Pětiletému Matěji Chrásteckému zbývají poslední sekundy života, když s uličnickým úsměvem bere za kliku dveří rozjetého vagónu …

Je normální, že nás taková událost šokuje. Všichni to pokládáme za tragédii. A abychom ten ošklivý pocit ze sebe dostali, musíme najít viníka tragédie a náležitě ho potrestat.

Proto také američtí návladní rádi předvádějí porotám krvavé snímky z místa činu. Vědí, že to vyvolá instinktivní touhu po potrestání viníka a naladí porotce předem proti obžalovanému, místo aby racionálně zvažovali důkazy. Jenže odsoudit člověka bychom měli ze solidnějších důvodů než kvůli jakési instinktivní, byť pochopitelné reakci. A o vině Matějovy matky zůstávají pochybnosti.

Naše trestní právo vychází zásadně z odpovědnosti za zavinění, nikoliv z odpovědnosti za výsledek. Zjednodušeně řečeno, pokud dám malému dítěti do ruky krabičku sirek a odejdu se na celou noc bavit do hospody, budu odpovědný za jeho újmu, neboť se ocitlo v nebezpečí mým zaviněním.

Pokud si s dítětem vyjdeme na procházku a nečekaně spadne z nebe meteor, který dítě zabije, odpovědný za jeho újmu nebudu, neboť jsem nebezpečí ani nemohl předvídat, ani jsem mu nemohl zabránit. Naopak kdyby byl roj meteorů nahlášen a já svévolně s dítětem vyšel ven z krytu, vzniklo by tím mé zavinění.

Další příklady se vymýšlejte dle vlastní libosti. Tento princip je jednoduchý a pochopí ho i laik. Tím spíš by ho měly chápat orgány činné v trestním řízení, protože jde o jeden z pilířů trestního práva.

Je možné Matějově matce klást za vinu, že v době nehody nebyla s ním a nedávala na něj pozor? Instinktivní reakce říká, že ano, ale druhá myšlenka už je pochybovačnější.

Ano, rodič má být s malým dítětem a má na ně dávat pozor. Ale nemůže tak činit neustále. I sebezodpovědnější rodič musí někdy spát a někdy jít na záchod. Když smaží, musí se dívat na pánev. Souložit před dítětem se mu také nebude chtít. Je tedy jasné, že rodič nutně někdy nebude mít úplný přehled o tom, co dítě dělá. Jistě, může ho na tu dobu zavřít do dětské ohrádky nebo je jinak omezit, ale pořád zde bude jisté riziko kvůli tomu, že na ně právě nevidí.

Navíc i tehdy, kdy je fyzicky možné dítě plně kontrolovat, to není vždy vhodné. Nemůžete mít neustále dítě na vodítku. Asi nemusím vysvětlovat, co by pro jeho duševní rozvoj udělalo, kdybyste neustále doslovně drželi dítě za ruku až do dovršení zletilosti. Takový přístup by byl sám o sobě poškozením dítěte.

Správný přístup k výchově dítěte je takový, že je zprvu máte pod maximální kontrolou a s přibývajícími roky mu poskytujete větší a větší volnost, aby se naučilo samostatnosti a zodpovědnosti. S tím budete jistě souhlasit.

A jestliže jsme se shodli na tom, jak se má rodič správně chovat (přičemž z toho nutně vyplývají jistá rizika), pak by nedávalo smysl činit za tato rizika rodiče odpovědným. Samozřejmě se rodič musí chovat rozumně a vystavovat dítě jen vykalkulovanému, přiměřenému riziku. Za riziko pro dítě by rodič odpovídal tehdy, pokud by bylo nepřiměřeně vysoké.

Jaká tedy byla úroveň rizika pro Matěje ve vlaku?

Pětileté dítě je zpravidla natolik vyspělé, že je možné nechat je 15 minut bez dozoru v prázdném bytě. A průměrný byt je přitom vysoce nebezpečným místem: dítě může za pomoci židličky vlézt do okna nebo do skříňky s čisticími prostředky. Může najít schované sirky. Může pustit plyn v troubě. Může strkat prsty do elektrické zástrčky atd. Přesto bychom těžko našli pětileté dítě, které za celý svůj život nebylo nepřerušených 15 minut doma o samotě (podle novin měl Matěj odejít na toaletu 13 minut před cílovou zastávkou).

Jedoucí vlak je paradoxně bezpečnější než byt. Chybí v něm kuchyňské spotřebiče a zástrčky, okna jsou konstruovaná tak, že z nich dítě nevypadne. Jde o omezený prostor, z něhož dítě nemůže zmizet. Kolem jsou lidé, kteří by v případě nouze mohli poskytnout okamžitou pomoc (a protože jde o uzavřený prostor, nemohou během jízdy dítě odvést nebo mu něco násilného udělat a pak utéci).

Jak ví každý, kdo cestuje vlakem, dveře jsou za jízdy zablokované, takže nejdou otevřít, na což mohla matka oprávněně spoléhat. Jestli ani České dráhy ve svých prvních prohlášeních netušily, že tento předpoklad nemusí být pravdivý, jak bychom tuto znalost mohli chtít po Matějově matce?

Tím se dostáváme k odpovědnosti za zavinění. Matějova matka měla povinnost jednat jako rozumný člověk, který bere v úvahu běžná rizika. Protože dohled nad pětiletým dítětem je velmi důležitá povinnost, měla dle mého názoru předvídat i rizika méně pravděpodobná.

To neznamená, že měla povinnost předvídat veškerá teoreticky možná rizika. Ubytuji-li se například s dítětem v hotelu, nebudu po recepčním bez konkrétního důvodu chtít, aby mi předložil doklady o revizi plynového potrubí a elektroinstalace. Nebo koupím-li dítěti Sunar, nebudu ho na sobě zkoušet celých osm hodin před podáním dítěti, abych se ujistil, že v něm opravdu není salmonela.

Nezabránění tomuto teoretickému zbytkovému riziku mi nelze klást za vinu. Byl by to ostatně nesmysl, neboť vždy nějaké riziko zbývá a nelze se mu zcela vyhnout. Čerstvě zrevidované potrubí může překopnout neopatrný dělník nebo se může stát milion jiných věcí, které nelze předvídat nebo jim zabránit.

Věřím, že budete souhlasit i s tímto principem. Shodli jsme se tedy, že:

A) je objektivně vyloučené mít dítě neustále pod kontrolou,
B) je objektivně vyloučené odstranit veškerá rizika,
C) v době nehody byl Matěj v nebezpečí srovnatelném nebo spíše menším, než jaké je běžně akceptované,
D) mechanizmus nehody nebylo reálné předvídat.

Je to něco podobného, jako kdyby Matějova matka nasedla do taxíku, kterému by pak selhaly brzdy, ale souzená by byla ona. Byla by její vina, že to nepředvídala? Nepřišlo by vám to absurdní?

Na základě této úvahy se mi odsouzení Matějovy matky (byť zatím nepravomocné) zdá na základě známých informací málo přesvědčivé. A nezapomínejte, že matka, které zemře dítě, když na něj nedávala pozor, bude nejspíš trpět výčitkami a sebeobviňováním. Od takové ženy nelze čekat, že se bude hájit stejně zodpovědně jako někdo jiný, že se bude při výslechu držet svého stejně důsledně jako vy nebo já. Semlít takovou ženu vyšetřovací mašinérií mi přijde jako projev policejního hyenizmu.

Samozřejmě nelze činit definitivní závěry na základě útržkovitých zpráv ze sdělovacích prostředků. Novinové články píší lidé, kteří neměli přístup ke kompletnímu spisu. A i kdyby jej měli, nejsou odborníky na vyšetřování, aby dokázali dát informace do správných souvislostí a činit solidní závěry.

Je možné, že matka Matěje Chrásteckého přeci jen něco zanedbala, co nebylo zmíněno v novinách. Třeba Matěje nikdy pořádně nehlídala a nechávala ho o samotě na dlouhou dobu už od nejranějšího věku. Pak by bylo jen hrou náhody, že k nehodě došlo právě v relativně bezpečném okamžiku. V takovém případě by už odpovědnost plně ležela na matce (mohla předvídat nějakou nehodu v době, kdy se rozhodla zanedbávat dohled). Nebo byl hyperaktivní dítě se známými sklony k lezení z rozjetých dopravních prostředků (mohla předvídat konkrétní nehodu v době, kdy ho pouštěla ve vagónu na toaletu).

Žádná taková okolnost však veřejně řečena nebyla. Existovala a neřekli nám ji? Nebo se Matějova matka stala obětí syndromu „za každou tragédii musí být někdo odpovědný“? Nechci činit soudy, neznám všechny informace. Jen podotýkám, že otázka viny je trochu složitější než jednoduché „nebyla tam – může za všechno“. Kdo z nás může říci, že měl úplný přehled o svém dítěti každou sekundu jeho života, nechť hodí kamenem.

P. S. Zmíněný syndrom byl námětem dvou výborných knih: Limonáda (Popcorn) od Bena Eltona a Vernon Bůh Little od DBC Pierra. Pokud máte rádi hodně černý humor, budete smát, až vás bude mrazit.

Autor je právník, specializuje se na trestní právo