17.7.2018 | Svátek má Martina


ŠAMANOVO DOUPĚ: Užít si Izrael

3.3.2018

(Přežít šerut)

Psal jsem minule, že nám “předjede taxík“. Psal jsem tak jen kvůli stručnosti. Ve skutečnosti nepředjede a nebude to taxík, jak jsme si mysleli. Nikoli taxík, jak jsme na něj zvyklí z Evropy. Nepředjede, protože sídlíme na Jaffa Road, která je zónou natolik pěší, že sem ani taxíky nesmějí. V jejím bezprostředním okolí je však dost jednosměrných zálivů, kam smějí. Náš odvoz má však přijet do boční ulice, takhle vpravo zahnete do nejbližší uličky ha-Rav Kook, tam je sámoška, a před ní pro vás to auto přijede. Jo, je tam na rohu ještě poliklinika, tak podle toho to poznáte. A musíte tam být už ve tři čtvrti na dvě, do druhé vás vyzvednou.

Užít si Izrael 1

Do recepce našeho hotýlku jsme dorazili ve 13:37. Pořád bylo dost času, avšak nějak se ty minuty cestou od posledního lunche zrychlily! Navíc jsme museli ještě chvilku počkat, než slečna recepční odbaví nového hosta, který možná bude bydlet zrovna v našem pokoji. Až teď, kdy toto píšu, jsem si vzpomněl na naše poslední hotelové dobrodružství včera večer, když jsme se vraceli z večerní vycházky. Tentokrát nás vstupní dveře opět nechtěly pustit do toho přesvedlejšího baráku, kde jsme byli ubytováni. Není k tomu třeba klíč, jen vyklepání pinu. Když jsme to před šesti dny zkoušeli poprvé, tak nám to nešlo, protože jsme čtyřmístný kód vyklepávali moc pomalu. „Faster!“ poučila nás tehdy slečna recepční. A tak jsme se to naučili. Ale tentokrát ať už pomalu nebo rychle, stejně nám to nešlo. Takže jsem znovu zaběhl do přesvedlejší recepce, abych se dověděl příčinu našeho nezdaru: Byl nahrán nový kód! Pin se jednou týdně mění, a to nám zapomněli při příjezdu sdělit. Mno, možná proto, že tam v tom hotelu nikdo týden nevydržel...

Užít si Izrael 2

Nový host by odbyt během pěti minut (důležitých pěti minut!), teprve pak nám byla vydána bagáž. Takže je 13:42, když si bereme kufry a kodrcáme s jejich kolečky padesát metrů po Jaffa Road a padesát metrů nahoru k poliklinice. Já drncám napřed, abych tam byl včas, a vskutku, ve 13:45 zaujímám vyčkávací postavení. Janu mám v dohledu, nebylo by dobré, aby se mi během posledních minut ztratila. Jsme na správném místě, ubezpečuju se: Přešli jsme kolem supermarketu, a tady je vstup do polikliniky. Aha, tak to je ta trojúhelníková stavba, kterou znám z dřívějších pohledů z Kikar Zion! A tady také na strategickém místě si vybral své stanoviště místní šnorer. Už jsem to psal dříve: Nedá se řící „žebrák“. Žebrák je v západní společnosti brán jako podřadná bytost, která mámí od lépe žijících spoluobčanů jejich momentální přebytky. V židovské společnosti však šnorer naopak poskytuje svým bližním neocenitelnou službu: Umožňuje jim vykonat dobrý skutek. A každý správný žid (i nenáboženský Žid) by měl vykonat alespoň jeden dobrý skutek denně. Stejně to mají zavedeno i skauti. Zakladatel skautingu Robert Baden-Powell, první baron of Gilwell, sice nebyl žid, ale alespoň syn reverenda („a to stačí“, jak mi do klávesnice napovídá Janinka).

Užít si Izrael 4

Takže zde u našeho posledního šnorera se Janinka zbavuje posledního památečního šekelu (já už šekely nemám), abychom nebyli za škrty. (Bankovky pro taxikáře máme pečlivě odpočítány zvlášť.) Ale neobdarujeme ho hned, až po chvilce, až když zjistíme, že ona vážená osoba na židličce, s níž se baví i páni doktoři, není ostraha budovy, avšak šnorer!

Dobrý skutek však nemá účinku. Taxík nejede a nejede. Tedy, nežeby nějaké taxíky zde nezastavovaly a nevykládaly a nenabíraly klienty, ale když k nim běžím a ptám se, tak vždy zjistím, že to není ten, který máme objednaný z hotelu. Čas běží, už budou dvě hodiny a já začínám být nervózní. (Tak nervózní, že během čekání vyrobím jediný snímek ve strachu, abych nepromeškal náš nájemní vůz.) Odlétáme spojem pět minut před šestou. Obvyklá doba na odbavení je tři hodiny, čili bychom na letiště Ben Guriona měli dorazit chvíli před třetí. Letiště je sice vzdáleno odtud jen padesát kilometrů (jak po jedničce, tak po severnější dálnici 443), avšak nějakou dobu trvá vymotat se z Jeruzaléma. No a pak je povolená jen devadesátka, takže cesta trvá hodinu. Hodinu trvala i vloni, kdy jsme na letiště jeli z nedaleké ulice, ale tehdy taxík předjel raději hodinu a půl před těmi třemi hodinami do odletu. Hotýlek se sice kasá, že taxíkem je to od něj na letiště jen 40 minut, ale na to při obvyklém jeruzalémském a pak dálničním provozu zapomeňte.

Užít si Izrael 5

A je po druhé a taxík furt nikde! Utěšuju se, že teď se udává doba na odbavení dvě a půl hodiny, nejpozději bychom měli tedy vyrazit na minutu přesně ve 14:25 a doufat, že nikde nebude zácpa. Dávám tomu čas, ale pět minut po druhé už nevydržím a běžím zpátky do recepce, aby zavolali řidiči toho taxíku, kde xakru je. Také mám obavu, že jsme ho nějak zmeškali, nebo že na nás prostě zapomněl. Slečna recepční volá a obratem mne ubezpečuje, že taxík právě dojíždí. A vskutku, když běžím zpátky, tak vidím, že už Jana nakládá naši bagáž do - no do dodávky, která právě přijela. Nejde o běžný taxík, ale o šerut, společný taxík, jak bylo uvedeno v materiálech hotelu. No jo, ale když psali „společný taxík“, tak jsem myslel, že prostě pojedeme tak čtyři pasažéři, jako ve „sdíleném“ automobilu, a ne, že nás bude devět! No jasně, je to šerut, o kterém jsem tolik slyšel, ale poprvé ho zažívám na vlastní kůži. Řidič, a za ním tři řady sedadel. První dvě řady jsou rozděleny chodbičkou, dvě sedadla vlevo a jedno vpravo, poslední řada je spojená, takže se sem vejdou čtyři sedadla. Protože nastupujeme asi jako poslední, už nemáme místa vedle sebe. Dvě místa jsou vzadu alespoň poblíž sebe, takže Janinku usazuju k pravému okýnku předposlední řady, a sám si sedám až dozadu do osy uličky, kde sice nemám výhled přímo z okénka, ale zato dobře vidím čelním sklem dopředu. Takže „řídím“. Což není pro následující okamžiky pro mne moc přínosné.

Užít si Izrael 6

Ledva jsme se usadili, začala ďábelská jízda. Pan řidič usoudil, že v jednosměrce před ním je příliš mnoho vozidel, takže se tou jednosměrkou jal couvat. A to velice zběsile. Mezi dvěma řadami zaparkovaných aut ve chviličce zdolal sto metrů k nejbližší křižovatce, kde se otočil a pokračoval na Tak Nevím (ha-Neviim). Avšak místo, abychom se otočili k západu a severu, stočili jsme se k východu a na tramvajové trati k jihu kolem hradeb Starého města. Vjeli jsme do tunelu a vyjeli na jižní část Jaffa Road, která vede pod Jaffskou bránu. Už jsem se smířil s tím, že zase objedeme celé Staré město, které je vlastně uvnitř obrovitého kruháku (jako dnešní Smíchov), když tu šoférovi zazvonil telefon. Bez nějakého zaváhání pak na nejbližší křižovatce odbočil nedovoleně ostře vpravo do ulice Izáka Kariba, která vede pod nákupní galerií Mamilla, což je spíše téměř protiběžný směr, přičemž přejel dvě plné čáry (tady to naštěstí nebyla zeď). Na další křižovatce odbočil doleva na ulici Krále Davida, čímž mě ubezpečil, že změna směru byla provedena kvůli tomu telefonátu, protože jinak bychom sem mohli dojet civilizovaně přímo mimo téměř ucpaný tunel. Mohli jsme jet stejnou trasou, jako když jsem vracel auto! Takže nyní jsme se opět mohli pokochat pohledem na hotel King David a rozhlednovou věž YMCA. Umným kličkováním vedlejšími uličkami jsme se dostali do Německé kolonie, jejíž prohlídku z oken šerutu jsem avšak v klidu nevychutnal. Na chodníku zde čekal poslední zákazník. Zcela jistě (pře)objednaný tím předchozím telefonátem.

Užít si Izrael 7

Možná jste si spočítali, že v autě bylo celkem deset míst pro cestující, a nás bylo „jen“ devět. Takže teď je nás už deset. Jsme naplněni až po okraj; jak praví příslušný kralický žalm, šerut „oplývá“ zákazníky. Utěšuje mě, že teď (14:30) už konečně pojedeme na letiště, ale říkal jsem si, že to ve správném tříhodinovém předstihu asi nestihneme. Snad ty dvě a půl hodiny aspoň stihneme. Pokud nebude zácpa.

A zácpa na Ben Zvi a okolní severojižní jeruzalémské magistrále, kam jsme se po dalších pěti minutách dostali, samozřejmě byla. Jenže šofér šerutu dokázal drzým kličkováním vytvořit třetí pruh, kterým jsme projeli tři kilometry za tři minuty (to jest šedesátkou, ačkoli ve městě je povolena toliko padesátka). Dostali jsme se k složitě zatočenému tramvajovému mostu, jehož pylon, na němž je zavěšen silnými lany, se stal novou vstupní branou do Jeruzaléma. A pro nás výstupní. Vjíždíme do tunelu; když se na druhé straně vynořujeme, ocitáme se v estakádové zemi, ve které se jako chapadla chobotnic proplétají dálnice a silnice. Jsem rád, že se vezu a nemusím řešit navigaci.

Užít si Izrael 8

Jsem rád, ale vlastně se nevezu. Protože mám ten nádherný výhled tím předním oknem, tak vlastně stále „řídím“. Kromě těch chvil, kdy fotím skrz to přední sklo zoomem, takže se mi daří poněkud eliminovat vnitřek šerutu. (Když nefotím, tak většinou pronáším různá citoslovce strachu, děsu a údivu.) Řidič se rozhodl, že se na letiště skutečně dostaneme včas.

Opustil kratší trasu (12 km) k začátku dálnice 443, která vede ulicí Menachema Begina (silnice č. 50), sjíždí na cestu, která projíždí vesnicemi Ramon Bet (kde je padesátka) a Givat Zeev (kde byl průtah s devadesátkou). Možná mu navigace řekla, že tady zácpa nebude. Tady někde jsme překročili linii „Západního břehu“, ačkoliv jedeme na sever. Těchto 14 km jsme překonali za 10 minut, jeli jsme tedy průměrně 84 km/hod.

Užít si Izrael 9

Je 14:50 stojíme na světlech na křižovatce naproti věznici Ofer. Válcová strážní věž, tyčící se nad vězeňskou zdí, na nás shlíží poněkud výhrůžně. Naštěstí už po minutě naskočí zelená a rozjíždíme se. Odbočujeme vlevo a jsme na dálnici číslo 443, po které pokračujeme k západu. Jedeme velice svižně, víc než devadesátkou. Provoz na dvouproudé komunikaci není příliš silný, auta jedou v roztažených kolonách. Natolik roztažených, že se šerut mezi nimi proplétá, jako by na šachovnici poskakoval s jezdcem. Dělá se mi nevolno, jak se proplétá mezi oběma pruhy, s předjížděnými auty téměř na dotek. Blinkr je v tomto případě nejspíš zbytečný, protože to by ho musel řidič přepínat každých pět vteřin, takže se tím nezdržuje. Poněkud sténám, ale snažím se nerušit napjaté ticho ostatních účastníků mise. No a Janinka, ta mezitím v klidu usnula!

Terén okolo silnice se zvedá, občasná městečka vystřídají kamenité svahy, řídce porostlé keři a solitérními stromy. Komunikace vjíždí do hlubokého zářezu, jehož strmost je mírněna několika stupni. Esovitě se vyvine z projížděné hory a zase vidíme běl kamenů a zeleň stromoví. Vida, to bude olivový háj támhle u té vesnice s minaretem na nejvyšším místě. Provoz houstne, dva pruhy se rozšiřují ve tři, pak ve čtyři, zastavujeme. Před námi stojí asi osm vozů, jeden po druhém zajíždějí pod střechu, která se táhne kolmo přes silnici. Pod střechou budky, v budkách vojáci. Kontrola při výjezdu ze Západního břehu směrem na Tel Aviv. Vjezd směrem na Jeruzalém není kontrolován. Inu, má to svou logiku, mohl z některých okolních arabských vesnic najet na silnici/dálnici 443 nějaký palestinský Arab bez povolení k práci na mezinárodně uznávaném, integrálním území státu Izrael.

Užít si Izrael 10

Od minulé křižovatky jsme ujeli 15 km za osm minut, no, to jsme jeli rychlostí přes 110 km/hod. (Povolena byla devadesátka, ale nikdo jsme to řidiči nevyčítal.) A teď tady tvrdneme. Naštěstí už po dvou minutách je tvrdnutí konec. Pohraničníci do aut jen nakukují, a my jsme zjevně prověřený šerut. Řidič opět šlape plynu na krk, ale co je to platné, když nás zastavuje červená na křižovatce mezi souměstím Modi’in. Je už pět minut po třetí. Před deseti minutami to bylo přesně tři hodiny do odletu. Pochybuju, že se v příštích 20 minutách stihneme dostat na letiště, abychom tam byli alespoň ty minimálně doporučované dvě a půl hodiny. Jenže to jsem ještě stále plně nedocenil kvalitu kapitána plnošerutníku.

Užít si Izrael 11

Je 15:06. Nastává nejdelších pět minut mého života. Šerut na zelenou vyráží jako nějaká formule. Tady, před Tel Avivem je už doprava docela hustá, ale naštěsí se tu dva pruhy občas vpravo rozrostou o třetí, žlutě vyznačený, určený pro veřejnou dopravu. Tedy pro autobusy, taxíky - a šeruty. Když je tenhle pruh volný, náš řidič se do něj vrhne, když mu v něm překáží nějaký autobus, tak ho předjede - přes dva pruhy vlevo a pak zase vpravo. Náhle třetí přednostní pruh mizí, to ale nevadí, protože se až na jeho konci narveme těsně před čumák jiného auta. Je to tak zběsilé chucpe, že ani nikdo nestihne rozhořčeně troubit. Ale možná se ani nikdo nezlobí. Řidiči vidí šerut, a ten spěchá na letiště. Samozřejmě, že spěchá, a je navíc narván po střechu, tak mu nepřekážejme, jeho spěch je oprávněný!

Zavírám místy oči, ale cítím, že blinkat nebudu. Dostáváme se na hranu náhorní plošiny ve výšce asi 250 metrů nad mořem. Před námi se na přímořské planině objevují mrakodrapy Tel Avivu. Rychlostí klesajícího letadla spadáme do nížiny. Dálnici tu obklopují rozkošné lesíky, ale nemám pro vychutnání si nádherného pohledu správné, ehm, duševní rozpoložení. Už se objevuje estakáda vlaku, zpomalujeme, vyjíždíme z dálnice a zastavujeme u vstupní kontroly, která je zde umístěna ještě hluboko před vlastní nástupní halou. Takže se tu nemůže odehrát podobný atentát jako na letišti v Bruselu. (Nebo někdy příště třeba v Praze.)

Užít si Izrael 12

Je 15:11. Naměřil jsem si to na mapách a stopnul na fotografických hodinách, spočítal nejdříve na papíru, pak na kalkulačce, ale jak počítám a prověřuju tak počítám a prověřuju, tak mi to vychází, že posledních 15,5 km od Modi’in jsme jeli přesně pět minut, a to je 186 km/hod. Průměrně!

No, tímhle taxíkem, kdyby jel tedy rovnou bez nabírání dalšího pasažéra, by to sem možná od Jaffa Road opravdu trvalo jen 40 minut, a možná jen půlhodinu!

Čeká nás tedy další kontrola, ale opět jen nepatrné zdržení. Teď už se nikam nepospíchá. 15:15 nás řidič vykládá před odletovou halou. Je dvě hodiny čtyřicet minut do odletu, hygienické minimum na odbavení je zachováno. Platíme řidiči všichni z ručky do ručky předem sjednanou sumu 80 šekelů. (Mohlo to být i pod 70, kdybychom si ho neobjednali v hotelu. Avšak jak jinak objednat, to jsme nevěděli. Když jsme nehodlali jet linkovým autobusem.) Vloni jsme platili 300 šekelů. Ale to jsme měli celé auto jen pro sebe. A jeli slušně a na čas. No, teď jsme vlastně taky dorazili na čas!

Užít si Izrael 13

Šerut jest vyprázněn, odjíždí nabrat cestující, co se vyrojí z letadel. Zde další bezpečnostní poznámka: Přímo před terminálem nemůže zůstat stát auto bez řidiče. To by ho okamžitě bez milosti odtáhli!

Přichází mi esemeska. Hebrejská. Rozumím jen číslicím. Arabským: 17:55 a 18:55. Ale rozumím i smyslu: Odlet je posunut o hodinu! Následná česká esemeska to potvrzuje. A my, abychom stihli letadlo, málem zahynuli v šerutu!

Po tomhle zážitku jsem si po odbavení s chutí užil o hodinu delší čekání na letadlo! Alespoň jsme mohli s Janinkou sledovat nádherný kapkový vodopád (tedy kapkopád), který se znovu, po nedávné zjevně opravě, snáší z okrajů velkého skleněného oka uprostřed haly. Kapky kapou do bazénku fontány, která proměnlivě tryská naproti nim. Hezký konec naší výpravy do Izraele.

Tohle písání se mělo původně jmenovat „Přežít Izrael“, protože jsme se občas vinou mé hlouposti dostávali do nepříjemných situací. A často se stávalo (jako teď se šerutem), že jsme se do nepříjemností dostali i nevinně. Ale, nakonec, vždyť ten šerut neměl na karoserii ani škrábanec! Při psaní a prohlížení fotek jsem zpětně zjišťoval, jak jsme si ten Izrael přes všechny nesnáze hlavně užívali. Takže jestli moje povídání o tom, jak jsme s Janinkou předloni a vloni probrouzdali Izrael od mokré severní Galileje až k pouštím a rudomořskému jižnímu Ejlatu, někdy vyjde knižně, vymyslím pro něj štěpnější název. (Třeba Mír v Izraeli 2? Ale vždyť ho mám: Užít si Izrael!)

Užít si Izrael 14

Snad už není co dodat. Letadlo bylo přistaveno se zpožděním 50 minut, my do něj nastoupili, a již v 18:50 jsme rolovali ke startu. Vystáli jsme si i zde mírnou frontu (tedy letadlo, my v něm seděli) a po patřičných předletových operacích jsme chvilku po sedmé vyrazili po ranveji směr severozápad. Do pravého okénka nám přitom nahlížel Měsíc téměř v úplňku, vznášející se nad polovrakem nějakého památečního Boeingu 747. Z druhé strany ještě svítilo Slunce. Pak lup!, odloupli jsme se od země a jali se stoupat jakoby rychlovýtahem. Náklon doleva, točení doprava. Po pěti minutách pod sebou v hloubce asi kilometru zase vidíme Jaffu a na sever od ní Tel Aviv, který ve večerním kouřmu vypadá spíše jako plastická mapa. (Já vím, že to souměstí se už nějaký čas nazývá Tel Aviv-Jaffa, ale dovolte staromilci i nadále rozlišovat.)

Stoupáme nad kouřmo, stoupáme nad mraky, vnější povrch okének pokrývají střepinky ledu. Vrcholky mraků jsou ještě osvětlovány Sluncem, ale ačkoliv letíme k němu, schovává se pod obzor. Mraky zahaluje stín, modré nebe pomalu černá. Skončil nabitý den, vlastně nabité dva týdny, kdy jsme s Janinkou poznávali hlavně jih země zaslíbené, její pouště a Rudé moře, a na závěr jsme strávili skoro sedm dnů i ve zlatém městě Jeruzalémě.

Tak dobrou noc a někdy příště zase nashledanou.

(Prožito v Jeruzalémě v pondělí 8. května 2017, psáno v Praze ve čtvrtek 1. a pátek 2. března 2018. V Jeruzalémě oba dny slavili Purim. A dneska, tedy v pátek, se mi konečně oženil synek.)

Foto © Jan Kovanic

***

Aktuální report o Janince: Jsme doma. Spolu. Připravujeme se na další životní etapu.
Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.

***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.