Ledacos z toho, čeho jsme v současnosti svědky, jasnozřivě popsal George Orwell v románu "1984". Mimo jiné také v jeho románové Oceánii měli ministerstva, jejichž název předstíral opak povahy jejich skutečné činnosti. Např. ministerstvo pravdy mělo spravovat informace, zábavu, šškolství a umění, ale ve skutečnosti se staralo o vymývání mozků. Podobně tomu bylo s ministerstvem míru, jemuž podléhala armáda a vojenské zásahy v zahraničí, či s ministerstvem lásky, jež mělo mít na starosti právo a veřejný pořádek, ale ve skutečnosti vzbuzovalo v lidech hrůzu.

V našem milém Švejkolandu máme ministerstvo spravedlnosti, u něhož se občan hledající spravedlnost zpravidla ničeho kloudného nedomůže. Pokud by stát nebyl pokrytec, jmenovalo by se "ministerstvo netečnosti ke spravedlnosti" nebo zjednodušeně jen "ministerstvo nespravedlnosti". Pomineme-li zlomyslné tvrzení, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozhodnutí, pak spravedlnost se převážně "vyrábí" nebo odpírá mimo budovu ministerstva, tedy u soudů a státního zastupitelství. Na jejich rozhodování ale nemá ministerstvo prakticky žádný vliv. Ministrům a zejména úředníkům to zřejmě nevadí. Široce zakořeněná představa, že ministr spravedlnosti může nařídit soudci, jak má dopadnout rozsudek, nebo že se má obnovit proces s cílem nápravy nespravedlivého rozsudku, je naprosto mylná.

Jsou ale výjimky z pravidla. Ministr jako ústavní činitel (nikoli ministerstvo jako úřad, jenž formálně pouze poskytuje servis) má právo podat k Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. Podáním stížnosti průchodu spravedlnosti nedosáhne. Pouze otevře obžalovanému cestu k Nejvyššímu soudu ČR, který má moc vrátit věc zpět obecným soudům nebo sám změnit rozsudek. Přesto je poptávka po využití této pravomoci velká, neboť na rozdíl od ústavní stížnosti a dovolání lze stížností pro porušení zákona úspěšně napadnout vady dokazování a její uplatnění není omezeno procesní lhůtou. Na ministerstvo přichází ročně až dva tisíce žádostí o zastání proti skutečné nebo domnělé svévoli soudů nebo státních zástupců. Vyhovění se dočká jen zlomek z celkového počtu žadatelů, přičemž jeho velikost velmi záleží na vstřícnosti toho kterého ministra. Vstřícný byl Pavel Němec, částečně i Daniela Kovářová, nepřátelsky se choval Jiří Pospíšil.

Ministr se samozřejmě nemůže seznamovat s tak velkým počtem případů, musí se spolehnout na pomoc úředníků. Ti pak přejímají skutečnou moc. Nad souladem jejich odborných a lidských kvalit s nároky odpovědného rozhodování o lidských osudech je lépe se nezamýšlet. O jedné referentce ministerstvo zatvrzele odmítá sdělit, odkud tam před mnoha lety přišla, ač naproti tomu její přímý nadřízený důchodcovského věku se veřejně pochlubil počítačovou pologramotností, minulostí komunistického soudce a normalizačního úředníka. Tito lidé si přitom osobují právo vědět lépe než ministr, kterému podnětu se má vyhovět, a dbají na to, aby jednou vydané rozhodnutí se v budoucnu při novém projednání nezměnilo. Dokáží zastavit nedokončené řízení k podnětu kvůli zjištěnému souběhu s podáním ústavní stížnosti, ač musí vědět, že Ústavní soud nejspíš rozhodne až v době, kdy stěžovatel již bude opět na svobodě, zatímco stížnost pro porušení zákona by mohla vést k nápravě křivdy během několika málo měsíců. Zasáhne-li ministr do jejich rozhodování odlišně od jejich představ, obvykle v nich vzbudí nevoli, jež může vyústit až v trestní oznámení. Na jejich postoj k agendě stížností pro porušení zákona může mít vliv chuť pracovat: není jedno, zda při stejném počtu úředníků v oddělení a stejném platu mají vypracovat za rok dvě stovky stížností nebo jen stovku.

Ale úředníků není na ministerstvu dost, proto se spisy postupují k "předžvýkání" na státní zastupitelství. Jeho stanovisko není pro ministra závazné. Nicméně žalobci tak dostávají možnost rozhodnout, zda chtějí kořisti svých kolegů dát příležitost k úniku.

Ať již přezkum věci provede státní zastupitelství nebo úředníci ministerstva, nakonec ministr dostane k rozhodnutí jen tu nepatrnou část případů doporučených podřízenými. Odmítnutým žadatelům úředníci samostatně sdělí, že pan ministr (paní ministryně) neshledal(a) důvod k podání stížnosti a jejich podnět odložil. Ministr ale většinou vůbec netuší, že takový podnět na ministerstvo přišel. Protestovat proti zamítnutí nemá smysl: stěžovatel se v odpovědi pouze doví, že stížnost pro porušení zákona přece není nárokové opatření. Ministr ji může podat, ale nemusí. Považuji to za pozůstatek totalitního myšlení: poškodí-li stát občana porušením zákona, povinnosti zjednat nápravu by se neměl vyhnout.

Důvodnost podnětu není sama o sobě zárukou jeho kladného vyřízení. Pominu-li skutečnost, že to, co jeden považuje za důvodné, druhý má za nesmysl, roli hraje také tajemná "účelnost" podání stížnosti pro porušení pro porušení zákona. Co vše se za pojmem skrývá, mi dosud nikdo nevysvětlil a nechce se mi o tom spekulovat. Občas lze vytušit nechuť jednat ve prospěch odsouzeného v případech s politickým pozadím, ve věcech hojně medializovaných nebo v kauzách příslušníků sociálně vyloučených skupin obyvatelstva. Překvapující skutečností zůstává, že zhusta jsou zamítány podněty k případům, u nichž je porušení zákona patrné na první pohled. Jako příklad bych mohl uvést dva naprosto shodné jednoduché případy porušení zásady "ne bis in idem" (stejnou věc nelze odsoudit dvakrát) při rozhodování o zařazení vězně do typu věznice: stejný ministr v jednom případě stížnost podal, v druhém zamítl. Bolestivější je příklad kauzy mladého Roma, odsouzeného bývalým vojenským soudcem k vysokému trestu na základě průhledně křivého obvinění. Předpokládám, že Nejvyšší soud ČR by v jeho případě stížnosti vyhověl, ale ministři přicházejí a odcházejí, úředníci zůstávají a podnět je opakovaně odkládán.

Agenda stížností pro porušení zákona je velmi citlivá, protože se přímo dotýká lidských osudů. Přesto zůstává na okraji pozornosti ministrů a úředníci k ní přistupují formalisticky a často povrchně. Neprolomitelnost soudního rozhodnutí či dokonce rozhodnutí ministra je daleko důležitějším kritériem při jejich rozhodování než zájem o zajištění průchodu spravedlnosti. Omezováni úředníky a nezájmem o osudy lidí ministři využívají tohoto výjimečného nástroje prosazování spravedlnosti podstatně méně, než by mohli, s menším zájmem a ochotou, než by to odpovídalo potřebě ochrany občanů před justičním bezprávím.

Ministr spravedlnosti má také pravomoc kárného žalobce, a to vůči všem soudcům a státním zástupcům. Důsledným využíváním tohoto nástroje by mohl silně působit na výchovu soudců a státních zástupců k odpovědnému přístupu k stranám řízení. Ve skutečnosti je ale nesmírně obtížné ministra přimět k podání kárné žaloby. Téměř vždy se spíše snaží věcí se vůbec nezabývat, nebo ji přesunout na nižšího kárného žalobce, ač by měl vědět, že nikomu se nechce zahajovat kárné řízení proti podřízenému, kterého denně potkává na chodbě. Předávání vždy vyvolá průtahy, jež nakonec mohou vyústit v promlčení. V konkrétních případech často žasnu nad tím, co není kárným proviněním: třeba víceletá nečinnost předsedy trestního senátu, který v případě (možná VIP) jistého obžalovaného několik let nenařizoval hlavní líčení, nebo zadržení důležitého podání pro vyšší soud, povinně podaného prostřednictvím soudu nižšího.

Rozhodnutím z 29.11.2013 vložil prezident republiky do rukou ministra spravedlnosti další pravomoc, a to k zamítání žádostí o milost prezidenta republiky. Vyvolalo to velký rozruch a úvahy, zda je prezidentovo rozhodnutí ústavně konformní. Ministryně spravedlnosti správně připomněla, že nová pravomoc bude pro její úřad určitou zátěží, neboť vyhodnocování žádostí o milost je pracná záležitost a ministerstvo na ni není personálně připraveno.

Rozruch byl zbytečný. Opatření bylo předvídatelné, protože jím Miloš Zeman provedl nerozumný populistický slib, vyhlášený během prezidentské volební kampaně a stvrzený v inauguračním projevu. Navíc nejde o převratnou novinku: s dělbou úkolů mezi prezidentem a ministrem spravedlnosti počítá i trestní řád. A zejména pan prezident vrátil věci tam, kde byly až do nástupu Václava Klause, který odebral ministrovi spravedlnosti pravomoc rozhodovat ve věcech milosti prezidenta republiky. Mylná je ale domněnka, že nová právní úprava spolehlivě ochrání Miloše Zemana před nebezpečím, že se mu také podaří podat tzv. "podivnou" milost a upadnout tak do podezření, že se nechává korumpovat. Žádosti o milost, adresované Václavu Havlovi, filtrovalo ministerstvo spravedlnosti s tím výsledkem, že jich nakonec vydal mnohem více než později Václav Klaus a případy jeho proslulých tzv. "podivných" milostí vyvolaly veřejné pohoršení a bezvýsledné policejní vyšetřování. Naproti tomu Václav Klaus vyhověl jen několika málo žádostem o milost z těch, o nichž již nestačil rozhodnout Václav Havel, a které mu s doporučením kladného vyřízení postoupil ministr spravedlnosti. V dalším pak byl v udělování milostí podstatně střídmější než Václav Havel a také "podivné milosti" se u něj vyskytly jen výjimečně. Ovšem i v jeho případě došlo k policejnímu vyšetřování podezření na korupční ovlivnění vyhovění žádosti o milost, vyvolanému žvanivostí omilostněné Radky Kadlecové, která se chlubila, že její milost byla koupena jejím strýcem. Ač to je neuvěřitelné, skončilo bezvýsledně a veřejnost se dodnes nedověděla, jak to tehdy vlastně všecko bylo (vyšetřování skončilo, zapomeňte).

Zamítání žádostí o milost prezidenta republiky rozhodnutím ministra spravedlnosti nově zvýrazní vnímání ministerstva občany jako orgánu, nepřátelsky zaujatému proti žadatelům. Pochybnosti o přiléhavosti současného názvu úřadu se tak prohloubí, naléhavost vložení předpony "ne-" do názvu ministerstva se vystupňuje. Ale buďme bez obav: k žádné změně nedojde, neboť jí zabrání lhostejnost politiků a úředníků jak k obětem justičních přehmatů, tak k veřejnému mínění.

Pro úplnost dodávám, že za působení paní Marie Benešové se poměry na ministerstvu ve zmíněných agendách nezhoršily proti stavu, který zde zavládl od nástupu populisty Jiřího Pospíšila do čela úřadu. Ministryně v demisi pouze konzervuje zděděný trapný stav. Jen některé z výše zmíněných příkladů se týkají jejího působení.