7.12.2016 | Svátek má Ambrož, Benjamin






ROZHOVOR: Sbíráme jen nízko visící ovoce

5.2.2008

Lukačovič by chtěl v budoucnu vydávat seriózní noviny

Chtěl jsem být popelářem. Jen jsem ale trochu povyrostl, tak jsem chtěl být Ivo Lukačovičvynálezcem a stále jsem něco vynalézal, vzpomíná Ivo Lukačovič. Mladý muž, jehož firma provozuje úspěšný internetový vyhledávač Seznam a loni, po jedenácti letech existence, poprvé dosáhla obratu přes jednu miliardu korun. "Ale nikdy mě nenapadlo, že bych byl podnikatelem. Ani jsem to nechtěl dělat, ale vynálezcem jsem chtěl být vždycky," říká podnikatel, jehož firma roste neuvěřitelně rychle. Ještě v roce 2005 její zisk před zdaněním činil 480 milionů korun. Původně měl Seznam jen jednoho zaměstnance a jeho server byl umístěn v ložnici Lukačovičova otce. Dnes zaměstnává 450 lidí. Téměř nejfrekventovanějším slovem Iva Lukačoviče v rozhovorech, které poskytuje médiím, je "vize".

Díváte-li se tak rád do budoucnosti, prozraďte mi, jak by měla vaše firma jednou vypadat, až ji budete předávat svému synu Ondřejovi?

Je doopravdy velice těžké v této chvíli predikovat, kam se firma bude vyvíjet, ale jedno je jisté: rozhodli jsme se, že to bude technologická firma. Jdeme tedy do přímého konkurenčního boje s Googlem. Máme také hodně uživatelů, kteří chodí na naše stránky…

Kolik jich je teď, v prosinci roku 2007?

Více než dva miliony lidí za den. (Reálně 2,3 milionu - pozn. red.) A z hlediska počtu uživatelů jsme druhým nejsilnějším médiem v Česku. My se však neprofilujeme jako mediální firma, nevytváříme vlastní obsah. Naší primární činností je vyhledávání informací, e-mail a služby. Stále máme tedy v záloze, že se kdykoliv můžeme stát mediální firmou, protože máme své uživatele. Kdybychom se rozhodli koupit obsah nebo ho začali sami vytvářet, máme ho komu nabízet, a stali bychom se tak mediální firmou. Jestli tuto firmu budu svému synovi předávat jako technologickou, nebo mediální, to v současné chvíli nevím.

Co by mělo rozhodnout o tom, jestli se víc rozkročíte? Příjmy při obratu kolem miliardy už na to máte.

Naše firma neuvěřitelně rychle roste: neustále přijímáme lidi a rozšiřujeme kanceláře. Problémy máme hlavně s tím, že čekáme, až se pro nás někde uvolní další kanceláře. Nebo dokupujeme nové a nové servery a čekáme, než nám připojí novou trafostanici. Proto zatím nemáme manažersky na to, abychom se stali mediální firmou. Pokud se náš růst zastaví, nebo alespoň trošičku zpomalí, můžeme skutečně uvažovat také o podnikání v médiích. A pochopitelně bychom se vrhli do médií, která jsou internetu nejbližší a u nichž vidím největší synergický efekt. To jsou tištěná média. Rozdíl mezi novinami a internetem už není tak veliký. Šíříte-li nějaký text, nějakou informaci elektronickou formou nebo na papíře v novinách nebo v časopise, je jedno. To je čistě otázka distribuce, distribučních kanálů.

S tím nemohu souhlasit. Již od doby McLuhana, tedy od šedesátých let minulého století, je známo, že The Medium Is the Massage, tedy že každé médium mění i obsah, protože je jinak vnímáno…

Ale přece The Wall Street Journal je úspěšný jak na internetu, tak v tištěné podobě.

To je pravda, ale jde o médium, které je určeno byznysmenům, přestože i tam se internetové vydání od printového liší. Navíc poté, co v srpnu koupil WSJ Rupert Murdoch a co ho od 1. ledna 2008 převzal jeho anglický šéf News Corporation pan Les Hinton, nikdo neví, jaké změny nastanou. O tom se zatím jen spekuluje. Ale vraťme se k vám. Jestli tomu rozumím, kdybyste se vrhli do podnikání v médiích, pustili byste se do printu…

Pustili bychom se do seriózních novin, protože ty tu chybějí. Jak bychom je distribuovali, jestli nejdříve po internetu a pak teprve tiskem, nebo opačně, zatím nevím. Jediné, co vím, že to rozhodně nebude příští rok. Myslím, že přespříští rok ano. Přesněji řečeno, půjdeme do toho tehdy, až na to budeme mít manažersky čas a sílu. Zatím jsme na tom tak, jak říkají Angličané, že sbíráme jen nízko visící ovoce. S minimem nákladů generujeme maximum zisku. Roční nárůst se pohybuje mezi třiceti až čtyřiceti procenty.

Co z toho investuje zpět do podnikání?

Úplně všechno. Naše firma je bezvadně rozjetá, máme super meziroční nárůst, a proto by byla škoda firmu ohrozit tím, že bychom se pustili do nějakého oboru, který neznáme a kde není snadné uspět. Do jiného oboru se vrhneme, až se trochu ustálíme. Dříve určitě ne. Hlavní problém v České republice není snad nikde s kapitálem, ale s managementem, protože v současné době je vůbec ve světě přebytek peněz. Investiční fondy mají strašně moc peněz, banky mají moc peněz, úrokové sazby jsou nízké, inflace je vysoká. Není problém sehnat peníze, problém je sehnat lidi, chytré hlavy, a to se týká hlavně Česka. My jsme nějaký lidský potenciál pro firmu získali a snažíme ho co nejlépe nasměrovat.

To by byl jistě velký problém už i proto, že kdybyste vytvářel obsah, nemohl byste se jako v technologické firmě soustředit jen na dvacetileté a třicetileté lidi. Řádný editor musí být velmi zkušený, a tedy i mnohem starší. Vstup do médií by tedy pro vás znamenal i styk s jinými lidmi. Uvažoval jste někdy o tom, že byste si kvůli tomu začal svůj personál i vychovávat, školit?

Nemáme sice žádnou školu, ale je pravda, že většina lidí, kteří dnes tuto firmu vedou, začínala na úplně nejnižší pozici, a to považuji za nejlepší školu. Žádný vlastní systém vzdělávání nemáme, využíváme externí firmy, ale chodíme po vysokých školách, kde děláme nábory už ve čtvrtých pátých ročnících, a navíc se podílíme na výuce: přednášíme na vysokých školách o technologiích. Tato naše činnost ale nemá žádný oficiální status. Jsem přesvědčený, že nejlepší škola managementu je praxe. Například Pavel Zima, který je nyní ředitelem Seznamu a se kterým jsem začínal, tady nejdříve skládal počítače, montoval je, pak se o ně staral, přešel na funkci technického ředitele a tak dále.

To je váš spolužák z techniky, pokud se nemýlím…

To je pravda, ale na rozdíl ode mne tu školu dostudoval.

Ještě jste se nezmínil o jedné činnosti, do které se pouštíte s Milošem Petanou, který vlastní filmové ateliéry Bonton Zlín. Váš obchodní ředitel Tomáš Búřil nedávno řekl, že Stream.cz se stává součástí holdingu Seznam.cz. Co to znamená?

Ano, s tím se pouštíme do videí. Nejpoužívanější světový vyhledávač Google udělal před rokem podobný krok, koupil celosvětově nejnavštěvovanější server pro sdílení médií YouTube.com. Mimochodem, ten v říjnu podle Nilsen NetRatings navštívilo 57 milionů lidí. Na YouTube jsou i tisíce českých klipů. Seznam chce Čechy naučit, aby za videem chodili a nahrávali ho u nás.

Video je naprosto přirozená součást internetu. Dříve lidé vždy řešili problém dopravy z bodu A do bodu B, chodili buď pěšky, nebo cestovali dostavníky, a bylo to velice úmorné. Pak vymysleli vlak a ten je o tom, že jedete, kdy nechcete jet, z místa, odkud nechcete jet, do místa, kam nechcete jet. Stanice nikdy nejsou tam, kde je potřebujete. Pak vznikla automobilová doprava a ta už byla individuální. Auto vás dopraví, kdy vy chcete, a tam, kam chcete. Jenže auto je daleko dražší než vlak, ale pohodlnější. A podobně je to s televizí. V dnešní době je to tak, že v televizi sledujete to, co nechcete, v době, kdy to nechcete vidět. Vzhledem k tomu, že rychlost připojení na internetu stále roste a že brzy bude běžné mít v každé domácnosti dva megabity, tak během deseti dvaceti let budete schopen v každé domácnosti sledovat to, co chcete, a tehdy, kdy chcete. To znamená, že digitalizace, kterou zažíváme, je jen přechodný jev. Třeba v Anglii, když si pustíte televizi, máte k dispozici více než padesát programů. A podobně to bude u nás: kdo se nevejde do multiplexu, bude vysílat přes satelit a i v Česku budeme mít jednou padesát šedesát kanálů. Tato situace bude už neúnosná, na to nebude mít nikdo chuť, s tím si budete hrát nanejvýš někde na chatě, kde nebudete mít připojení k vysokorychlostnímu internetu. Doma si každý sedne k internetu, napíše klíčové slovo, třeba Jára Cimrman, naskočí vám všechno, co je v archivu, a vy si jen vyberete, co z toho chcete vidět, nebo jestli ze všech filmů chcete jen scény třeba s panem Svěrákem.

Jak taková služba bude drahá?

Pochopitelně, že za takovou službu zaplatíte daleko víc než za sledování televize. Ale přidaná hodnota vaší zábavy bude tak vysoká, že za to rád zaplatíte. Tento krok bude samozřejmě znamenat i daleko vyšší výnosy z televizní reklamy, protože ta reklama bude daleko přesněji cílená. V současné době ji televize vypouštějí do veřejného prostoru plošně. Pak to bude tak, že podle vaší adresy a podle programů, které si vybíráte, bude zadavatel velice přesně vědět, kdo jste, z jakého jste města a tak dále. A ta reklama, kterou uvidíte, bude cílená přesně vám na míru.

Váš největší kapitál bude tedy uložen v adresáři uživatelů, kteří se na vás budou připojovat. To bude de facto také to, co budete prodávat…

Já neříkám, že se nám v tomto byznysu podaří uspět a že v něm budeme jedním z hráčů. Pravda ale je, že ta data máme. Existuje zákon na ochranu osobních údajů, a proto data nelze jen tak prodávat. Myslím, že časem půjde spíše o to, že v soutěži uspějí ti, kteří budou mít obsah.

A kdo, podle vás, bude patřit mezi hlavní hráče?

Určitě telefonní operátor, který vlastní linky, kabely, tedy drát, který vede do každé domácnosti. A pak to budou ti, kdo budou mít obsah. Krokem spojení se Stream.cz se dostáváme k obsahu. Myslím, že velmi brzy tu už nebude žádný velký prostor pro nějaké prostředníky. Pokud nějaká společnost má archiv pořadů, ke kterým vlastní autorská práva, tak zmizí důvod, aby je přeprodávala přes prostředníky, když uživatelé si je budou moci pustit přímo od majitele autorských práv. Takhle lze asi popsat hlavní změnu, která nás čeká. To, že budeme mít v každé domácnosti vysokofrekvenční připojení k internetu, budeme za pár let brát za stejnou samozřejmost, jako že nám do bytu vede elektřina. Podobně novou věcí byl před sto lety plyn v domě. Dnes si na tom už nikdo nebude stavět image, je to prostě norma.

Angličané před časem zkoušeli šířit internet pomocí elektrických kabelů, má po tom, co říkáte, tento projekt ještě nějakou budoucnost?

Myslím, že nemá budoucnost, protože technicky omezujících faktorů je mnoho a domácností, v nichž by se to dalo takto provozovat, je málo. Lepší je využít současné dráty, které už máme do domácností zavedené. To jsou linky, které jsou velice kvalitní a každé dva tři roky se objeví nová technologie, která umožní, aby se po těch dvou měděných drátech dalo přenést více a více dat. Před deseti lety jsme měli vysokorychlostní modemy, které byly schopné přenést 40 kilobitů za vteřinu, a mysleli jsme si, že je to vrchol. Dneska se po stejných metalických drátech přenášejí dva megabity za vteřinu. Za pět šest let se může objevit nová technologie a po těch drátech se přenese deset megabitů.

My se budeme za této situace snažit být firmou, u které lidé spolehlivě najdou informace, to znamená zprávy, mapy a e-mail. Bez ohledu na to, že se pouštíme do videa, to hlavní, co budou lidé na internetu hledat, budou stále textové informace.

To je asi pravda, ale ještě je třeba naučit lidi s těmi informacemi pracovat. Zatím toho běžný uživatel internetu není schopen a internet nabízí jen nekonečný proud fragmentů informací, které de facto skutečné informace jen zamlžují, maskují…

Já si myslím, že lidé s informacemi pracovat umějí. Jsem liberál a zastávám názor, že lidi nikdo nemusí učit s informacemi pracovat. Technologie, se kterou se lidé těžko učí pracovat, je technologie špatná. Řádná technologie má být tak snadná a přístupná, aby se s ní mohl naučit pracovat každý.

Měl jsem na mysli něco jiného, a sice kritickou práci s informacemi, která se tu zatím neučí řádně ani na vysokých školách. U nás se učí fakta, učí se například dějiny, ale ne jak o nich přemýšlet, to je ten základní rozdíl od špičkových škol třeba v Anglii a Spojených státech… Takové kritické myšlení neučí ani česká média.

Jistě, ale to není problém internetu, ale mediální výchovy, a to se týká všech médií. To, že lidé neumějí interpretovat informace obsažené v médiích, je problém i komunistické minulosti Česka. Například Anglie je na tom v tomto směru výborně.

To je pravda, ale tam již od konce sedmnáctého století kvetl esej, který lidi učil kritickému myšlení a odporovat mocným. Podobně se tam dodneška učí i zmíněné dějiny, jak o tom mluví třeba český historik středověku Pavel Blažek. Tam si fakta musí každý nastudovat sám, ale každý semestr musí odevzdat esej, ve kterém nastudované období kriticky hodnotí… Proto jsou důležitá prestižní média v každé společnosti. Kdybyste se o toto pokusili, to by byl velmi záslužný čin.

Doufám, že se o to pokusíme, ale zatím se budeme věnovat ještě technologiím a budeme se snažit o lepší cílení inzerce. Nejlepší cílení je podle zvoleného typu pořadu. Inzerenti podle výzkumů vědí, že tenhle pořad sledují třeba zahrádkáři, tenhle ženy v domácnosti a tak dále. Toto cílení sice není úplně jemné, ale je etické. Vy si nezjišťujete žádné další informace o uživateli. Podobně se chováme na internetu. S televizí je to jinak, tady je monopol pár televizních stanic, a proto je obtížné inzerci cílit, kdežto na internetu je možné cílit inzerci diverzifikovaněji.

Dokdy podle vás dojde k té zásadní změně, že se televizní stanice změní v databanky?

Já to odhaduji u nás tak na dvacet let. Teď máme patnáct let od doby, kdy vznikl internet, tak při této rychlosti vývoje to může trvat nejdéle dvacet let a nejméně deset let.

Zatím jsme se bavili jenom o kladech tohoto vývoje, vidíte také nějaké nebezpečí? Sociologové například hovoří o tom, že to povede k atomizaci společnosti…

Jednou zřejmě budeme mít doma plazmovou televizi třeba přes celou stěnu, protože cena těchto přístrojů za nějakou dobu velice klesne. Hlavně se bojím, že to povede k tomu, že před takovou dokonalou internetovou digitální televizí budou lidé sedět od rána do večera, protože každý má nějaký zájem, nějaký koníček, nějakého oblíbeného herce, má rád nějaký žánr, a to vše bude velice jednoduše dostupné. Technologie na tento nový způsob je připravená, je jen otázkou času, kdy se majitelé autorských práv rozhodnou to, co vlastní, vrhnout takhle na trh.

A jak se to bude platit?

Existují dvě formy: buď nějakým paušálem, nebo majitel obsahu zjistí, kolik jste si toho přehrál, a pošle vám fakturu, či se dohodne rovnou s operátorem a tyto poplatky se budou platit společně s telefonem. Nebo se do toho bude vkládat reklama, a protože ta reklama bude velmi výnosná, mnohem víc než dneska, nemusel by být paušál tak veliký.

To ale hovoříme o úplně jiné společnosti. Když sociologové hovoří o společnosti výkonnostní, která se proměnila ve společnost zážitkovou, tak tohle už je jen společnost zábavní…

Sleduji-li, jak funguje život lidí ve městech, tak se bojím, že svět ovládaný velkými megakorporacemi, v nichž je minimum prostoru pro kreativitu, se zábavní společnost stane úžasným únikem z reality nového všedního dne. Vždyť se podívejme na to, jak vypadají města v civilizovanějších zemích, než jsme my. To jsou jen betonové krabice. A když chcete vyjet do přírody a dostanete se na kraj té betonové kostky, tak dalších padesát kilometrů jedete kolem dalších, menších betonových krabic. Takhle to už vypadá i ve Vídni. Domnívám se, že v betonové civilizaci budou plazmové obrazovky představovat hlavní únikovou cestu z jednotvárného světa. Další únikem budou virtuální světy. Jako dnešní ženy v domácnosti unikají z jednotvárnosti k postavám seriálů a spoluprožívají jejich životy, protože jejich vlastní život jim neposkytuje dostatek zážitků. Podobně mnoho mladých lidí bude z podobných důvodů žít ve virtuálních světech. Život běžného civilizovaného světa jim už nebude poskytovat dostatek zážitků v porovnání s virtuálním světem.

Jenže co to udělá s dušemi těchto lidí, když reálný život, i kdyby se mu intenzivně věnovali, jim nikdy neposkytne tolik zážitků jako ten umělý…

Bohužel je to tak, a nějak je to zřejmě změní. Vy jste asi nikdy nehrál pořádně počítačové hry…

Ne, nehrál!

Já jsem je svého času hrál a občas si je zahraji i dneska. Míra reality v těchto hrách dosahuje stále vyšší a vyšší úrovně. To si ani nedokážete představit, jak některé hry jsou reálné. A ten zážitek, který při hře prožijete, se nedá srovnat s ničím, co můžete zažít v realitě. Jsem třicetiletý člověk a dokážu se od toho ještě trošku oprostit, ale představte si, že vám je deset let, máte rozvinutou fantazii a vaše schopnost rozlišovat mezi skutečným světem a virtuálním je nižší. To pak povede k tomu, že budete uspokojovat jen své základní potřeby: jíst, pít, chodit do školy, protože to rodiče chtějí, ale uspokojení budete hledat jinde.

Jednou jsem sledoval partu asi osmi či desetiletých skautů, kteří jeli se svou družinou do přírody. Ti se po celou dobu jízdy bavili jen o počítačových hrách nebo celou dobu hráli nějakou virtuální hru, ale bez počítače. Jejich míra abstrakce je tak vysoká a jejich mozek šrotuje na tak vysoké obrátky, že ho už nejsou schopní uklidnit.

Ti malí kluci už nebyli schopní prožívat jako zážitek reálnou přírodu, která je obklopovala, protože se jim zdála nudná?

Ano, a v tom vidím největší problém. Oni jsou zvyklí z počítačových her svůj mozek neustále dráždit. Jsou zvyklí na stálou vysokou dávku adrenalinu a endorfinu, na vzrušující vjemy. Proto hrají a jsou toho schopní i bez počítače. Říká se tomu Dračí doupě.

Proč tedy opouštějí klubovnu?

Protože se nejsou ještě schopní prosadit proti autoritě svého náčelníka. Je prokázáno, že s každou novou generací roste velikost IQ, a to způsobují právě tyto technologie.

Jenže tyto technologie je pak ovládají a oni se jim neumějí bránit… IQ sice stoupá, ale moc jim to nepomůže v obraně jejich ega, jsou snáze manipulovatelní…

Já bych neřekl, že jde o manipulaci, spíše vidím nebezpečí v závislosti na umělých podnětech.

Ale to je to, o čem mluvím: To se dá přece využívat…

Nedovedu si představit, kdo by to využíval, ale problém závislosti je obrovský. Mladí lidé si už nedovedou představit život bez mobilního telefonu a různých komunikátorů a jsou zcela závislí na tom, že jim chodí SMS, MMS, že jim stále někde něco bliká, pípá, že někde něco zvoní. A když jim půl dne nedojde žádná zpráva, jsou z toho nervózní.

Zároveň to ale vytváří pocit sounáležitosti k nějaké komunitě…

To asi ano, a to platí, i když hrajete počítačové hry, protože zážitek z těch her je pro tyto děti vyšší, než když já si hrál s klukama na vojáky, a to hráče spojuje.

To má ale za následek, že když těmto dětem seberete počítač nebo mobilní telefon, tak to musejí nutně prožívat jako utrpení…

Ano, ale naštěstí je vědecky dokázáno, že vinou toho dochází u dětí k psychické, ale ne k fyzické závislosti. To znamená, když jim vezmou počítač na čtrnáct dnů, nenastanou v jejich těle k patologické změny.

A do počítačových her se vaše firma nebude pouštět?

Ne, ne! Tenhle obor je zajímavý proto, že loajalita člověka k těmto produktům je velice silná, ale v tomto oboru jsou minimální ziskové marže. Ve srovnání s filmem, který dejme tomu natáčíte rok a půl a vyděláte na něm 200 nebo 300 milionů třeba za čtrnáct dní, je to ztrátový podnik. Vývoj hry trvá dva tři roky, je to tedy náročnější a dražší, a zisk je minimální. Mnoho počítačových her je prodělečných a tyto firmy často krachují, nebo jsou kupovány megafirmami.

Nebojíte se, že i vy jednou budete muset patřit k nějaké nadnárodní megafirmě?

Zatím se nám daří existovat jako nezávislá firma. Nic nenaznačuje, že by se to mělo změnit.

Vzpomínáte, že jste v dětství chtěl být vynálezcem. Vynalezl jste něco?

Vynalezl jsem nekonečné množství věcí. Pomaloval jsem tím stohy papírů. Vyhazoval jsem je, ale mému tátovi se jich podařilo spousty zachránit. Nejplodnější období jsem měl mezi desátým a patnáctým rokem. To jsem stále seděl před rýsovacím prknem a něco jsem vytvářel.

Pamatujete si na něco, co jste skutečně vymyslel?

Vymyslel jsem předchůdce herní konzoly, pokusil jsem se to i patentovat, ale nevyšlo to. Pak jsem vymyslel předchůdce notebooku a ledoborec. Vyšel jsem z ideje, že led plave na vodě a že je trochu protismyslné, když dnešní ledoborce plavou a svou vahou led stlačují pod sebe. Můj ledoborec byla ponorka, která pracovala opačně. Měla na hřbetu břit a led rozřezávala.

A jak jste se dostal k vyhledávači?

To byla náhoda. Hrál jsem si s technologiemi, až jsem se stal tím, čím jsem se nikdy nechtěl stát: podnikatelem a šéfem velké firmy. Ale budiž, zase to není nic nepříjemného.

Kdy jste se stal z vynálezce podnikatelem? Existuje nějaký takový konkrétní moment?

Existuje. Když mi přišla první faktura, kterou jsem musel zaplatit, a to bylo asi v roce 1998. Musel jsem vydělat na server a začal jsem na něj umísťovat reklamu. Vlastně to bylo tak, že místo abych já řídil události, tak ty události řídily mě.

Ivo Lukačovič (34)
Studoval ČVUT, ale studia nedokončil. V současné době pravidelně na vysoké škole přednáší studentům IT oborů a hledá při tom další programátorské posily pro svou firmu. Rád létá malými letadly a fotografuje. V úspěšném internetovém vyhledávači Seznam, který založil, nejčastěji spolupracuje s vývojáři a webmastery na přípravě nových služeb.
Stará se o čtyřletého syna Ondřeje.

Euro 4/2008

Autor je novinář a spisovatel



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


petrM
14:32
5.2.2008

Schumacher
14:07
5.2.2008

R
11:56
5.2.2008

R
11:57
5.2.2008

R
11:28
5.2.2008

baltahsar
7:52
5.2.2008

K.
8:51
5.2.2008

balthasar
11:00
5.2.2008

balthasar
11:05
5.2.2008

Lagron
6:25
5.2.2008

Adolf
15:53
5.2.2008

Pavel Pávek
1:02
5.2.2008

taky Honza
1:57
5.2.2008

Adolf
15:55
5.2.2008

Richi
14:37
11.2.2008

nosál
0:25
5.2.2008

conqueror
0:55
5.2.2008

tich@dohoda
8:06
5.2.2008

počet příspěvků: 20, poslední 11.2.2008 02:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.