27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


RUSKO: Trnitá cesta k nové diktatuře

7.12.2007

Výsledky parlamentních voleb v Rusku jsou známé. Putinův plán na drtivé vítězství ve volbách se naplnil téměř stoprocentně. Protože se tak stalo v zemi, která měla v minulosti obrovský vliv na světový vývoj, je třeba při hodnocení výsledku voleb vzít v úvahu právě ony „zlaté sovětské časy“, po kterých se viditelně většině Rusů stýská.

Po rozpadu SSSR se alespoň na chvíli zdálo, že by mohl jistý vliv v Rusku získat prozápadní politický kurs. Rusko opustilo své bývalé satelity ve východní Evropě a i vlastní demontáž SSSR proběhla kupodivu hladce. Hranice Ruska se posunuly zpátky na východ o tisíc kilometrů a jeho vliv na vývoj v Evropě klesl téměř k nule. Rusko se bez větších protestů smířilo s rozšířením NATO a posunem EU až k jeho hranicím.

Nástupem Putina na prezidentský stolec se situace začala krůček po krůčku měnit. Cíl Putina byl zřejmý. Vrátit Rusku jeho bývalou globální sílu. Putin se dokázal tvrdě vypořádat s oligarchy, kteří by mu mohli stát v cestě. Ti ostatní velmi rychle pochopili, že je lepší být s Putinem zadobře, a rezignovali na vlastní politické cíle. Za to je Putin nechal až doposud na pokoji. Naopak tzv. průměrný Rus, který po rozpadu SSSR pouze ztrácel, se politikou Putina cítil být výrazně osloven. Vůbec není náhodné, že brnkáním na velmocenskou notu se k Putinovi většina Rusů přimkla. I návrat k sovětské hymně byl promyšleným krokem Putina k tomu, aby vrátil Rusům pocit velikosti a významu, který po rozpadu SSSR a východního bloku Rusové bytostně postrádali.

Je zřejmé, že dnešní Rusko s Putinem včele chce opět hrát roli nejvýznamnější světové velmoci. Rozšiřuje opět sféru svého vlivu. Opět by rádo mluvilo do evropských záležitostí. Z tohoto důvodu vyhrožuje odvetným opatřením v případě, že ve střední Evropě instalují USA radarovou stanici a raketovou základnu proti balistickým raketám. Návrat k protiamerické politice je ostatně tou nejviditelnější změnou v ruské politice.

To, jak se Putin vypořádal s prozápadní opozicí, je přímým důsledkem jeho politiky návratu k silnému Rusku. Podle dosud stále předběžných výsledků nezískaly prozápadní strany více jak několik málo procent. Putinovi se podařilo vytěsnit na okraj politického zájmu vlastní ekonomickou situaci ruského obyvatelstva. Dokázal Rusy přesvědčit o tom, že obnova velmocenského postavení Ruska je cestou ke zlepšení ekonomické situace. Není náhodou, že politickému tlaku Putina odolali pouze komunisté a nacionalisté. To však vytváří v ruském parlamentu situaci, kdy vítěz voleb nemá alespoň trochu rovnocenného politického oponenta. Cíle komunistů i nacionalistů jsou přeci v oblasti zahraniční politiky naprosto shodné s cíli Putina. Volbami v Rusku tak skončila určitá etapa koncentrace moci v rukách velmocensky orientovaných politiků. Rusko proto zesílí svůj tlak na okolní svět a bude se ještě mnohem důrazněji prosazovat nejen v Evropě, ale na celém světě. První zkouškou Putina bude situace v Kosovu. Pochybuji, že bude Rusko přihlížet nečinně odtržení Kosova od Srbska. Srbové mají v otázce Kosova jediného mezinárodního spojence, a tím je právě Rusko. Politika EU i USA směřující k vyhlášení samostatnosti Kosova může tudíž v krajním případě vést k nové balkánské válce, pokud bude Srbsko podněcováno Ruskem k mocenskému řešení kosovské otázky.

Vývoj v Rusku dospěl do fáze absolutní absence opozice. Protože ale v Rusku v současnosti prakticky neexistuje skutečná svoboda slova a opozice prakticky nemá přístup do médií, může tato situace dál vést k dalšímu omezování již beztak omezené demokracie. Budou-li se na nové vládě navíc podílet nějakým způsobem nacionalisté a komunisté, směřuje ruská cesta k nové diktatuře. Demokracie západního střihu je v Rusku bezesporu ohrožena.