27.5.2017 | Svátek má Valdemar






ŠAMANOVO DOUPĚ: Hurá na Citadelu!

1.2.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Moje minulá reportáž poněkud znepokojila čtenářku Irenu. Chystá se jet do Izraele s cestovní společností. „Jen se bojím jaká je tam bezpečnost, myslíte že se nemám bát a vydat se tam?“ Protože takové dotazy bývají třeba na přednáškách časté, uvádím zde svou odpověď:

„Vážená paní Ireno,

Hurá na Citadelu 1

nebojte se. Bude tam pro Vás bezpečněji než třeba ve Francii nebo Itálii. V Izraeli jsou bezpečnostní jednotky na možné nebezpečí připraveny. A na aktuálně nebezpečná místa vás nepustí. A pokud jedete s cestovkou, tak ta bude taky vybírat místa, která jsou bezpečná. Terorismus je hrozná věc, ale i v Izraeli jsou nebezpečnější dopravní nehody. A zase: S cestovkou pojedete busem, a ty řídí spolehliví a zkušení řidiči.

Byl jsem v Izraeli čtyřikrát, třikrát s cestovkou Alea a jednou samostatně. Cítil jsem se tam vždy bezpečně (krom dvou krátkých nepříjemných zážitků v Muslimské čtvrti, když jsem tam šel sólo). Tedy bezpečněji než třeba konkrétně v Barceloně. V Izraeli nás například nikdo neokradl a ani se o to nesnažil... Však moje knížka se jmenuje „Mír v Izraeli“, a každá její kapitola pak „Mír někde...“, protože to jsem v Izraeli skutečně téměř stále pociťoval: Ten mír, který se vznášel vůkol.“

A tak paní Irena jede. Nebojte se ani vy. Protože Izrael je nejbezpečnější zemí Blízkého východu. Jak například uznal i Jakub Szántó, který je od roku 2013 zahraničním zpravodajem České televize v tomto regionu. Když hledal zemi, kde by mohl žít bezpečně i se svou ženou a dvěma dětmi, vybral si jednoznačně Izrael.

A nyní už zpátky do Jeruzaléma!

Hurá na Citadelu 2

*

Je pátek prvního dubna. Ráno u hotelové snídaně plánuju dnešní trasu. Nejdříve půjdeme k Jaffské bráně, kde se zastavíme v Citadele, potom se projdeme po hradbách. Obejdeme po nich Křesťanskou a a Muslimskou čtvrť. Obkroužíme tak starý Jeruzalém severním obloukem pěkně od západu k východu. Sejdeme na druhém konci Starého města u Lví brány a projdeme pak zpátky staré čtvrtě od východu k západu. Hodlám chronologicky navštívit všech čtrnáct zastavení na Via Dolorose. Beru si svou turistickou jarní bundu s mnoha kapsami, Janince doporučuju alespoň svetřík. Sice svítí sluníčko, ale dopoledne má být jenom 14 stupňů a na hradbách bude foukat. Odpoledne, až se oteplí na dvacet, schováme svetřík a případně i bundu pěkně do batohu.

Hurá na Citadelu 3

Vyrážíme v půl desáté; slušný čas. Sejdeme po schůdcích na náměstíčko, projdeme svažující se uličkou, a už jsme na Jaffské třídě. Předzahrádky kaváren jsou ještě plné snídajících turistů. Ani teď nemá smysl shánět tramvaj, protože vlastně nejbližší zastávka je u radnice v půlce cesty k Jaffské bráně. Tady bychom nastoupili jen proto, abychom vystoupili. V těchto místech je poměrně pusto, prázdnou ulicí projíždí cyklista, dokonce i nezbytné oranžové budky místního LOTO, které jsou snad na každých padesáti metrech, neobléhá žádný sázející závislák. Vyfotím si opět palmový hájek u radnice, mapa mi prozradí, že jde o Danielovu zahradu.

Hurá na Citadelu 4

Přicházíme k nejzápadnějšímu rohu hradeb, míříme kolem nich vpravo dolů. Ani tady se netlačí davy turistů, vypadá to, že k Jaffské bráně je svážejí autobusy, i kdyby si měli ušetřit ten kilometr chůze, co jsme si neušetřili my. A i kdyby měli utratit minimálně půlhodinu času, zatímco my jsme k Jaffské bráně dorazili za pouhou čtvrthodinu. Tady už je převelice plno. U mocných hradeb Citadely si konečně všímám první změny, která mě měla praštit do očí už včera, ale to jsem neměl oči zaměřené na auta. Parkuje tu karavana bílých taxíků, ale už to nejsou škodovky, jako za mých minulých návštěv, avšak auta značky Mercedes. Projdeme kolem nich na náměstíčko Omara ibn al-Chattába, odkud se do Citadely vchází, samozřejmě že ze strany, jež je protilehlá k venkovním hradbám.

Přejdeme můstek přes zatravněný hradební příkop a vejdeme do vstupní haly. Stále v ní ze stropu, vlastně z mamlúcké kopulky z roku 1310, visí žlutý skleněný plamen. A teď opravdu netuším, co mám o Citadele psát. Co jiného, než jsem už podvakráte psal. (Viz odkazy pod článkem.) Tak snad jen základní informace: Toto strategické místo, chránící vstup do města od západu, bylo opevněno už před třemi tisícovkami let. Nejstarší kameny, které archeologové objevili v základech Citadely, pocházejí však až z 2. století před naším letopočtem. Skutečnou pevnost z ní udělal až Herodes Veliký, který k ní přistavěl tři bytelné věže. Jednu z nich pojmenoval „Fasaelova“, a to po svém milovaném bratru, jednom z příbuzných, kterého tedy mimořádně nezavraždil. Snad proto, že hned v počátcích Herodova politického snažení padl v bitvě s parthskou armádou. Ta druhá nesla jméno Herodovy milované ženy Miriam, kterou Herodes tak miloval, že ji nechal uškrtit a naložit do medu, aby mu dlouho vydržela. Třetí věž se jmenovala Hippicus podle Herodova přítele, prý generála, snad milence...

Hurá na Citadelu 5

V roce plus sedmdesát, když Římané po první židovské válce zničili spolu s Chrámem i samotný Jeruzalém, Citadelu zachovali. Prý chtěli, „aby celý svět viděl, jak velké město dobyli“. Spíše tedy potřebovali ložíruňk pro svou X. legii. V roce 135 nechal císař Hadrianus zbourat původní věže. Když se z východních Římanů stali křesťanští Byzantinci, tak upravili vnitřní dvůr, kolem něhož vystavěli obytné místnosti. Nikoli pro vojsko, avšak pro mnichy. Pevnost bez věží tehdy ztratila svůj strategický význam.

Hurá na Citadelu 7

Ten získala znovu roku 638, kdy prvotně muslimští Arabové dobyli Jeruzalém a Citadelu obnovili. Oni všichni ti dobyvatelé Citadelu dobývali, ničili, a znova, když se z nich stali obyvatelé, obnovovali. Obnovena byla tak skvěle, že se ubránila ještě po asi půl tisícovce let, konkrétně v roce 1099, když Jeruzalém dobyli křižáci. Pevnost později sloužila jako palác jeruzalémských křižáckých králů a ochrana cesty do Jaffy před loupežníky. Pro ten účel byla vybavena i novou věží.

Jeruzalém od křižáků vyčistil už roku 1187 sultán Saladin (původem Kurd, jen tak mimochodem). V roce 1260 zničili Citadelu mamlúci, tedy elitní muslimští vojáci, kteří původně tvořili osobní gardy sultánům. Zničili, aby později obnovili, samozřejmě. Současnou podobu pevnost dostala ve 14. století, kdy byla obnovena Fasaelova věž. (Ta tedy není „původní“, jak se někde píše, ale je zřejmě postavena z původních kamenů na původních troskách a původních základech. V roce 1987 pak vyhlídku na Fasaelově věži obnovili sourozenci Solo a Maurice Dwekovi z Ženevy na památku svých rodičů.)

Načež nastoupili Osmané. Sulejman Nádherný provedl v rámci kompletní výstavby nových jeruzalémských hradeb některé dostavby v roce 1532, kompletní přestavba pak proběhla v letech 1537-1541. Poté zde pobývala jeruzalémská posádka osmanských Turků, a to až do první světové. Ve vchodu do citadely přijal britský generál Allenby v roce 1917 tureckou kapitulaci.

Do konce britského mandátu v Palestině, tedy do roku 1948, zde bylo kulturní centrum města. Za jordánské okupace (1948-1967) tu bylo obnoveno vojenské velitelství a kasárna. Po Šestidenní válce a sjednocení Jeruzaléma se do objektu vrátila kultura. Uvnitř zdí Citadely se ukrývá nádherné Muzeum města Jeruzaléma.

Uf, nebylo to tak krátké a stručné, jak jsem původně myslel.

Tak co, půjdeme do muzea? Janince se však nechce nikam dovnitř. Pravda je, že prohlídka muzea by mohla být pro její krvinku poněkud vyčerpávající, a já teď na začátku dne nechci Janu vůbec vyčerpávat. Čeká nás ještě túra po hradbách a procházka po Via Dolorosa – se zakončením v Chrámu Božího hrobu. Takže si užíváme nejdříve procházku vnitřkem areálu. Je plný zeleně a všelijakých vykopávek.

Hurá na Citadelu 6

Janinka obdivuje zelený záhon, jenž je tvořen – skleněnými podlouhlými baňkami. (Znám, ale vyfotit se mi to v dobrém světle podařilo pořádně až dnes.) V hlubokém příkopu zíráme na kamenné koule z balist, jimiž zasypávala zdi, obsazené Hasmonejci, seleúkovská armáda ve druhém století. Seleúkovci si už ovšem tehdy nepomohli k návratu. A tady, na samém dně dvora, se krčí nenápadná díra v hradební zdi. Když se podíváme dovnitř, vidíme snad deset metrů dlouhou chodbu, zakončenou rezavými kovovými dvířky. Tudy se dalo vylézt do hradebního příkopu. A toto je také možná zárodek pověsti, podle které se z Citadely dalo projít tajným podzemním tunelem až na Chrámovou horu, přesněji do pevnosti Antonia, která stála na jejím okraji. A vybudoval ji prý král Herodes, veliký, Ukrutný a Paranoidní. Také se tudy mohl přesouvat římský místodržící Pilát.

Už nějakou dobu je přijímán názor, že pokud byl Ježíš souzen Pilátem, tak k tomu došlo právě zde, na těchto místech, v tomto dvoru. Proč by se Pilát tahal až do Antonie, pokud si mohl nechat dotáhnout souzené přímo na svoje sídlo? A tak možná právě zde, na těchto místech, kde žili lidé prokazatelně už před 2.700 lety, mohlo dojít k oné profláklé novozákonní historce. Takže skutečná Via Dolorosa by měla mít start právě tady! No, někde v Jeruzalémě to bylo. Když ne tady, tak kousek vedle určitě...

I když už mám z dřívějška nafocíno, přesto se nezdržím, abych nefotil znovu. Z několika různých úhlů fotografuji znovu a znovu minaret, vztyčený osmanskými Turky v roce 1635. Nedovzdělaní turisté v 19. století přejali vadný náhled Byzatinců na pootočenou mapu Jeruzaléma. A od té doby se tenhle minaret, a potažmo i celá Citadela označuje jak v bedekrech tak i „různých internetech“ jakožto „Davidova věž.“ Ačkoliv to není ani věž, ani Davidova – avšak v Jeruzalémě se tak na ni doptáte...

Hurá na Citadelu 8
Hurá na Citadelu 9

Snímám také věci, kolem kterých jsem dříve jen proběhl. Třeba bronzovou sochu malého Davida, jenž s mečíkem v pravici a s levou rukou opřen v bok stojí nad useknutou hlavou obrovitého Goliáše. Popisek u sochy, jejíž podmračená tvář je v prudkém slunci stíněna bronzovou kšticí, praví, že se jedná o kopii díla mistra Verrocchia (1435-1488), kterýžto artefakt byl Jeruzalému věnován městem Florencií.

Hurá na Citadelu 10

Schody nás vyvádějí na vršek hradeb, odkud se rozevírají pro mne už známé pohledy jak ven, tak i dovnitř. Poněkud začínám chápat jistou otrlost průvodců při prohlídkách takových krás. Svým způsobem jsem vlastně taky takovým otrlým průvodcem, průvodcem jednočlenné turistické skupiny. Ale i napotřetí objevuji další novinky. Třeba, že se z hradeb dá podívat na sousoší krále Richarda Lví srdce a sultána Saladína, kteří se tu svého času gentlemansky dohodli na rytířských pravidlech soužití. Rytíř Richard je ovšem porušil, což posléze znamenalo, že bylo křesťanství ze Svaté země na dlouhou dobu vykázáno i s křižáky... Vidět onen pohled ovšem přímo není, protože sousoší je těsně pod západními hradbami. Do patřičné díry se mi však podařilo strčit foťáček, který tu umělecky pojatou scénku dokázal sejmout.

Patřičnými děrami se na oblehatele Citadely i města leccos vrhalo. Ony ty hradby jsou vybaveny i ochozy a střílnami. Jsou do nich také vestavěny kamenné kryté chodbičky, které vedou k dírám zvaným „machicolation“. Jde o otvory v podlaze mezi nosnými konzolami, vzpínajícími se nad vnější stranou obranné zdi. A lilo se odtud na útočníky roztavené olovo či vařící olej. Aneb se vrhaly kameny, za které práci odvedla gravitace. Dnes by se tudy mohlo leda něco lít, vrhat už sotva. Fotoaparáty odtud bombardovat spodní turisty již nelze, díry jsou zakryty kovovou mřížkou.

Hurá na Citadelu 11

Obešli jsme to všechno, a i když jsem Janinku nedotáhl k cínovému modelu města Jeruzaléma, ukrytému ve sbírkách místního muzea, užili jsme si modelů města a Citadely i venku. Nakonec jsme vyšplhali na Fasaelovu věž, odkud se rozléhají ty nejfamóznější pohledy. Pohledy zejména na Staré město. Skvělé pohledy, však to tady bylo tak postaveno – aby se odtud dalo skvěle střílet. K čemuž také po stovky let v různých historických obdobích docházelo, ať vládli městu židé, křesťané nebo muslimové. Obdivujeme chrámy a mešity, horizont Olivového pohoří i Chrámovou horu. Ten výhled však něco kazí – černý kouř odněkud z Východního Jeruzaléma, jako by se pálily pneumatiky.

Zkazilo mi to hlavně fotografii, ale naštěstí mám pěkné panorama z roku 2006, kdy jsem tu byl poprvé. Po pouhé hodině si – plni pohledů a vhledů – odpočineme na lavičce a vydáme se na hradby městské. Nejdříve se vracíme k Jaffské bráně do turistického centra, kde lze získat jak informace, tak lístky na procházku po hradbách, případně tu je možno zakoupit mapy, pohlednice, vyměnit peníze nebo si je vyzvednout v ATM. Cestou míjíme zaparkovanou trojkolku, vlastně nákladní trojjkolu, s vystaveným zbožím, případným pro tuto destinaci. Nábožní turisté si tu mohou zakoupiti vhodnou pomůcku: trněnou korunu! Spletenou zřejmě z místního trnoplodníku Kristova, který jsme mohli obdivovat v Kafarnaum. Aktuálně nepřítomný pan prodavač zjevně očekává velký kauf. Koruny jsou, podobně jako preclíky, svázány do svazků po asi čtyřiceti kusech. Dva ty svazky jsou vyvěšeny zjevně, dalších asi šest se skrývá v papírových krabicích. Totožnost prodejce napovídá ručně vyvedený arabský nápis...

Nehodláme si pořizovat takový pichlavý suvenýr. Možná nějaká fundamentální výprava by je zde mohla vykoupit. Ale když fundamentální křesťané nevěří, že Kristus kráčel se svým křížem na Golgotu právě odtud! Tradiční Bolestivá cesta vedla přece jinudy. A ví se přesně kudy. Už od 18. století! Také na ni hodláme dorazit. Procházkou po hradbách, jak jsem si byl chytře naplánoval. Jenže v ticketové officíně nám lístky neprodali. Na severní hradby dnes nelze. Je pátek, sváteční to muslimský den, a nikomu není dovoleno pohledy shůry rušiti klid obyvatel Muslimské čtvrti. Mohli bychom projít jižní větví hradeb, ale museli bychom to stihnout do dvou, protože to zase obyvatelům Židovské čtvrti už pomalu začíná šábes.

Nu, tak tedy pro letošek hradby vynecháme. Na Via Dolorosu dorazíme alespoň rychleji a neunaveni. Nakonec přecejen alespoň vylezeme po schodech, schovaných mezi zdmi, jedno patro, čili asi poloviční výšku směrem k hradbám. Vlevo se nemůže, zavříno, to víme, avšak vpravo se nalézá jeden z bodů, který jsem si v Jeruzalémě už v roce 2006 vštípil. Po jiných schůdcích se tam lze dosíci veřejných záchodků. Stále zdarmých, jako před dvěma lety, ačkoli v roce 2006 po nás chtěli dva šekelíky za kus. Avšak přesto bychom asi měli platit. Průchod k záchodkům je osídlen slušně vypadajícím šnorerem. Z drobných mám jen ty dva šekely, kdybych přecejen musel zapravit vstup, a padesátišekelovou bankovku oželet nechci. To Janinka se u žebráka zastavila, jata svým sociálním cítěním. Pán vytahoval nějaké papíry a přesvědčoval ji, aby si je prostudovala. Tak studovala je a došla k přesvědčení, že je to psáno hebrejsky (asi jsme vypadali jako opravdoví Židé). Hebrejštinu poznala, stejně jako lékařka poznala, že se jedná o lékařskou zprávu.

Hurá na Citadelu 12

Pán si vyžebrával na nějakou operaci. (Od invalidní důchodkyně na chemošce.) Dala mu všechny drobné, které měla, nu pravda, stošekelovou bankovku si také ponechala na následné výdaje. (Za sto šekelů je slušná večeře pro nás oba, nebo tři láhve vína, jak jsme si včera sobecky utráceli. A Jana tedy ještě sobecky utrácí peníze zdravotní pojišťovny; její tři dosavadní chemoterapie přišly možná na miliony... Ty další dvě po návratu z Izraele určitě, ale to jsou „studie“, placené zahraničními firmami, pro které jsou Češi vděčnými laboratorními myšmi. Skutečně vděčnými!) On byl ten pán poněkud chudák a poněkud chucpe. Protože se naštval – že dostal málo! Nevěřím, že by si takto vyžebral statisíce či miliony na operaci – nehrazenou z izraelského povinného zdravotního pojištění. Cituji ze své knížky Mír v Izraeli, kapitola 89:

„V Izraeli existují čtyři zdravotní pojišťovny. Povinným základem je 4,5 % z platu, k tomu jsou variabilní příplatky k variabilním výhodám. Platí všichni, minimum 200 šekelů i studenti a důchodci. Ženy v domácnosti platí prostřednictvím manžela. Jediní, kdo neplatí, jsou vojáci, avšak pouze u vojenského lékaře.“

Jak to mají bezdomovci, nevím. Asi špatně na celém světě. Pán žebral špatně, na špatném místě (zavřené hradby) a u špatných turistů.

Opustili jsme nevlídné záchodky a nevlídného pána a vydali se k Via Dolorose tou nejkratší cestou do samotného pupku Jeruzaléma, jednou z pupečních šňůr, zvanou Davidova ulička. Jenže cestou jsme ještě chvíli bloudili po střechách. Ale o tom až příště.

Hurá na Citadelu 13

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 31. ledna 2017.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***

Citadela 2006: Mír Citadely
(Zde k tomu příslušná fotogalerie)

Citadela 2014: Mír Davidovy věže
(Fotogalerie k článku zde)
*

Minulý příspěvek o Muslimské čtvrti a tržišti Machane Jehuda: Od trhu k trhu.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Kompletní fotogalerie z předcházejících tří cest po Izraeli zde.
***

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


K. Křivan
17:34
1.2.2017

počet příspěvků: 1, poslední 1.2.2017 05:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.