9.5.2024 | Svátek má Ctibor


SPOLEČNOST: Co se změnilo od doby mého dětství?

20.2.2015

Konec konců, posuďte sami. Dětství a dospívání jsem prožíval v menším městě, v němž jsme se sice neznali všichni, ale tak nějak jsme o sobě věděli. Ulice, kterou jsem chodil do školy, byla poměrně dlouhá. Lemována nejprve drobnými rodinnými domky a vilkami; čím více se blížila k náměstí, tím rostl počet dvoupatrových i třípatrových měšťanských domů.

Se všemi dětmi v naší ulici jsem se znal ze školy. S vrstevníky, samozřejmě, s těmi mladšími a staršími méně. Ale vím jedno - všechny děti v naší ulici měly jednu maminku a jednoho tatínka. Jedinou výjimkou byla moje spolužačka Lída Floderová, která žila pouze s babičkou. Její rodiče totiž zahynuli za války.

Ani nás nenapadlo, že by někdo neměl mít tatínka a maminku. Rovněž si nepamatuji, že by v naší ulici byl někdo rozvedený. Je docela možné, že tam někdo takový bydlel. Avšak zřejmě se nepovažovalo za vhodné o tom mluvit. Takže jsme se to my děti nikdy nedozvěděly.

Také tam nebydlel nikdo, kdo by měl jenom maminku. Nebo jenom tatínka.

Hodně mých spolužáků a spolužaček mělo doma ještě babičku s dědečkem. Jako já. Dokonce Pepík Skružný měl doma dvě babičky a dva dědečky. Dlouho jsem to nemohl pochopit, protože můj dědeček a babička z tatínkovy strany zemřeli ještě před tím, než jsem se narodil, takže jsem je nezažil.

Bytové podmínky mých vrstevníků v naší ulici nebyly nijak mimořádné. Dva pokoje a kuchyň, sem tam o jeden pokoj více. Všichni žili v kuchyni, parádní pokoj se otevíral pouze občas při návštěvách.

Babičky a dědečkové byli občas velice nemocní, takže se o ně musela celá rodina starat. Nikoho by tehdy nenapadlo odložit je do nemocnice nebo do starobince. Když naši prarodiče umírali, byli jsme u toho. Byli jsme také u toho, když se rodili naši další sourozenci. Byli jsme u toho, když se naši rodičové hádali a smiřovali. Byli jsme téměř vždy u toho, když se naši rodičové a babičky a dědečkové hádali a posléze usmiřovali.

Byli jsme u toho, když naši starší vrstevníci odcházeli do vojenské služby a po dvou letech se vraceli. Nakonec to postihlo i nás a mohli jsme později v hospodách dávat k lepšímu historky o tom, jak jsme dokázali na vojnu vyzrát.

Nikdy mě nenapadlo, že bych neměl zdravit starší lidi. Když mě kamarád Doubrava poprvé vylákal do hospody na pivo (a to jsem byl již plnoletý), stále jsem se ohlížel ke vstupním dveřím. Měl jsem obavy, dnes již ani nevím z čeho. Asi že vstoupí někdo, před kým se budu stydět, že sedím v hospodě.

Vůbec nevím, jestli bylo v té době možné požádat úřady o nějaký finanční příspěvek. Zřejmě ano. Nikdo se s tím nejen nechlubil, ale nikdo v ulici o něčem takovém nevěděl. Asi v dobách mého dospívání probíhaly také nějaké volby. Nikdy jsem nevěděl kdy, jaké byly, a vůbec mi nikdo doma neříkal, koho volil například pan Kořenáč, což byl náš soused, který stále nadával na radnici.

Samozřejmě, že byly i tehdy informace, které jsme my děti vědět jaksi nesměly. V takovém případě přešla konverzace našich rodičů do němčiny nebo do francouzštiny. A to měla moje maminka pouze reálku, protože maturovala v době, kdy Němci zavřeli české vysoké školy. (Mimochodem: když po mnoha letech můj nejmladší bratr měl na fakultě potíže s latinou, uměla ho v ní dokonale doučovat.)

Pravdou je, že jsme doma měli rádio, které večer bylo tak špatně slyšet, že tatínek u něj stával a nadával. Maminka občas k tátovi prohodila, že ho jednou za tu „svobodnou Evropu“ zavřou. Noviny jsme brali dvoje. Rudé právo a Učitelské noviny. Ty první proto, že tatínek byl učitel a musel.

Pochopitelně, že jsme nežili nejlépe a vůbec ne svobodně. To se také nesnažím nějak demonstrovat. Ale jako lidé, i přes onu politickou potupu, jsme žili o mnoho lépe a důstojněji. Je úplně jedno, zda šlo o dědictví z monarchie či z první republiky nebo snad z doby předbělohorské. Čímpak to si bylo?

Myslíte si snad, že to všechno bylo někdy moc dávno? Nebylo. Konec konců nejsem ještě tak starý, abych nebyl schopen napsat souvislý text. Takže to bylo nedávno. Co se tak strašně změnilo od té doby?