27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


SPOLEČNOST: K památníku pohraničníků ještě jinak

5.8.2016

Přemýšlel jsem o tom tématu řadu dnů, pak jsem pro množství jiných aktivit pustil diskutovanou otázku sochy pohraničníka se psem přechodně z hlavy. Námět se však vrátil znovu.

Nejprve, když jsem nedávno potřeboval z pracovních důvodů vědět, jaké bude na západě Čech v příštích hodinách počasí. Otevřel jsem na stránkách ČHMÚ webové kamery a na nich Dyleň. Ačkoli jsem primárně sledoval oblohu, nemohl jsem si vpravo dole nevšimnout onoho sousoší vojáka se psem (viz obr. 1 níže). A pak díky inspirativnímu článku kolegy blogera Tomáše Vodvářky (Mají mít „pohraničníci“ památník?).

V ČSLA jsem sloužil, vzhledem k politické nespolehlivosti mé a vlastně celé naší rodiny jsem nesměl do stráže, natož sloužit „na čáře“. Díky Bohu! Nicméně k samotným hranicím jistý osobním vztah mám. V dětství jsem prvních deset let žil doslova na hraniční linii: za plotem zahrady našeho rodinného domu na severu Čech byla jen úzká stezka a za ní území východního Německa (viz obr. 2 níže). Zkuste si něco takového představit za komunismu v těsném sousedství Bavorska.

Když jsem byl sotva školou povinný (*1956), začal se v místě našeho bydliště likvidovat hraniční plot z ostnatého drátu. Východoněmecké území bylo pak volně přístupné (ač vstupovat do NDR jinudy než přes oficiální přechody bylo zakázáno). Později, to už mi bylo kolem deseti let, jsem byl svědkem ukončení činnosti malého útvaru Pohraniční stráže v blízkém sousedství našeho domu (řádově několik desítek metrů). Vojáci byli nahrazeni tzv. finančníky (v dobové úřední terminologii členy Pohraničního oddělení Veřejné bezpečnosti). Už příští rok se naše rodina přestěhovala do západních Čech.

Uvádím tyto vzpomínky proto, že pokud se jednalo o ochranu státní hranice, šlo to i jinak. Neboli: na hranicích se Saskem panoval úplně jiný režim než na hranicích s Bavorskem, pokud budeme hovořit pouze o Německu. Ti, kdo umístění sochy pohraničníka na Dyleni iniciovali a obhajují, by se měli nejprve vypořádat s následující námitkou. Kdyby šlo skutečně o ochranu hranic republiky (ve stylu padni komu padni), pak by byla ostnatým drátem obehnána celá republika bez výjimky. To by ovšem muselo být Československo skutečně nezávislým státem a nikoli politickým vazalem Kremlu. Jelikož jím bylo, tak poměry na hranicích byly podřízeny „vyšším“ zájmům. Zájmům Sovětského svazu.

Protože hranice se Spolkovou republikou a Bavorskem byla taková jaká byla a děly se na ní příšerné věci, ptám se všech skalních pohraničníků, proč nebyla taková hranice také v té lokalitě severních Čech, kde jsem bydlel? Vždyť ti, kdo podle jejich názoru chtěli vstoupit na naše území, aby tu škodili (diverzanti, špioni atp.), mohli přijít odkudkoli, nejen z Bavorska nebo Rakouska.

Tehdejší realita připomíná majitele rodinného domu,který sice zamyká vchod ze silnice, ale dveře do chabě hlídané zahrady vůbec nemá. Není to zvláštní? Podivné? Podezřelé? Nelogické?

Podobně můžeme nahlížet na ochranu „domu“ jménem Československo v době, kdy u moci byla komunistická strana podřízená komunistickému vedení sousedního státu – Sovětskému svazu. Všechny řeči, které jsme slyšeli jako součást argumentace těch, kdo podporují umístění sochy „Na stráži míru“ (což samo o sobě je čirý blábol), nejsou ničím jiným než účelovými propagandistickými pohádkami, řečeno mírně. Řečeno otevřeně: jsou to propagandistické lži. Smrtící hranice se zeměmi svobodné světa byla primárně určena k tomu, aby bránila lidem prchat z komunistické megarezervace, když standardním způsobem odejít na Západ bylo nemožné nebo komplikované.

Pohraničníci, vojáci základní služby povinně a důstojníci ČSLA dobrovolně, sloužili zlu. Tehdejší režim si počínal v této věci stejně jako dnes všemi normálně uvažujícími lidmi odsuzovaná obskurní severokorejská diktatura klanu Kimů, která z části Koreje udělala nikoli rezervaci či bizarní skanzen, ale doslova megakoncentrák. Kdo hájí sochu pohraničníka na Dyleni, hájí chtě nechtě principy zacházení s lidmi, jaké praktikovali komunisté u nás a jaké praktikují mocipáni v KLDR. Usurpátoři rozhodli, že jimi spravované území je rájem na zemi a kdo se rozhodne nesouhlasit a z ráje utéci, dopouští se trestného činu. A když dojde na lámání chleba, musí počítat s kulkou zezadu.

Na jednu věc by pohraničníci, kteří se ke své službě na hranicích za totality hrdě hlásí, neměli zapomínat. Nesloužili republice, ale komunistickému režimu v republice vládnoucímu. Pokud tento rozdíl nechápou, nikdy nepochopí odpor svých oponentů vůči umístění sochy pohraničníka na Dyleni a veškeré adoraci komunistické Pohraniční stráže s tím spojené.

Proto si nebudeme nikdy rozumět.

P.S. Pokud někdy budou dělat komunisté a spol. ze „sametových“ demokratů hlupáky kvůli tomu, že po Listopadu zlikvidovali na hranicích se Západem ostnaté dráty (myšleno v souvislosti s migrační krizí), pak musím připomenout: komunistický režim udělal za mého dětství a před mýma očima to samé. Pouze jindy a jinde.

Dyleň

obr. 1. západočeská hora Dyleň na webové kameře Českého hydrometeorologického ústavu. Šipka ukazuje na sousoší pohraničníka se psem. Podle posledních zpráv má být vrácena zpět do depozitáře v Chebu. (Zdroj: Web ČHMÚ.)

státní hranice

obr. 2. Místo, kde jsem prožil první dekádu života. H ... dům se zahradou, K ... konec naší zahrady, za níž byla státní hranice. Lokalitu nejmenuji záměrně. (Podklad: Google Maps.)

Stejskal.estranky.cz