27.6.2017 | Svátek má Ladislav


ŠAMANOVO DOUPĚ: Luteránská vyhlídka

1.3.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Vylezli jsme s Janinkou z chrámu Božího hrobu docela psychicky odrovnaní. Tolik jsme toho viděli, a často ani nevěděli, že vidíme. Tolik jsme toho neviděli, a ani nevěděli, že bychom mohli vidět. Třeba axis mundi, aneb pupek světa. Pupků světa je povícero: Například Řím, Delfská věštírna, Velikonoční ostrov nebo Damašek. Jasně, většina lidí, národů a míst se cítí být „pupkem světa“, ale základním kamenem židokřesťanské kultury zůstává Jeruzalém. A v něm jsou pupky rovnou dva: Skála, dnes skrytá pod Skalním dómem, toho času ovládaná muslimskou radou (Waqf), je prý „základním kamenem světa“. V chrámu Božího hrobu je ale ukryt pravý „pupek světa“, a ten nevím, jestli jsme potkali. Snad příště. Teď potřebujeme nechat své mozky trochu vydýchat. Nejlépe na nějaké pěkné vyhlídce.

Luteránská vyhlídka 2
Luteránská vyhlídka 1

Vedu Janu hned na tu nejbližší. Úzkou brankou mezi náměstíčkem před chrámem se protáhneme do súku al-Dabbagha. Kdybychom šli opačným směrem a neměli oči jen pro hledání Božího hrobu, možná bychom si všimli nenápadných dveří vlevo od této branky, kde se nachází služebna izraelské policie, „Division of Holy Sepulcher Church“. To bychom ovšem museli mít více očí, anebo více mozků. Na všechny naše mozkové laloky totiž tady útočí hromady roztodivného zboží, jak už to na místních svatých místech chodí, od „nordických holí“, přes kipot až po arabské šátky. Vytrváme, nákupní laloky mozků máme uzavřeny. Škoda, možná bychom si u pojízdného arabského obchodníka koupili něco sladkého pečiva z jeho otřískané modré trojkoly; je už půl třetí. Ale čeká na nás ona vyhlídka v luteránském kostele Vykupitele. Vchod do něj se nachází hned za branou, která by nás zavedla na Múristán (a nakonec i zavede).

Do kostela se můžeme dostat jedině po zapravení určitého vstupného. Rádi je dáme, ostatně i v Česku se za výstupy na rozhledny platí. A my se sem jdeme hlavně rozhlížet z věže. Z té charakteristické hranolovité věže z bílého kamene v neorománském slohu, která se motá do téměř každé fotky z Jeruzaléma. A protože je ona věž vidět odevšad, je zřejmé, že se z ní zase vidí všechno. Kolikrát jsem ji opěval ve svých textech, a vždy se zmiňoval o tom, jaký je z ní (dle bedekrů) báječný výhled, že se na ni už prostě už musím dostat! Janinčina krvinka stále drží, neví, že ji čeká 177 schodů, ani já to nevím, takže nízkým vchodem vlezeme do válcovitého dříku, který skrývá točité schody. Pravotočivé schody, jak bývávalo zvykem – aby ten, kdo chrání přístup shora, se mohl dobře rozmáchnout mečem v pravé ruce, zatímco spodní dobyvatel měl na jakékoli máchání pravicí zúžený prostor.

Luteránská vyhlídka 4
Luteránská vyhlídka 3

Kostel pochází z roku 1898, takže tady už k máchání meči nedocházelo, ale to víte – románský sloh, i když neo. Tak jako vždy a všude ve Svaté zemi, i zde stávávala původní sakrální stavba na ještě původnějším sakrálním místě. Existoval tu kostel už v byzantské době, konkrétně v 5. století. Za křižácké éry, tedy ve 12. století, na jeho základech vybudovali bohatí italští kupci z města Amalfi kostel sv. Marie Římanů. Nejpozději ve 13. století v něm existoval hospic – turistická nocležna pro poutníky z Evropy. (Z té doby se zachovala alespoň křížová chodba.) Svatým místem zde byl tedy Boží hrob, který se nacházel hned vedle. A možná i uvnitř, he?, jak už o sobě tvrdí Alexandrův hospic, který je hned na druhé straně ulice, tedy súku. Také tam, stejně jako zde, u luteránů, se při vykopávkách našly základy hradeb z Herodovy doby – a místo ukřižování stálo vně městských hradeb. Takže v žádném případě se nemůže nacházet v soukostelí chrámu Božího hrobu! Víme? Tady, u nás ruských pravoslavných byla ta pravá Golgota. Nevíme. Tady u nás německých protestantů byla! Jenže pozdější bádání archeologů zjistilo, že se nejednalo o základy hradeb, avšak o základy domovních zdí. Takže na Golgotě jsme před chvílí byli nakonec přece jenom správně.

Křižácký objekt nevydržel islamizaci. Avšak přišlo pokrokové 19. století, a v roce 1869 osmanský sultán – aby navázal turecko-německý frojnčaft – poskytl pozemek s ruinami k dispozici pruské královské rodině. Nový kostel byl postaven díky zájmu a financím německého císaře Viléma II. A během jeho návštěvy v roce 1898 byl kostel také slavnostně otevřen. Se jménem císaře Viléma II. a jeho manželky Viktorie jsme se už potkali třeba na hoře Sion, a ještě snad potkáme. Jejich investiční činnost zapadala do dobových snah ostatních států, což není na první pohled zcela patrné. Aby to patrné bylo, zmiňuji na tomto místě, že právě v 19. století snahy Turecka navázat politické a obchodní styky zejména s Evropou a zvýšený zájem o svatou turistiku vedly k tomu, že v tomto období se na území dnešního Izraele masivně začalo investovat nejen ze strany sionistických organizací, ale i velmocí, jako bylo právě Německo, ale i Rakousko-Uhersko nebo Rusko.

Luteránská vyhlídka 6
Luteránská vyhlídka 5

Vilém II. při svém otevíracím projevu označil vybudování této nové dominanty Jeruzaléma za „mírovou křížovou výpravu“. A od té doby jest to kostel Vykupitele. Mělo tu být místo klidu – oproti neustálým rozbrojům církví ve vedlejším chrámu Božího hrobu. Zde se demonstrovala jednota reformních církví. Kostel je dodnes jeruzalémským centrem zejména německých, ale i arabských a dalšími jazyky mluvících protestantů. Poslední rekonstrukce současného kostela pozměnila jeho podobu v letech 1970-1974. Avšak součástí této modernizace nebyl, Bohu žel, výtah...

Stoupáme, stoupáme, točíme se stále doprava (naštěstí proti nám nejde nikdo s mečem v pravici) a když dostoupáme na vrchol schodiště, ocitáme se v čtverhrané místnosti – odkud v rohu vede nízký vchodem do válcovitého dříku, který skrývá další točité schody. Šplháme po nich, šplháme, až se ocitneme nahoře. Totiž skoro. Toto patro je vyhrazeno zvonům. Ještě jedno patro, tentokrát po pravoúhle vedených schodech. A jsme konečně až pod špičatou střechou, pokrytou bílými kameny. Mohli bychom ještě výše – po kovovém žebříku, který šplhá k zavřenému průlezu do podkroví – ale odtamtud není nic vidět. Ale zato odtud, z vyhlídkového ochozu, máme stejně krásný rozhled jako holoubek, sedící tu poklidně na širokém kamenném zábradlí. Sedí možná proto tak klidně, že je za kovovou mříží, jež brání vypadávání turistů při přílišném naklánění. (Držte si foťáky, fouká to!)

Luteránská vyhlídka 8
Luteránská vyhlídka 7

A je toho odsud vidět skutečně spousta! Nejdříve se podíváme k severozápadu na chrám Božího hrobu. Vidíme jeho báně, hranolovitou nízkou křižáckou věž, vlevo od ní minaret Omarovy mešity, a takhle dole pod námi, na jih od mešity, stojí malinkatý chrámek, odtud hodně připomínající kostelík někde na mexické hranici. Tenhle objekt zřejmě tarasí cestu od súku al-Dabbagha k náměstíčku před Božím hrobem. Tam někde musí být ona branka, u níž je vchod na policejní stanici. Ale co to je za chrámek mi neprozradil ani internet, ani webové mapy. Budeme to muset asi prozkoumat někdy příště samochodně.

Přímo na sever čučíme na etiopský dvorek na střeše Heleniny kaple. Mezi ní a súkem je ještě blok domů. Na ploché střeše druhého podlaží je nashromážděna ohromná spousta kamení. Snad je připravena na opravu chrámu Božího hrobu, který je místy v dosti havarijním stavu. Myslel jsem před lety, když jsem viděl nad střechami chrámu plachty napjaté na konstrukcích, že se pod nimi něco kutá. Teď se mi zdá, že nekutá, to že jen někdo pomocí těch plachet zabraňuje dešťovce, aby dále pokračovala v devastaci nejsvětějšího křesťanského kostela. A ty kameny má možná připraveny pan majitel toho baráku, aby si dostavěl další patro na úroveň sousedů. Zespoda stoupá změť lidských hlasů, žádné motory aut nebouří. Nu, podívejte se sami (i když malý canonek nesvede žádné kvalitní video celoobrazového formátu):

Přímo na východ se otevírá nečekaný pohled na Chrámovou horu se Skalním dómem, mešitou Al Aksá a dalšími muslimskými památkami. Příhodně k tomu odkudsi zespoda vyhrává nějaký strojek na hudbu tklivou arabskou melodii. Nad zlatou bání Skalního dómu se na obzoru rýsuje známé pohoří od hory Scopus až po samu Olivovou horu a bílé kosti židovských hřbitovů. Za tímto horizontem se terén sklání přímo do Judské pouště a dál až k Mrtvému moři.

Mezi námi a Chrámovou horou se jeví jakési městečko patrových domků. Jsou to stavbičky na střechách města, jehož uličky jsou odtud skryty. Mezi nimi se hned za kopulí tohoto kostela vznáší zelený ostrůvek, který vypadá skutečně jako ostrov v širém moři střech. Zdá se mi, jako by to byl vrchol rostlého kopce. Nezastavěná parcela uprostřed Jeruzaléma? Ale třeba je ta skála provrtána tunely. A vida, tamhle vpravo ze změti střech vylézá šedavá zeď. Tedy Zeď, ta Západní... Nu, podívejte se sami.

Na jihovýchodě se koukáme na střechy, po nichž jsme před několika hodinami chodili nad středovým bodem všech čtyř čtvrtí. Trochu výše se zvedá betonová hradba nových budov, snad bytů, kanceláří a synagog v Židovské čtvrti. A ten dvorek s basketbalovým hřištěm přímo na jihu, do kterého ze střech klesá dvoupatrové kovové vnější schodiště, odtud vypadá jako velká nenapuštěná požární nádrž.

Jižnímu obzoru ovšem kraluje holubiče šedá kopule obnovené synagogy Churva. Trochu dále k západu rozeznávám přilbu chrámu Zesnutí panny Marie a příslušné zvonice na hoře Sion. Nečekaně blízko na jihozápadě ční velké kubické věže Citadely. Starý Jeruzalém je odtud vidět lépe než stará Praha z věže Staroměstské radnice. Přímo pod námi se směrem k Citadele rozevírá typické „X“ Múristámu. Tam se chystáme. No, podívejte se sami, (koncentraci při natáčení mi bohužel rušil dav mladistvých amerických turistek, šplhajících po posledních schodech na vyhlídku):

Ještě jednou jsem oběhl kolem celého ochozu, abych znovu obsáhl celý prostor města. Pak jsme se vydali dolů, tentokrát levotočivě. Když jsme dosáhli dna věže, šli jsme se podívat do samotného kostela. Ocenili jsme jeho přísnou čistotu, přecházející místy od neo-románství až k neo-gotice. Avšak křížovou chodbu jsme nejspíše minuli, a na prohlídku vykopávek jsme již neměli sil. Vypadli jsme ven, a hned před kostelními dveřmi jsme narazili na hocha, který na své prodejní tříkolce rozvážel hory asi metrových baget, posypaných oříšky a cukrem. Jasně, je už po třetí hodině odpolední, máme hlad přímo obědový. Táhnu Janu do toho ramena uličního kříže, kde jsme před osmi lety debužírovali u stolku před arabskou hospůdkou. Dnes to tam však nevypadá přívětivě, a tak se vracíme směrem k lutránům a stolkům s lavičkami, na nichž sedí jiní turisté. Toť záruka kvality: Aby měli plno! (Poznatek zcestovalého synka Janka.)

A tak jsme si tam sedli a za chvíli již jedli. Poněvadž jsme měli opravdu hlad, ani jsem to jídlo nefotil, ani jsem si nedělal poznámky. Podle Janinky to nejspíš byla zase naše oblíbená pita. Kuřecí, myslím. Sedíme a jíme v místech, kde své údy ukládali k odpočinku po dlouhé cestě poutníci už na počátku 9. století. Už tehdy byl Jeruzalém turistickou atrakcí. Tady, na dotek Božího hrobu, měli tehdy hospic a špitál pocestní, vládnoucí latinou. A protože v perštině se pro hospic užívalo slovo „múristán“ (či „máristán“), tak zde vznikl útulek nazvaný Útulek. Sám Karel I. Veliký ho zde nechal vybudovat, ale svolení mu k tomu musel dát tehdejší vládce oblasti, sám chalífa Hárún ar-Rašíd. Jo, to byli skutečně Velké osobnosti! Většina chalífů (i králů) však nebývá tak osvícená, a tak v roce 1009 místo poničil chalífa al-Hakím. Do cajku ho dali dobří Amalfiťané, v rámci výstavby kostela sv. Marie Římanů, co je teď ten Vykupitel, jehož věž, kterou jsme před chvílí dobyli, nad námi bíle trčí. A zase zde byl hospic. Na nějakou dobu.

Luteránská vyhlídka 10
Luteránská vyhlídka 9

16. století zde našlo už jen příhodné trosky, jejichž kamení Sulejman Nádherný použil na rekonstrukci jeruzalémských hradeb. Začátkem 20. století se příslušníci řecké pravoslavné církve pustili do obnovy zdejší oblasti. A vypálili do ní svůj cejch, totiž rozdělení bloku uličkami ve tvaru písmene X. Dneska je v těchto uličkách záplava krámků, hospůdek a kaváren.

Když jsme dojedli a zaplatili, vydali jsme se dále, směrem ke středu onoho Ikska, kterému vévodí pěkná kašna, chráněná zeleným mřížovím. Jakási turistka si chtěla dát v blízké kavárničce kafe. Jenže kavárnička měla čtyři stolky, postavené příhodně u kašny a jediného číšníka a majitele v jedné osobě. Stolky byly u kašny, kávovar o dvacet metrů dál. Turistka civěla na kávovar a prázdný stolek u něj, a hned se hnula ke konkurenci. Marně za ní pan majitel, vracející se od kašny se závěsným kulatým podnosem v ruce běžel a volal...

Občerstvili jsme se, krvinky si odpočaly, a tak táhnu Janu už jako domů do hotelu, ale přitom ji chci ukázat ještě jednu atrakci. Jdeme Davidovou ulicí do kopce k Jaffské bráně. Míjíme obchůdky, ale u jednoho Janinka zarazila. U tričkového. V Haifě jsem si kupoval čepice, trika mi tam připadala drahá. Jedno za 35 a dvě za 60 šekelů? Před osmi lety jsme s mou milou žínkou Ivankou kupovali v Tel Avivu trika po dvaceti. Později jsme právě v téhle uličce usmlouvali dvě trika z padesáti šekelů za jedno na pětačtyřicet za dvě. (Tehdy jsme měli šekel za 4,50, teď za 6,50 až 7 Kč, blé, Česká národní banko.) A tady nabízejí dvě trika jen za 17 šekelů??? Zatím jsem v Izraeli pořizoval trika dětem, už jich mají dost. Teď si koupím něco na sebe. Za ty prachy.

Luteránská vyhlídka 12
Luteránská vyhlídka 11

I vyšťárali jsme všechny své portmonky do dna, které nebylo po zaplacení vstupného a oběda hluboko, a měli jsme to! Ještě nám dvaceťák zůstal. Jsme v tričkárně napařovací, to znamená, že si vybereme vzorek a barvu trika a pan majitel nám to v jakémsi velkém plochém mandlu napaří. Pohrdnu všelijakými Che Guevary i militárními izraelskými náměty. Vynechám National Pornographic (kopulující nosorožce), neberu námět Yes, We CanNabis, ani triko, které kometuje Fast Food piktogramem psa, honícího kočku. Vybral jsem si opět modrou Davidovu hvězdu na bílé triko, a na tmavě modré až černé triko jsem si nechal vypálit nápis „100% kosher“. Tedy tak byl alespoň onen vzor ve vzorníku prezentován. Nicméně jsme se podivili, když se finálně napařil nápis ??? 100%. Což je tedy v hebrejském originále. Takže až mě v tom téčku uvidíte, tak teď alespoň víte, jak mne číst.

Konečně jsme dorazili k Jaffské bráně. Mám v úmyslu dovést Janu údolím za hradbami až na jedno milé místo s nemilým názvem. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 28. února 2017.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.