1.
"Mapu!"
Ladně mi ji podala. Pravítkem jsem popojel asi tak centimetr pod Plzeň.
"Tady," povídám.
"To jsme si taky mohli najít na netu!" řekla a konečky jejích vlasů se mě dotkly. Nato má kráska suše konstatovala: "Starý dobrý Plzenec."
Olízla rty. "Tak odtamtud se to fedruje?"
"Tam odtud."
Lepá šéfredaktorka týdeníku Tajností starého receptáře nebyla tím zjištěním přímo vzrušena, já jejími půvaby ale ano. Dávno.
Vlastně od první chvíle. Představte si ji, útlou blondýnku alias hbitě dopisy třídící pošťačku, ale změnila povolání a vypracovala se tady na úspěšnou reportérku a dnes mi dokonce zvrhle dělala šéfovou. Jo., jo. Nechal jsem si to líbit, od otrokářky.
Na pestré mapě ležela zakreslena někdejší Stará Plzeň, zvláštní městečko v údolí Úslavy, už přes tisíciletí usazené mezi lesnatými kopci, skálami, leknínovými rybníky, dvěma lomy, hřbitovem na pahorku a gotickou Radyní. Zrůdný místní ušatec jménem Ivoš Radouš, místní strašidlo a dávný zakladatel hradu... se pitvorně šklebil nejen ze sbírek pověstí, ale nově taky ze znaku firmy, která za pár posledních měsíců rozhodila trh bezkonkurenčními produkty."Tak komu že ten podnik patří, Lorenci?" ptala se mě znovu svůdná šéfová.
"Jakýsi Hanuš Černý - ale nikdo neví, odkud přitáhl. Avar jeden."
"Neříká se Černý Hanuš spíš strašidlu, které u nich jezdí o polednách po cimbuří Radyně s trakařem a kolomazí?"
Jako vždycky byla v obraze, tahle Ivana. "Říká. Tím je věc podivnější."
"A vhodnější pro Tajnosti," uzavřela a poklepala mi na rameno. Automaticky jsem se postavil: "Takže rovnou pofrčím?" vyšel ze mne dotaz.
"Počkej, počkej, sokolíku. Neplaš se!" stiskla mi Ivana rameno. "Vezmu si to tentokrát na starost sama."

2.
Odjela jako navždycky. Rudým oplem. Vypravila se na venkov, do Plzence, abychom schrastili další senzaci.
To dopoledne jsem zůstal v redakci sám. Ale možná nejsme úplně sami nikdy. Možná ne - a NĚKDO se třeba vždycky dívá a boží oko, kdo ví, civí a registruje. Vím, vy na Boha nevěříte, ale stejně nejsme sami, věřte. A jsme kompletně na útěku, tak mi to aspoň připadá, a chcete dělat bulvár? Bacha na vyšší a boží zájmy.

3.
Čvakina, nejschopnějšího redaktora Špíglu, inzultoval Černý Hanuš osobně hned na vrátnici oné továrničky. Byl to týden. Čmuchal teď odpočíval s pohmožděným kyčlem. V jakém stavu se vrátí Ivana? Na plátky? Ale ne! Ženu by Hanuš nenapadl. Navíc...
Jí to i pálí. Ne, ta se nemusím bát.
Nebyl to ani rok, co vypátrala i slavný sejf s léta pohřešovaným rukopisem Ludvíka Součka (bylo to u Toufarů), a kromě toho holdovala bojovým sportům. Znala Kill Billa i Hanebný Pancharty. Ne. O bojovnou Ivanku se bát nemusím, ta se neztratí a KOUKNE NA ZOUBKY Hanušově výrobní lince. Ach, a kéž i něco šlohne!
I třeba jen kousínek toho proslaveného plzeneckého receptu! Však šance si vydobude. V přestrojení za hygieničku... Ano, dokáže to. Už se těším. Ona to zmákne. A za chvíli ji mám zpátky, jako na koni. Zpět z nebezpečného venkova - a těšit se, to je vlastně ještě slabé slovo. Och. Kéž už ji zase mám - a živou, zdravou, neporušenou. Kéž už se na mne zase tak vlídně podívá, to mě přece vždycky nabíjí!

4.
Nervózně jsem obracel stránky v jedné z knížek, z kterých jsem občas flexibilně doloval různé přemoudřelé citáty k vyšperkování Tajností našeho receptáře, když tu mé oči padly na pasáž, v níž autor ústy hrdiny líčil... Nedovedete si představit, jak potají a neslyšně jsem rozvíral škvíru dveří, aby do pokoje konečně vyšlehl paprsek kýženého světla. Nic víc, než jediný paprsek, jako pavoučí nit. Pak nit dopadla i na starcovo supí oko. Stařec nespal, oko bylo otevřené a jak na mne v šílené hrůze hleděl, pučela ve mně zloba a díval jsem se a zřetelně rozeznával matnou modř přetaženou ohyzdným šlojířem. Mrazilo mě až do morku. Oko! Ale jinak jsem ze starcovy tváře neviděl nic, namířil jsem totiž paprsek pudově přímo na ten proklatý bod!
Dočetl jsem Poea, ale cosi mi také otevíralo oči. Pojednou jako bych zpozoroval sám sebe a nezaujatě a od stropu a jako by v horním rohu redakce namontovali boží kameru.
Vypotácel jsem se, ale... V doupěti sebe samého vždycky zůstanete, a já v tom stavu přečkal den. I další. A Ivana... se nevrátila. Nezavolala. Co bude dál?
Mám se vymanit letargii, vydat se za Ivanou Litickou a konečně poznat Starý Dobrý Plzenec? Možná... Napadlo mě: Co když je stvořený k životu?
Co když Ivana pochopila a znovu změnila profesi a zůstala? U Hanuše? Co když ji zlanařil? Krysa! A to už jsem si připadal jako v konzervě, tady v redakci, ale doma se také nedalo vydržet. Kdybyste znali ty manželčiny kecy!
"Opravdu bych se nedivila," pravila třeba, "kdyby se ten tvůj bulík..." Tak pohrdlivě nazývala doma šéfovou! "... kdyby se z toho venkova zasmrádlých buranů už vůbec nikdy nevrátil. A byla bych radši, kdyby tam zhebla, to ti tedy garantuju, Lorenci."
Zíral jsem přes jídelní stůl a nože a mlčel a bulík... Víte, znamená to "volek", ale žena tak říkala lepé Ivaně. Podle očí. Snad jen Ivaniny oči byly totiž jistou její chybičkou. Ty buličí...
"Ale ona se vrátí, unudila by se tam," povídám, i když nejistě.
"Blbe. Co když dávno klofla Hanuše Černýho?"
"Ale víš ty co? Neřeš! Však se vrátí. Ne s prázdnou, uvidíš. Se sólokaprem, to se vůbec nestrachuj. Bez sólokapra by mi Ivana nepřišla na oči."
Žena se zasmála jako když rakev padá se schodů do sklepů brzdí rohlíkem. "Já tě zabiju. A kdo ten váš plátek vlastně vede? Ty nebo ona? Radši jez," houkla pak jako kaprál a šla mi vzorem. "Mimochodem, tu padělanou průkazku zdravotní inspektorky jsi jí opatřil?"
Najednou se stará!
Odvracel jsem oči od jejích. Vřela ve mně smola všech pekel, jako už tolikrát. Kde jste, vy Ivaniny buličí oči? Kde v dáli zlobíte? Na co čekáte? Koho mámíte? A proč tak dlouho? Plál jsem jako vích a... Až se na mne znova podívají… Až... Pro mne jsou totiž dokonalé. A hladí. Bože, proč já Ivanu do toho Plzence pouštěl? Ji... Podobného úkolu by měla plné kecky i Makepeaceová. DETAILNÍ KONTROLA VÝROBNÍ TECHNOLOGIE? Ha-ha! Žádná lehká práce pro ženu.
"Proč to žerem?" vyhrkl jsem.
"A proč ne? Chutnaj báječně a reklama možná ani nelže, co se týká výživnosti." Tak pravila má manželka. Ne, ještě stále jsem ji nezabil.
Stále ne, ale vyčkejte času jako husa klasu. Nyní... Znechuceně jsem unavenými zraky spočinul na hlaďounce úlisném úsměvu muže z nálepky na konzervě. Hanuš.
Ano. Černý Hanuš. Nechal se exhibicionisticky vyfotografovat a naše pohledy se teď díky tomu střetly. Pohled debila z konzerv, věděl jsem. Kontra strávníkův.
A Hanušovy oči? Bezostyšné. A zorničky? Se dvěma vrtáky. A jeho velikášství? Dotýkalo se hvězd, protože na přelepce pod fotkou stálo: PRVOTŘÍDNÍ STAROPLZENECKÁ KVALITA.
Ano, ano. Přesně to se Hanuši Černému skvělo na čele. Bože! Za co? Ženo má... Ty mě umučíš! A v duchu jsem plivl i na radyňskou pověst. Ach, PROČ JEN ZA HANUŠEM JELA? Bál jsem se a ve vzpomínce se mi před očima zase třepetaly její hebounké vlasy a... To bylo, co jsem chtěl. Ne knížky. Ne Poe. Ne TAJNOSTI PAŘÍŽE (Eugene Sue). Ne TAJNOSTI LONDÝNA (Paul Féval). Ne TAJNOSTI PRAHY (Josef Svátek). Ne TAJNOSTI STARÉHO PLZENCE! NE! NE! NE! NE!.

5.
Ano... SPOTŘEBUJ MĚ DO TŘÍ DNŮ, stálo Černému Hanušovi kolomazí na čele. Co tím získáš? Svůj boží návrat k přírodě!
Dočetl jsem reklamu a hmátl po otvírači. S jakou chutí ho vetkl padouchovi do lebky! Jak surově! A ještě! Ještě hloub. Víčko se odchlíplo a jako bych otvíral lidskou hlavu. To ti patří, pse!
"Až se BULÍK vrátí, bude mít dost," uchechtla se zničehonic manželka. "Vrátí se s ostudou, potupena... a do očí, Lorenci, do očí... už se ti upřímně nikdy nepodívá."
"Myslíš?" A stále jsem Ivanu viděl v mlhách venkova u Úslavy i v pablescích sluníčka a zurčela ta řeka po ostrých kamenech a nad ní se skláněla slavná receptářová šéfredaktorka a...
"Ale podívá se mi do očí," odsekl jsem ženě prudce. "Neuhýbá. Ani tělem, ani očima."
A miluju ji, uvědomil jsem si. A láskou bych ji sněd.
Ale Černý Hanuš dál HANĚL všecky mé ideály svým šklebem, a to měl lebku už dávno brutálně rozříznutou a ohyzdně otevřenou. I tak valil bulvy a vysmíval se mi do očí, ten satan, a NIKDY U NÁS VE FABRICE NIC NEVYČENICHÁTE, BLBEČKOVÉ.
Mechanicky jsem v tu chvíli odtrhl zbytek víčka Hanušovy výživné polokonzervy a jako bych Černého tím posledním trhnutím pomyslně dovraždil.
A zdechni! Cítil jsem úlevu. I pach masa.
Ale Hanuš se usmíval dál. A NIKDY NEVYČENICHÁTE MŮJ RECEPT!
Jako bych ho slyšel, a třeba se s tebou Ivana musela i vyspat, zoufale mnou blýsklo, ale teď TO drží. Má! Tajemství Starého Plzence.
Odolávalo dlouho. Každému. Konec! Má Ivana nezklame, vrátí se jako na koni a Tajnostem starého receptáře dodá věru prvotřídní CHUŤOVKU. Já ti, Ivinko, věřím. A bude to LAHŮDKA na titulní stranu, viď že jo...
Ne, nemýlil jsem se.
Z paštiky se na mne věrně dívalo velké volské oko.

(převzato z časopisu Mladý svět, upraveno)