Jak známo, upatlal Pánbůh svět za šest dní, takže co byste od takového výrobku chtěli. Odjakživa moudří mužové vymýšlejí, jak po něm ten zmetek opravit, vynalézajíce za tím účelem nesčetné filozofie, věrouky, teorie a hnutí, ano i partaje. Rovněž dějiny ve svém běhu vyvádějí vesměs jen samé skopičiny, až moudří mužové musí říci halt, pitomé dějiny, teď to půjde podle našeho, rovnýma nohama ku štěstí, pokroku a spravedlivějším světa řádům. Protože si dějiny obvykle nedají říci dobrovolně, uspořádá se občas k dosažení těch cílů pozdvižení, převrat, puč či revoluce, vždy plná nejlepších a nejušlechtilejších úmyslů. Jenže nejde-li o úmysl, nýbrž o výsledek, ukáže se obvykle, že je… řekněme že všelijaký. Ne vždy špatný; americká revoluce – lze-li tak vyhlášení nezávislosti nazvat - například zrodila velmi úspěšný, životaschopný stát a příkladně svobodnou společnost, třebaže je právě nyní velkou módou ji vinit ze všech hříchů světa. Ale to je spíš výjimka. Většinou by svět o nic nepřišel, kdyby lidé nechali dějiny běžet svou cestou. Bastilla mohla dnes stát a sloužit za turistickou atrakci, snad i nějaký král mohl sedět ve Versaillích, a Francie by přitom byla stejná, jaká je, snad jen chudší o kousek zaprášeného jakobínského folkloru. O výsledcích Velké říjnové, tuším, darmo mluvit; nu, a naše tuzemské revoluce… Dodnes slavíme 28. říjen, třebaže stát k tomuto datu vzniklý již spočinul na hřbitově dějin, neboť se, kruťme to jak chceme, z různých příčin neosvědčil. Opět lze shrnout vše do téhož resumé – myšlenka 28. října byla slavná, ale výsledek nevalný, oslavovatelný jen za shovívavého přivření všech očí.

Podzim zaklepal na dveře a my už zase budeme slavit revoluci, tentokrát sametovou, zvanou též Velká listopadová. Mohli bychom se ptát, zaslouží-li titulu revoluce převrat, při němž nepadla facka, ale to je celkem vedlejší. Hlavně… k čemu vedla? Jaký je dnes, po více než dvou desítiletích, její výsledek? Jistě bude mít ještě nějaký další vývoj, stěží však lze předpokládat, že obzvlášť skvělý. Zatím nese jméno „postkomunismus“, což není, přiznejme si, zrovna výborná známka z mravů. Po zmatkářské impotenci estébáckého režimu znamenal listopadový přelom nepochybně úlevu a zlepšení, ale je to nenáročné srovnání a nevystačí nadlouho. V každém jiném ohledu se zdar ukázal být sotva polovičním, a někdy ani to ne.

Po půstoletí se vrátila demokracie do zemí českých, ale jaksi neduživá. Což, ona si ani ve většině západních států stoprocentně nezaslouží svého z řečtiny odvozeného jména; povězte mi, jaký kde vládne lid? Kde s výjimkou Švýcarska má občan větší podíl na vládě, než že smí jednou za čas vsunout do krabice lístek se jmény vybraných profesionálů moci? Ale aspoň mívá západní profesionál pocit jakési zodpovědnosti, v případě selhání dokonce i studu: je-li usvědčen z nekalého činu, vzdá se své kariéry buď preventivně sám, nebo ho k tomu přitlačí jeho kolegové. Ani nemusí jít o vlastní zavinění; je znám příklad německého kancléře Brandta, na jehož osobního tajemníka se provalilo, že špicloval ve prospěch sovětských tajných služeb; Willi Brandt z toho odvodil svou zodpovědnost – na protější židli mu seděl špicl a on to nepoznal – a odstoupil. Kormidelník české politiky by v takovém případě… nu co. Nejdřív by dlouho ctil presumpci neviny, poté by se dal do rozhořčeného obviňování tisku, zkoumal by, kdo tu veletajnou informaci vyžvanil novinám, a vyhrožoval žalobami pro pomluvu. Když už by se skandál nedal ničím zamazat, přiznal by, že se tedy cosi nevhodného stalo, ale on že s tím nemá nic společného, jelikož se o tom dozvěděl teprve z novin, eventuelně že je to už dávno a on si na nic nepanatuje. A když se politický velmož sám dopustí mnohamilionové defraudace, když ze svého postavení vytlouká dobře zpeněžitelné přihrávky pochybným figurám, také mu není zle; v nejhorším je přesunut na jinou funkci nebo se stane advokátním koncipientem. Čítám často v různých komentářích větu: žijeme v standardní demokracii… Nežijeme, drahouškové, nežijeme. A ochraniž Bůh západní svět, aby se české móresy staly demokratickým standardem. Demokracie ořezaná na občasné volby, v nichž je výběr jako mezi fackou a pohlavkem, demokratická soutěž jako turnaj o pohár chamtivců, občan, jenž svým zástupcům jejich ošemetné kousky už ani nezazlívá, jsa názoru, že zvol koho zvol, pokradou beztak všichni… zvi to standardem, kdo máš pevný žaludek. Sedmnáctým listopadem nebyl odstartován pochod k standardní demokracii, jen k demokracii postkomunistické, což je sakra rozdíl kvality. V prvních letech se mohlo zdát, že postupujícím časem dojde k zlepšení, ale ta naděje zklamala, plod sametové revoluce dosáhl konce svých možností a dál to nejde, spíš lze čím dál zřetelněji mluvit o úpadku. Nedivme se, co jí bylo dáno do počinku, tím se živí dál, a bylo to farizejství, uhýbavost, vychytralá nestatečnost, nemohoucí a nepřipravení disidenti, dodnes nevyjasněné zákulisní kejkle, cestička k moci uhrabaná politickým i hospodářským vyžírkům. Ne, prosím, nemalujme si nic na růžovo, je-li ukazatelem správnosti listopadových idejí výsledek, není příliš co slavit.

Máme ovšem svobodu, nebo aspoň svobodu v tom smyslu, že si každý může říkat a psát, co se mu zamane, aniž by mu za to hned hrozil kriminál. Mohu dokonce potvrdit, že český tisk dovede být vůči své politické elitě leckdy ostřeji kritický než západní, jenže platné je to zase málo nebo nic. Když páně Havlíčkův holič Kukulín našeptal své stesky do duté vrby, aspoň se rozeřvala basa a král se zastyděl; dnes kdyby se rozeřvalo co chtělo, otrlostí politiků to nehne. Jen si žvaňte, miláčkové, myslí si český Lávra a švindluje ku své libosti dál. I můžeme si položit otázku, co je platná svoboda, nemá-li jiného účinku, než že si uleví utrápená duše. Jsou však i jiné svobody, a s nimi to dopadá ještě žalostněji. Svoboda nemá měřit každému stejně; má se jí těšit řádný, slušný a zákona dbající občan, ne gaunerská havěť. Ten požadavek zatím splněn není, z kontinuity se zločinným režimem vyplynuvší zákon je vědomě či bezděky nastaven k potřebám gaunerů, a není vidět mnoho snahy ten stav změnit. Soudy vynášející prapodivné rozsudky, policejní orgány zapřažené do neprůhledných politicko-partajních čachrů, daňové miliardy mizící v černých dírách korupce… i to je kus nenaplněné občanovy svobody. Koukat, jak to páni nahoře mydlí, a bezmocně nadávat, to jsme mohli i za Husáka.

Nejhůř ale dopadá kdysi s takovým sebevědomím vyhlašované napojení na západní svět. I ono jaksi dosáhlo vrcholu možností a dál to ne a nejde. Což neplatí jen pro Českou republiku; s místními výchylkami jeví symptomy téže choroby všechny postkomunistické země. Ostnaté dráty byly strženy, ale nevidelný příkop mezi Východem a Západem zůstává a, jak se zdá, spíš se prohlubuje, než aby mizel, vzrůstá oboustranná nespokojenost a rozmrzení. Na východ od někdejší odrátované hranice je kritizována zdráhavost, s níž Západ přistupuje k uznání postkomunistických zemí nejen za plnoprávné, nýbrž i za plnohodnotné (což je rozdíl) partnery; západní veřejnost naopak s nevůli zjišťuje, jak zpoza bývalé zadrátovanosti pronikají mafiánsko-zlodějské metastázy, nejistota, nepořádek a jiné neplechy, jichž dřív nebývalo. Nijak ji neplní nadšením netrpělivá náročnost, s níž se čerství Evropané domáhají nejrůznějších práv a dobývají se do společné pokladničky, aniž by projevili kousek vděčnosti. Velkým zklamáním je neutuchající hašteřivý nacionalismus, jakého se západní národy dávno zbavily, ani poučovatelství o správném chodu světa a vesmíru, jak jím vyniká zejména český pan prezident, nebudí v Zášumaví obdiv a souhlas, nýbrž nevlídné poznámky o začátečnících, kteří si měli nejdřív prodělat pár učednických let, než budou v evropském cechu přijati za mistry. Vše v celek shrnuto, ve věci dohánění demokratického Západu dospěla revoluce roku devětaosmdesátého v nejlepším případě a při vší diplomatické zdvořilosti sotva na půl cesty.

Je vůbec něco bezvýhradně kladného, čím by se mohlo ozdobit výročí sedmnáctého listopadu? Snad ano; bezesporu pozitivní je probuzení drobné podnikavosti, jak je vidět na všech stranách. Obyčejná lidská snaha pracovat a něčeho se dopracovat. Zdokonalovat a zkrášlovat své obydlí a postupně i širší okolí, díky čemuž se zlepšuje vzhled českých měst a krajina se vrací k bývalému půvabu, pokud ovšem se nějaký mafiánský primitiv nerozhodl do ní plesknout vilu odpovídající jeho zpanštělému vkusu. A zvolna, skoro neznatelně, dochází k normalizaci mezilidských vztahů, z nichž mizí nedůvěra a hulvátská neurvalost, nejdřív v přátelských kroužcích a pak pomalu, téměř ostýchavě, i mimo ně. Srovnáme-li stav české společnosti před dvaadvaceti lety a nyní, vyjde nám přece jen jistý pozitivní posun. Čímž není řečeno, že by na společenské atmosféře nebylo už dál co zlepšovat, ale zaplať Pánbůh i za to málo.

Jenomže se to všechno stalo působením přirozených lidských vlastností, jež stačilo vyvléci z komunistického chomoutu, aby se znovu rozvinuly. Politická místa k tomu nepřispěla ničím; jejich snahou je spíš občanskou podnikavost dusit, uotravovat ji byrokratickými spletitostmi, parazitovat na ní, odčerpávat z ní prostředky k vylepšování krátkodeché voličské přízně, k budování kariér a soukromých majetků. Přisámbůh přijde někdy člověku myšlenka, nebylo-li by lépe zemím koruny české, kdyby neměly žádných politiků ani vlád. Ostatně se něco takového zdá nadcházet, no, jen vydržte, partajníci. Můžete si přitom občas zažehrat na bruselskou byrokracii; ze země, zbyrokratizované nad všechno pomyšlení, se to poslouchá obzvlášť dobře.

Tak vypadá bez všeho přikrášlení inventura výsledků Velké listopadové revoluce. Řekl bych, že je to sláva zatím jen půjčená, a úroky z ní se ještě ani nezačaly splácet. Jestli někdy budou z inventury vycházet poctivější čísla… obávám se, že bude-li si česká politika i nadále počínat tak jako dosud, bude-li jí unavená, iluzí zbavená veřejnost dál na půl huby přizvukovat a udržovat ji při životě volebními hlasy, není se nač těšit. Nějaký další přelom… což, úplně vyloučený není. Musel by ale být něčím jiným než sto a prvním pokusem o reformu nereformovatelného, z komunistické kontinuity vzešlé kontinuity postkomunismu.

Hannover, 1. listopadu 2006