23.7.2017 | Svátek má Libor


ŠAMANOVO DOUPĚ: K hradbám Ashdodu

31.5.2017

(Přežít Izrael)

První noc v Izraeli jsme spali jak zabití. Přesto jsme se vzbudili už v půl šesté. Vlastně, protože máme letní čas, tak v půl sedmé. Vlastně, protože jsme v Izraeli, tak v půl deváté. Nejvyšší čas umýti se, a posnídati. Požili jsme včera nakoupené poživatiny. Ukázalo se, že chleba je neuvěřitelně chutný, stejně jako jemná tvarohoidní, téměř tekutá, pomazánka. Ukázalo se také, že mléko, které si včera Janinka pořídila není mlékem, avšak velice chutným kefírem. Nicméně nevhodným pro nalití do kávy. Přesto se velmi hodil k samotnému vyzunknutí. Kafe i čaj jsme si mohli uvařit díky tomu, že jsme měli k dispozici varnou konvici. Nikoli přivezenou v přetíženém kufru, ale jako součást vybavení pokoje. Ve všech letošních izraelských hotelích jsme mohli užít domácích varných konvic, i když často nešlo o rychlovarné, leč pomalovarné konvice. Nicméně byly místně vyzkoušeny, takže nehrozilo vyražení jističe. (Kafe a čaj v sáčcích přiloženy.)

Ashdod 1

Při snídani jsme si užívali výhledu na parkoviště pod okny. Za parkovištěm se stavělo. Či přestavovalo. Jsme na okraji chráněné čtvrti, tady už nejsou staré patrové funkcionalistické i nefunkcionalistické baráčky chráněny. Smutně legrační je, když na půdorysu starého domku o původní šířce 18 metrů vyrůstají vyšší budovy. Nejdříve pětipodlažní, aby byl výhled na moře, pak před něj soused prskne desetipodlažní prakticky už věž – aby byl výhled na moře. Ze stejného důvodu sousední stavitel na podobné miniaturní parcele postaví už víceméně dvacetipodlažní tyč, načež ještě movitější developer zabere celý přímořský blok a vyžene na něm obludu do výšky třeba třiceti pater. To už je superhotel ráže Opera Tower, který ostatním za sebou zastiňuje nejen výhled na moře, ale i přírodní aircondition, věčně vanoucí od moře, díky jemuž se dá (dalo) v Tel Avivu v horkých dnech fungovat i bez umělých chladičů. Horké dny zatím nepanují. Teď ráno je aktuálně 17 stupňů, přes den se má teplota vyšplhat až na dvaadvacet. Přesto jsem na dnešek naplánoval alespoň vnor do vln Středozemního moře.

Ashdod 2

Kdybychom chtěli pokoj s terasou a výhledem na moře, asi bychom neplatili 260 dolarů za tři noce. Cena $100/ noc byla v Izraeli přiměřená už před deseti lety, takže jsme bydleli vskutku levně, leč pozitivně. Třebaže bez rozkošného výhledu. Stejně nemáme moc času na vyhlížení, co nejdříve vyrážíme do rozkošné reality. Posnídali jsme, čímž jsme prakticky vyčerpali všechny zásoby. Hodlám obědvat v divočině, proto si jdeme nakoupit nové. A kam jinam než na tržnici Karmel. Do jejích hlubin se vnořujeme už po deseti minutách. Mohli bychom se brát jednoduše po Allenby St., ale místo toho vedu Janinku spletí uliček Jemenské čtvrti, aby si užila.

Nejdřív kráčíme ještě po výběžku Bílého města. Bauhaus na izraelský způsob: Na střeše terasa, na terase domeček. Z lodžií přetékají barevné závěje květů, na támhleté visí nezbytný bicykl. Před domem se vypíná palma a stojí zaparkované praktické motocykly. Auta se sem dostanou jen výjimečně. Uličky jsou vydlážděné pro chodce, z dlažby raší stromy plné květů, vida, azalky. Janinka vůbec neví, kudy a kam jdeme, ale důvěřuje mi. Nejkratší a nejhezčí cestou jsme dorazili na hlavní uličku tržnice.

Je ráno, ale kupodivu, téměř žádní nakupující. Zatímco když jsem tady byl minule, před začátkem šabatu, zaplňovala uličku hutná masa nakupujících, teď se sem tam potuluje jen několik jedinců. Ulička je průhledná dodaleka. Jediným pohledem prozkoumáme pulty s mnohobarevným žužu, květinami, slunečními brýlemi, botami žabkami, vlaječkami, kabelkami, přívěsky s křesťanskými a židovskými symboly, růženci, náramky...

Ashdod 6
Ashdod 5

Proběhneme kolem nich a zarazíme až u zdejší varianty farmářského trhu. Mnohem barevnější a mnohem bohatší varianty. S lítostí mineme pytle s různými druhy ořechů i pulty s oříšky, semínky, datlemi vanilkou, avšak Jana neodolá a koupí si pytlík sušených meruňek. Kolem stolku s mnoha druhy hrozinek, kandovaným ovocem od jablek přes pomeranče a ananasy, kde se smějí bílé hobliny nastrouhaného kokosu jen proběhneme. Klasický stánek s klasickou českou nabídkou mrkve, ředkviček, brokolice, česneku, rajčat a brambor ozvláštňují snad jen čerstvé artyčoky a neznámé plody ve tvaru malých zelených hruštiček. Vedlejší trhovec nabízí téměř výhradně zelené listy a stonky, od šnytlíku přes libeček a kopr až po zcela neznámé roztřepeniny. U dalšího stánku nás lákají čtvrtky melounů, ale přestože jde jen o čtvrtky, tak nám připadají příliš velké na to, abychom je snědli na posezení. Když však dorazíme ke krámku s jahodami, neodolám, a vezmu jednu vaničku. Ouha, ta cena byla za deset deka, a vanička má čtvrt kila. Ale stejně kupuju, vzpomínám na tu lahodu, jakou jsme nad jahodami zažili před jedenácti lety s mou milou ženou Ivankou v Caesarei, kde nás zachránily od hypoglykemie (Ivana měla cukrovku opravdovou, ne, jako já, který si jí užívám takříkajíc rekreačně).

Ashdod 3

Odmítavě míjíme pult s krásně barevným pečivem s nadpolovičním obsahem cukru. Loňské zkušenosti s drúzskými pochoutkami, které jsme doloudávali ještě doma, nás drží na uzdě. Konečně dorážíme ke stánku, který je obležen nejvíce, totiž k pekaři. Pořizujeme si tu oběd: Olivové bagetky, chlebík a tři masomoučné válečky, jakousi místní variantu karbanátku. Za pár šekelů – tady jsme utratili nejméně. Nicméně ze stovky šekelů zůstalo jen pár drobných.

Ještě si ve vedlejším samoobslužném minimarketu pořizujeme osvědčenou tvarohomléčnou pomazánku a mléko, tedy opravdické mléko. A navíc i kefír, však máme v hotelu ledničku. Tady se naštěstí může platit kartou. Na zpáteční cestě Jana ještě zarazí u krámku s oblečením. Hodlá koupit trička pro naše (mé a její) potomky, památku z Izraele. Když koupíte tři, pak máte slevu. Už jsem v nákupně zombifikovaném stavu a odmítám trika, která se takto zlevněně nabízejí. Jsou tu i jiná, avšak ta už jsou beze slevy. Pan prodavač se diví, že si kupujeme ta dvě jiná, když tři trička by vyšla levněji. Utrácíme první dolary, a už se co nejrychleji vracíme do hotelu.

Zpátky vedu Janu jinou cestou, snad kratší. Narážíme na pumpu, která slibuje litr benzinu Natural 95 za pouhých 5,98 NIS, kdežto všechny okolní se drží na 6,15. Avšak my máme plnou nádrž. A tahle pumpa je tak skryta ve spleti úzkorozchodných jednosměrek tak dokonale, že nevím, jak bych se k ní s autem dostal. Zato od ní vede jednosměrka přímo na Allenby St. Scházíme po ní k hotelu, před poslední křižovatkou se s Janou rozdělíme. Ona jde na pokoj připravit zavazadla na výlet (plavky, ručníky, jídlo...), já zapadnu do směnárničky, kde si vyměňuju stovku eur za šekely. Nejdříve se tedy zeptám na kurs. Protože je blízko optimálnímu poměru 1€/4 NIS neváhám.

Ashdod 4

Než dojdu na mimoprostorový pokoj číslo 7, je půl jedenácté. Trochu jsem se zdržel, abych za denního světla vyfotil fontánu kousek od hotelu, ke které chodí pít holubi. (A dle stavu zamokřenosti peří se sem chodí/létají i sprchovat.) Natankuju vodu (litr a půl do plastické lahve od minerálky, kterou jsem ve slisovaném stavu přivezl v zapsaném zavazadle, a teď vyfoukl do téměř původního objemu) a tři půllitrové lahve. Minimální zásoba, mělo by to být alespoň tři až čtyři litry na osobu. No ale snad narazíme někde na pítka. Na mé naléhání si namažeme nosy a tváře (proti)opalovacím krémem s ochranným faktorem 30. Také absolutní minimum, ale jsme už trochu předopálení z našich jarních výletů. Protože si mazání občas obnovujeme, podařilo se nám i letos vyhnout se spálení, a domů se budeme vracet s téměř bledými obličeji. I proto, že Jana si chrání hlavu svým téměř beduínským šálem a já mám čepici s kšiltem. Musím si tedy namazat i uši a šíji, což Jana nemusí, už jí dorostly dlouhé a husté vlasy.

Přicházíme s batohy ke svému autu, zaparkovaném na místě pro invalidy. Skutečně nás neodtáhli, ani pokutu platit nemusíme, ačkoli, jak už jsem psal, Jana nemá místní, avšak eurounijní škartičku pro hendikepované. Pět minut před jedenáctou konečně vyrážíme na jih do Ashdodu. Je to tam odtud, od centra Tel Avivu, necelých 40 kilometrů, a většinou po dálnici, budeme tam hned. A kam jedeme? K mostu „Až sem“.

„K jakýmu mostu?“, ptá se Janinka. Řídí, já naviguju podle jejího chytrouše a domácí přípravy. No jedeme na místo na okraji města Ashdod (Ašdod), zvané hebrejsky Gešer ad Halom, kde 29. května 1948 zastavili Izraelci postup egyptské obrněné kolony na Tel Aviv. Jen 35 kilometrů od Jaffy, oněch 40 km od centra, tedy zhruba den jízdy – pokud by Židé nebránili a neubránili přechod přes koryto toku Lachish Stream. To místo znám dobře z knížek a map a fotografií, podle nichž jsem si sestavil téměř závěrečnou scénku mého rozepsaného románu Paměť kamenů. Ale chtěl jsem zažít místní atmosféru, kterou vám žádný google nemůže nahradit (tedy alespoň mé generaci ne). Nikdy se mi sem nepodařilo dostat, cestovky sem nezajíždějí, nic tu není, než ten most. Opuštěný most, protože nyní je doprava vedena po dálničním kolegovi. Vloni jsme byli s Janinkou a autem na severu, letos začínáme v Tel Avivu. Nehodlám si ten nenápadný, avšak pro existenci Izraele památný památník ujít. Je to tak blízko!

Ashdod 7

Vím, že jako jediný cíl dne by to bylo málo. A tak jsem si na mapách hledal místní pamětihodnosti, až jsem je našel: Písečné duny a na nich postavenou citadelu. A pak ještě několik kilometrů vzdálené Nitsanim Lake, jezírko mezi dunami poblíž městečka Nitzan (Nizzan, Nican, Poupě). Asi tříkilometrovou procházku kolem jezera je možno vynechat, bude záležet na Janině kondici. Co nechci vynechat, je blízká pláž, kde bychom se měli vykoupat. Odpoledne totiž slibuje předpověď na norském meteorologickém webu yr.no (jak už jsem psal) alespoň 22° C.

Tak jo. Nejdříve jedeme k tomu mostu. Vyosmičkujeme se z komunikace za Opera Tower na pobřežní bulvár. Jedeme k jihu, stále po hlavní, lépe je nám v levém pruhu. A! Před Jaffou musíme do pravého, ale stále jedeme víceméně rovně. Historická Jaffa zůstává vpravo, my projíždíme Jeruzalémskou Avenui (Yerushalayim Avenue). Dva pruhy tam a dva zpátky. Do oddělujícího pásu by se vešly ještě dva pruhy, ale místo nich tam silnici stíní dvojitá alej vzrostlých platanů. Dvoukilometrová alej. Vpravo míjíme vznosné domy i padající barabizny, až navigace prozradí, že je třeba odbožit vlevo. A tady pak hned budeme muset zabočit doprava. Tedy ne úplně hned, tam je vedlejší ulička, ale hned za ní je odbočka vpravo na mimoúrovňový kruhák. Do pravého pruhu!, protože hned zase odbočujeme vpravo a sjíždíme na dálnici číslo 20. Náš směr má čtyři pruhy, ale zponenáhlu se ty dva krajní vcucují v jeden. Máte dva pruhy, oddělené přerušovanou čárou, pak čára zmizí, zůstane jeden široký pruh, který se poznenáhlu zužuje. Izraelská specialita. Zip se nepraktikuje, rychlejší má přednost.

Ashdod 8

Ocitli jsme se v dopravním koridoru. Oba směry dálnice jsou uprostřed odděleny zdmi, později jen ploty, mezi nimiž vede železnice přes Ashdod až do Ashkelonu. A aby se využilo téhle linie, táhnou se po obou stranách koridoru i dráty vysokého napětí. Ještě si všímám vysokých stožárů osvětlení, které dokreslují technologickou idylu. Už jsme tedy mimo město, takže můžeme jet devadesátkou. Jana drží 93 na tachometru, přesto nás všichni předjíždějí a my nikoho nedojíždíme. Po nějaké době jí otrne a zvyšuje rychlost až na tachometrickou stovku, stejně nás však všichni předjíždějí. Zdá se, že i zdejší policajti tolerují deset kilometrů přes limit, alespoň si to všichni izraelští řidiči myslí a chovají se dle toho.

Ony ty skvělé dálniční silnice lákají. Ale když se někde nečekaně objeví světla na úrovňové křižovatce(!), anebo když z boku najíždějí pomalejší auta ve spojujícím se pruhu, tak je člověk rád, že tu devadesátku (moc) nepřekračuje. Po deseti kilometrech jsme se přiblížili k odbočení na dálnici číslo 4. Odbočení se děje tak, že jedeme mírným obloukem doprava (nikam jinam nelze), zatímco zleva se obloukem připojuje čtyřka, nad kterou se klene železniční trať, která má už dost sevření a dále bude raději pokračovat na jih vlevo od dálnice. Spíše než o odbočení jde tedy o splynutí. Jediná zrada je, že dva kilometry před tímto splynutím by vás odbočení doprava vyvedlo vlevo na silnici číslo 431 a obrátit byste se mohli nejspíš až v Jeruzalémě...

Ashdod 9

Janinka míří neochvějně na jih, soustředěná na řízení. Máme před sebou ještě třicet kilometrů, takže si mohu odpustit navigování a rozhlížím se po krajině. Vpravo se hned za svodidly objevují duny, porostlé zelenými křovinami. Za nimi tuším moře. Rostlinstvo na dunách se mění, objevují se květy. A v dáli svítí bělobou nějaké velké město. Větší, než jak se zdálo na mapách. Ashdod! Na téhle mimoúrovňové křižovatce ještě neodbočujeme, až na té další, Janinko. Vytahuju její mobil, který mezitím přepnul na sporo a zhasnul, a budím ho. Usnul tak silně, že zapomněl na předvolenou trasu. Nestíhám ji znovu nastavit, musí mi stačit mapa, která ukazuje „tady jsme“ a domácí příprava. Díky za ni!

Na správném místě, necelou půlhodinu od startu, odbočujeme vpravo na západ k moři a vplouváme mezi sídliště sedmipatrových krychlí, postavených šikmo k silnici. Domy se zdvojnásobují na čtrnáct pater, my se zahlubujeme pod příčnou ulici, vyjedeme zase na úroveň města; před námi se na velkém kruháku objevuje flotila plechových plachet kosatek, za nimi je moře a přístav s lesem stěžňů. Jsme u ashdodského přístaviště. Tady odbočujeme vlevo na jih. Příbřežní ulicí se posunujeme přes dva minikruháky, až usoudím, že jsme mna místě. Odbočíme k moři na parkoviště, kam se ale musíme dostat přes návěj písku. A jsme tady, nedaleko ashdodské citadely.

Ashdod 10

„A kde je ten most?“ ptá se Janinka.

„Jakej most?“ kontruju.

„No ten, kam jsme měli jet!“

Aha, Gešer ad Halom, ten jsme minuli už při sjezdu, jak jsem byl náhle vyrušen z prohlížení přídálničních dun. Ve snaze, abychom nepřejeli a s pohledem do mapy, kterou jsem si vytiskl, a kde byl konečným ashdodským cílem onen hrad, u kterého nejspíše jsme, jsme přejeli správnou odbočku.

„Jo, ten most, tak tam se podíváme, až pojedem z Ashdodu,“ přeorganizoval jsem hbitě svůj fahrplán.

Vydali jsme se k moři, nebylo to daleko. Nejdřív jsme však museli překonat písečnou dunu, porostlou žlutými kvítky a zelenými keříčky s papyrusoidními stébly. Za chvíli jsme už byli na pláži od nevidím do nevidím, alespoň na první dojem. Patřičné cedule nám vysvětlila, že jsme na neautorizované pláži. „Unauthorized swimming zone“, sdělovala ta cedule nápisem, který byl jako jediný vyveden v angličtině. Hebrejsky a v piktogramech bylo upřesněno:

Tady není plavčík.

Koupání na vlastní nebezpečí.

Vhodné pro vycházky (heterosexuálních rodičů se dvěma dětmi).

Když se vám něco přihodí, volejte lékařskou službu na lince 101.

Odpadky odhazujte do košů.

Pozor!

Nejezděte tudy osobními vozy, ani na motorkách, zakázány jsou i teréní vozidla.

Vpravo se nad pláží roztahovala stavba čtverečků, pravděpodobně luxusních předražených ohyzdných stavení budoucího obytného minighetta, vlevo se na duně jevily hradby nějakého hrádku. Citadela! Vydali jsme se k ní.

Nekoupal jsem se, avšak sundal jsem si sandály a šel vodou, přesněji po písku tam, kam až zasahovaly živé pobřežní vlny. Janinka se nezouvala a šla po suché části pláže.

Nikdo se tu nekoupal.

Hezky jsme se procházeli, i bez dětí.

Nic se nám nestalo.

Pláž lemovala řada odpadkových košů. Vpodstatě bylo potřeba vyvinout značné úsilí, pokud jste chtěli vyfotit stále se blížící hrad bez odpadkového koše. Přesto se pak v hradu a později na dunách povalovalo povážné množství odpadků. „Jako doma!“, chtělo by se zvolat. Jediný rozdíl byl – že u nás není tolik odpadkových košů.

My jsme šli pěšky, avšak pozoruhodné bylo, jak velké množství stop po pneumatikách jsme přecházeli – na to, že to zde bylo zakázané.

Nakonec jsme se přece jen dostali na hradby Ashdodu. Ale o tom až příště.

Ashdod 11

Prožito v Tel Avivu v úterý 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v úterý 30. května 2017. 69 let a jeden den poté, co izraelské (špatně) ozbrojené síly i díky zásahu čerstvě smontovaných čtyř československých Avií S-199, řekli Egypťanům „Jen pocaď!!!“

A večer začíná šavuot, svátek sklizně, tedy izraelské dožínky. Hlavním plodem sklizně však nejsou ani pšenice, ječmen, vinná réva, fíky, granátová jablka, olivy nebo datle, avšak Tóra, kterou v tento den věnoval Hospodin Mojžíšovi na hoře Sinaj.
*

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Bulgur s petrželkou a citronem
Bulgur s petrželkou a citronem

Lehké jídlo pro celou rodinu.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.