ujmout.

Jsou však i jiná, do větší hloubky zasahující měřítka, o nichž bych chtěl touto úvahou pojednat. Bývá kladeno rovnítko mezi pravicovost a konzervativismus. Úplně přesné není, ale něco na něm je; kdo zvažuje rizika samostatného rozhodování, bývá opatrnější s velkými seky, jiným slovem konzervativnější. Zásady levicové, píšící slůvko "zodpovědnost" menšími literami, se naopak k sekům rozpřahují zlehka. Pravicový může být plukovnický puč, třebaže bych si v tom ohledl kladl rerezvu; levicová bývá revoluce s popravčími zdmi, věšením zrádců a podobnými žerty, ospravedlňujíc je vizí zářné, spravedlivější etc. budoucnosti. Je nezbytnou přísadou levicové polévky notná dávka mesiansimu, víry, že kdesi je skryt generální návod, spásná idea, která jedním vrzem vše změní k lepšímu, jen ji konečně už jednou objevit. Pravicová je zkušenost, lepší zítřky vesměs nepotvrzující; místo nich vychází ze skutečnosti jaká je, z přítomnosti s přesahem jak do budoucna, tak do minulosti, z přírodní a dějinné zákonitosti, z vývoje, jenž se ubírá od bílkovin, poplavávajících v prahorním moři, přes paleolitický sekeromlat až k počítačům a bezpochyby ještě dál kamsi, kam nedohlédneme.

Levice a pravice nejsou dvě planety, obíhající každá kolem jiného slunce, nýbrž dva konce téhož měrného lokte. Můžeme jej označit čárkami od nuly do sta, přičemž na nulový konec postavme absolutní levicovost, na rysku s číslem 100 stejně krajní pravicovost. Než v té úvaze pokročíme dál, vylučme, co na měrný loket nepatří, leda z povrchnosti: zpolitizovaný nacionalismus, jakkoli bývá rád řazen na pravý konec názorového spektra. Nemá na něm co dělat, není to plod rozumové úvahy, to jen pračlověk v našem nitru velí hájit lovecko-sběračský revír proti těm pacholkům odnaproti, co by nám ho rádi vyžrali. Právě tak, dodejme, nepatří na měrný loket zpolitizované náboženství.

Jak už zmíněno, má spor levice s pravicí přes všechny hlubokomyslné řeči málo jiné podstaty než materiální; nejde v něm o víc, než jak naložit s plody lidského snažení. Extrémně pravicový recept je tento: co si svobodný občan svým důmyslem a pílí vydobyl, nechť je mu až na nejnutnější odvod do daňové pokladnice ponecháno k volnému použití. Extrémní levice předkládá recept přesně opačný: všechno vyprodukované bohatství nechť je navršeno na společnou hromadu, z níž pak bude rozdělováno a přidělováno tak, aby nikdo ani netrpěl nouzi, ani se nekoupal v nezaslouženém přepychu. Obě krajní pozice mají své dobře viditelné háčky, takže se na ně staví jen dušičky nedozrálé, mající potřebu se producírovat s něčím hodně radikálním. Soudnější lidé si vesměs vyberou postavení někde mezi čárkami 20 a 80, každý dle svých sklonů a priorit. Jelikož se priority životem a zkušenostmi měnívají, mění se i postavení mezi ryskami měrného lokte. To nebudiž pokládáno za bezzásadovost; kdo jakživ nepozměnil jednou pojatý názor, nikdy žádný neměl.

Pravicový recept má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, jehož pravomoci se omezují na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Jeho společnost bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější: porovnejme, co se sejde na dobročinných sbírkách v USA a co v zemích, řízených po socialisticku. Vyšší stupeň blahobytu je jen přirozeným součtem všech těchto aktiv. Jenže, co je to platné, je to společnost vymezující; dělej co dělej, zůstávají za jejím okrajem širší či užší vrstvy těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů neschopní vyhovět jejím nárokům: lidé všelijak postižení, nenadaní, neprozíraví, i zase popletové a lajdáci, nebo prostě jen smůlou pronásledovaní. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organizovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přidat něco levicových ingrediencí; je otázkou a vlastně podstatou vší debaty, kolik jich má být.

Navzdory vyššímu stupni logiky a reálnosti má pravicovost v politickém mariáši horší karty, neboť neponechává mnoho místa pro ty, kdož usilují o moc ovládnutím davů. Její zásady, kážící nebořit, co dobře slouží, nevymýšlet umělé světy, nechtít jimi nahradit přirozený vývoj tisíciletí, žít podle nejlepších schopností a svědomí, zodpovídat sám za sebe a neškodit jiným… to věru žádných komandantů nepotřebuje. Tam však, kde se plody občanova úsilí přerozdělují, z kapsy do kapsy a z hromady na hromádku přesýpají, kde selhává jedna spasitelská vize za druhou a je třeba stále nových… tam se rozkládá požehnané pole každému, kdo rád za sebou vidí do jednotného stáda skomandovaný, dobře dojitelný dobyteček. Pohleďme tam, kde dlí víra, že pokroku lidstva se nedosahuje tvůrčími činy svobodných lidí, nýbrž vrchnostenskými příkazy a milostmi; a uzříme, odkud se blíží malér. Konzervativismus může sejít z cest pravých. Levicové pokrokářství musí.

Levicová polévečka je vařena z ledačehos, ale především z životní jistoty: neboj se, občánku, ať tě potrefí cokoliv, tvůj stát se o tebe postará. To má hodně do sebe; kdo by si nepřál mít pod sebou pro všechny případy rozestřenou záchrannou síť, jelikož život je pes. Kdyby zachytávala skutečně jen ty, kdo toho mají nezbytně zapotřebí, bylo by všechno v pořádku. Jenže jsou tady zase všelijaká jenže. Běda i nejušlechtilejší myšlence, když se z ní stane živnost, politický kšeft, byrokratický šiml, výtah k moci! Má-li stát spravedlivě – jak jinak – přerozdělovat souhrn společenského produktu, neobejde se bez aparátu tomu úkolu sloužícího. Jakýkoli aparát, byť i byl zřízen ku správě království nebeského, časem kyne, bobtná, rozrůstá se, stává se svým vlastním účelem, objímá svými chapadly stále širší oblasti soukromého života, až nezůstane ani nitka, o níž by občan rozhodoval vlastním uvážením. Že sociální aparát stráví valný díl toho, co mělo být spravedlivě přerozděleno, že vytáhne poplatníkovi z pravé kapsy podstatně víc, než kolik mu nasypal do levé, netřeba ani uvádět. Proto je stát řízený levicovými zásadami navzdory obrovským příjmům z daní a odvodů permanentně bez peněz a se sklony ke korupci. Bývá to i stát velmi třídní: nikde pozorovatel neuzří společnost tak beznadějně rozdělenou na bohatce a nuzáky, pány a nevolníky, jako v zemích, kde dosud vládne rovnostářský komunismus. Rovněž stát utlačovatelský: moc, plynoucí z možnosti zásahu do každičké oblasti života, dává vzniknout cynické, domýšlivé a hrabivé kastě nadlidí; z ukolébávajího pocitu zajištěnosti pak na druhé straně vyplývá otrocká mentalita poddaných vrstev, jejímiž příznaky jsou nezodpovědnost, bezmyšlenkovitost, bezohlednost, závist, nesolidárnost, vytrácí se vědomí souvislosti mezi prací a příjmem i potřeba účasti na vlastním životě. O otroka se postará pán, třebaže bídně; nemá proč se starat sám, a také mu to není nic platné. Proto je i nejsociálnější stát nakonec nucen přimíchat do své polévky něco pravicového, bohužel až pozdě a k velké nevůli poddaných, pociťujících náhlé vyrušení z příjemné nezodpovědnosti jako bezpráví. Jakž za těchto dnů právě vidíme.

Čtenář těchto řádků mi pravděpodobně vyčte, že pojímám odvěký rozpor mezi levicovostí a pravicovostí nevyváženě; že se stavím na stranu pravice. Ochotně se k tomu přiznám. Dosti už dlouhý život mě protáhl leckterým protivenstvím; a jsou to protivenství, ne pohodlná, ničím nerušená existence, co dává vyrůst zkušenosti. Pakli koho přivedla životní zkušenost k názoru levicovému, rád se od něj dám poučit. Život a zkušenost, zdůrazňuji, nikoli přání a vize, jakkoli rozkošné.

Hannover, 23. května 2012

Převzato z Nového Polygonu