Bart rád spí. To není nic objevného, každý pes rád spí. Ale Bart, málo platné, je mu už přës deset, opravdu rád spí.
Onehdy jsem přišel z města, vešel do domu a Bart spal na pelechu. Postřehl, že jsem v předsíni, přišel ke mně, vrazil mi čumák mezi nohy a usnul ve stoje!
Nevěděl jsem, co mám dělat, aby snad neupadl, kdybych se pohnul. Jenže pak se něco venku šustlo a už to byl zase ten dynamit - Bart, který by se nebál ani Lucifera, a už byl ve střehu, připravený uplatnit svoje tesáky, vycvičené žvýkáním tenisových míčků.
Nerad bych se ocitl v pasti těchto zubů. Jen to zkuste, mačkat tenisový míček. A Bart ho dokáže žvýkat hodiny a hodiny. Svaly na hlavě a na šíji má ocelové. Někdy je nechává spát. Někdy i s hlavou zaklesnutou mezi lidským a nohama.
Musí to ale být moje nohy. Nebo nohy domácích lidí, mých dětí a jejich přátel.
Jinak by se mohl snadno stát, že budou ty nohy na dva kusy.
I v polospánku. Bart už je takový.