10.12.2016 | Svátek má Julie






POVÍDKA: Zánik Modrých šípů

22.8.2014

„Takže - ten Cassidy, to jste byl vy?“

„Ne,“ vysvětloval pan Renner, „v našem klubu moje přezdívka byla Utík. Cassidy na tom obrázku stojí vedle mě, ten černovlasý kluk. Ti dva, co na fotce stojí za námi, jsou dnes už oba nebožtíci: Honza Krátký, zvaný Jánoš, a Vašek Preisů. Vašek si přál, aby se mu říkalo Rikitan, podle té Foglarovy knížky...“

"Já vím, Hoši od Bobří řeky. Fotografie je dost zachovalá, ale musí být hodně stará, podle zplesnivělých černých růžků, do kterých byla kdysi zasazená. Kdy a kdo vás fotil?"

„Fotografoval nás Libor Navrátil - jeho táta měl ve městě vyhlášený fotoateliér. Foto Navrátil! Všechny svatby chodily k němu se zvěčnit. Libor byl starší než jsme byli my, třeťáci. Chtěl, aby ho Cassidy taky přihlásil jako člena našeho klubu, ale Cassidy byl chytrý, řekl, že to už nejde a že jsme všichni čtyři ze třetí bé, kdežto Libor už chodí do měšťanky, která se tehdá nazývala hlavní škola.“

"A jak jste povídal - ten váš klub se nazýval Modré šípy... Kdo na takový název přišel? Vzpomněl byste si?"

„Na to si vzpomenout mi nedá žádnou práci - takové události z dětství zůstávají v paměti nadosmrti. To víte: v jedenačtyřicátém nám bylo osm, devět let, doba byla vážná, protektorát... Věru - jiná doba než je dneska... Cassidy odebíral týdeník Mladý hlasatel a jednou, pár dní po Novém roce, přišel o přestávce s tím, že si taky založíme klub Mladého hlasatele, že už je jich jinde hodně. Na hřišti za sokolovnou stál dřevěný altán, do kterého se schovávaly lopaty a hrábě a různé zahradnické nářadí - a Cassidy tenkrát ukecal starého Frýborta, sokolníka, aby nám ten altán na chvíli odemknul, že si v něm uděláme klubovní poradu. Pan Frýbort znal Cassidyho mámu, učitelku, protože do sokolovny z blízké obecné školy se chodilo na tělocvik. Klíček od visacího zámku půjčil, Cassidy musel přísahat, že nebudeme v altánu rozdělávat ohýnek nebo zapalovat svíčky. A v altánu, kde pěkně mrzlo skrze mezery mezi prkny, jsme se my, čtyři kluci, usnesli, že když se nemůžeme jmenovat Rychlé šípy - to si redaktor Foglar u těch hlasatelských klubů výslovně nepřál - tak aspoň Modré šípy. A Cassidyho jsme ustanovili náčelníkem - teda: vedoucím, protože to byl jeho nápad, přihlásit nás do Hlasatele.“

Listoval jsem v nalezené kronice Modrých šípů dál. Papír byl křehký. Bral jsem do prstů jednotlivé listy velmi zlehka a obracel je jako listy významného dokumentu. Pan Renner si vyčistil skla na brýlích a zeptal se, kde jsem kroniku Modrých šípů našel - měl ji za dávno ztracenou. Vyprávěl jsem, jakou neuvěřitelnou náhodou se to stalo, a pak jsme se oba znovu sklonili nad jejími stránkami.

Zápisy o činnosti klubu byly vyzdobeny obrázky, zprávy o výpravách byly doplněny kreslenými mapkami. Používejte perokresbu tuší - radila všem čtenářským klubům listárna v Hlasateli.

„Jánoš měl z kreslení jedničku,“ vzpomínal pan Renner, „tak se v kronice ujal ilustrací. Vidíte? Některé kresby jsou od něho dokonce pastelkami kolorované. Cassidy zase rád popisoval, co jsme při našich výpravách zažili, co jsme pozorovali a co jsme si z výletu přinesli na památku domů.“

Ano, tady čteme na stránce třicet pět:

20. března - Výprava na Ostrý kámen. Poprvé jsme vylezli všichni čtyři až nahoru, na špici. Venca se už nebál nebo to na něm nebylo poznat. Utíkovo kladívko se osvědčilo, přinesli jsme z vrcholu skály vzorky. Pan učitel Slavický určil, že je to žula s pěkně lesklými kousíčky slídy. Rozhodli jsme, že si letos uděláme sbírku hornin z okolí. Ke každému kousku se napíše naleziště a datum. Až bude sbírka celá, věnujeme sbírku naší škole. Zapsal Cassidy.

Listovali jsme zvolna v kronice dál. Od stránky čtyřicet osm bylo do kroniky pouze zapisováno - vynechaná místa svědčila o tom, že se s obrázky ještě počítalo - ale kreslíř je nedodal.

Pan Renner, alias Utík, povzdechl: „To bylo tak. Modré šípy byly úspěšný klub Mladého hlasatele, měli jsme od časopisu přidělené číslo klubu, Cassidy posílal do redakce pravidelná hlášení o činnosti - to tak dělaly všechny hlasatelské kluby. V listárně časopisu na předposlední stránce jsme se mohli dočkat od Jaroslava Foglara stručné pochvaly... To bylo, panečku, povzbuzení! Neměli jsme žádnou klubovnu, scházeli jsme se venku a při deštivém počasí nás Cassidy bral k nim domů. Sedávali jsme v domě na schodech, mluvili jsme potichu, psali jsme si morseovkou a taky jsme jednou zkoušeli zpívat takovou skautskou - to se tenkrát paní učitelce Šabatové, Cassidyho matce, líbilo, a pozvala nás dál. Dostali jsme každý velkou povidlovou buchtu a hrnek čaje. Cassidy neměl tátu - ten byl deportovaný do Terezína a odtamtud hned někam pryč, vůbec o něm nevěděli. Cassidy jako der Halbjude to měl nějak zařízený, aby směl do obecné školy chodit... Na maloměstě vzdáleném od Prahy víc jak sto kilometrů v té době to bylo možné. Jánoš se doma pochlubil, že jsme byli na návštěvě u Šabatů - a pan Krátký, úředník na poště, synáčkovi podobné nebezpečné styky zatrhnul. A nenechal si svoji opatrnost jenom pro sebe - patřičné varování se dostalo zanedlouho ke všem rodičům: Kamarádit? Jo - ale jen ve škole!... Klub? Jaký klub? Modré šípy? Chceš nás přivýst do kriminálu? Copak nevíš, že Židi... A tak jsme museli naše klukovské představy opravit podle syrové skutečnosti.“

Upozornil jsem pana Rennera, že v kronice to nevypadá na nějaké náhlé ukončení chlapeckého přátelství. „Pozoruhodná na tom je tady ta dvojstránka, kde se droboučkým písmem v kronice uvádí, že Modré šípy se v plném počtu zúčastnily závodu v Běhu napříč městem - je tu datum - třicátého května... Následuje stručný zápis o celodenním výletu na hrad Kozel, a přilepená papírová kapsa s vloženou pohlednicí, adresovanou redakci Mladého hlasatele, kde jste podepsáni jako Klub Modrých šípů... Poštovní známka chybí. Pak je tady podrobné vylíčení dětského filmového představení Lízino štěstí a jako předmět doličný vstupenka z kina. Poslední zápis je nesrozumitelný, jakoby šifrovaný, a za ním jsou nepopsané stránky až do konce tlustého sešitu s tvrdými deskami.“

Ota Renner si opět čistí zamžená skla svých brýlí. Prohlíží si mlčky kroniku znovu od začátku až do posledního záznamu. V pokoji se šeří, musíme nad stolem rozsvítit. Mladý hlasatel naposledy vyšel sedmnáctého května onoho smutného, ustrašeného, beznadějného roku tisíc devětset čtyřicet jedna.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2014
petrkersch@karneval.cz



Diskuse


P. Kersch
3:53
23.8.2014

P. Sulc
2:21
22.8.2014

V. Vovák
7:14
22.8.2014

V. Ondys
9:30
22.8.2014

P. Sulc
22:31
22.8.2014

P. Zeman
9:35
22.8.2014

V. Vovák
9:41
22.8.2014

počet příspěvků: 9, poslední 23.8.2014 03:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.