17.12.2018 | Svátek má Daniel






POVÍDKA: Adaptogenic

17.9.2009 0:05

Neal AsherNeal Asher se narodil 4. února 1961 v Billericay, v anglickém hrabství Essex.TOPlist Pracoval jako programátor továrních strojů a jako zahradník, od roku 2000 se živí psaním. Jeho první čtyři SF knihy jsou sbírky povídek vydaných v poloprofesionálních vydavatelstvích během 90. let. Prorazil až romány Gridlinked (2001; č. V pavučině, Polaris 2005) a The Skinner (2002; č. Stahovač, Polaris, 2004), které jsou propracovanými space operami s napínavou zápletkou. Tyto romány, stejně jako další, Line of Polity (2003; č. Hranice řádu, Polaris 2007) se odehrávají ve stejném světě, kde jsou planety propojeny časoprostorovými branami zvanými runcibly. Z dalších přeložených románu v nakl. Polaris jmenujme Mosazňáka (č. 2008) a Cestu Sabla Keeche (č. 2009). Asher sám o své tvorbě říká: "Mým cílem je pobavit a zaujmout čtenáře a ne ho ohromovat tím, jak jsem chytrý." Pevně věříme, že Vám to opět dokáže v následující povídce Adaptogenic...

Adaptogenic

Další vražedná všenka podnikla svůj cupitavý útok, její trilobití tělo drželo rovinu, jako zaměřovač, zatímco její početné nohy nalezly oporu na kluzkých skalách. Pozoroval jsem stvoření, s podivným pocitem v mých útrobách, jak dosáhlo perimetru. Vždy tu byla ta ošklivá možnost, že se jedné z nich podaří projít, pak bych skončil jako ochromený hostitel vajíček nebo nasekaný těmi nabroušenými kusadly. Ale ne, s obdivuhodnou a uklidňující výkonností se z Tenkianovy trojnožky zablýsklo a všenka se rozprskla na kusy nohou, krunýře a narůžovělé jíchy. Paradoxně to můj problém zvětšovalo. Každá všenka, kterou autodělo takhle rozmázne znamená více jídla, které přitáhne další z těch prevítů.Teď se objevují v mnohem větším počtu. Brzy budu muset bednu přemístit do čistší oblasti, zkusit najít místo odkud ji to nesmete. V bateriích zůstalo dost energie na to, aby mě autodělo následovalo … Bezpečnější místo…Za den nebo tak budou všechna místa na téhle straně planety vyčištěna. Stál jsem před volbou; všenky, utopit se, nebo přestat být člověkem. Proč si sakra ještě k tomu lámu hlavu s touhle krabicí? Opravdu bych si přál, abych tu aukci prošvihl.

Adaptogenic Neal Asher 2„Dobré ráno, pane Chele,“ řeklo dva a půl metru vysoké a dvě stě kilogramů vážící monstrum, které u Darkandera pracovalo jako ochranka. Věnoval jsem Jane trpělivý pohled a stál zatímco mě skenovali na komunikátory a jiná zařízení, která Darkander považoval za nesportovní výhodu.

„Jste čistý.“

Další na řadě byla moje čipová karta, vzal si ji ode mě mezi palec a ukazováček jako drapák těžařské lodi. Po chvíli ji vrátil.

„Váš kredit je v pořádku, pane.“

Jane se ke mě připojila potom, co byla také prohledána. S mírným úsměvem jsem pozoroval její odměřenost.

„Je to vždy takové?“ zeptala se, zastrkujíce svou kartu do jedné z mnoha kapes své kombinézy.

„Vždy. Žádný další informační přístup. Žádné komlinky a žádné UI. Darkander je v tomhle nekompromisní.“

„Není to trochu diskriminující?“

„Jednou ho kvůli tomu nějaké svobodné UI žalovali. Kvůli zákonu o ochraně starožitností, starému asi dvě stě let, prohráli. Darkander jim potom sdělil, že kdyby na to šli jinak a vyhráli, tak by byl donucen zavřít. Nechali ho na pokoji. Ať je to jak chce, tak co si myslíš?“

Darkander je přežitek. Je to velké neprosvítitelné skladiště, kde jsou všechny druhy věcí uloženy nahodile a prodávány podle losu. existuje tam žádná počítačová dražba, žádné obchodní transakce během mikrosekund.

Všechny předměty přijdou pod Darkanderovo dražební kladívko, v jakém pořadí však určuje los. Je to místo pro lidi-odborníky se zálibou v soutěžení, smyslem pro vyjednávání, dohody a nechutí k placení daní. Lidi jako je Jason Chel. Tedy já.

"Zrovna teď ti nic nebude ukazovat, často mě pozorují. Cokoli co tě zaujme označ ve svém katalogu, až skončíš, tak se vrať ke mně. Řeknu ti, jak vysoko jít."

Jane se usmála a odkolébala se mezi směsici zboží. Když jsem ji sledoval, cítil jsem znepokojení. Tuhle návštěvu jsem jí slíbil před časem, když jsem byl opilý a od té doby jsem se z toho snažil hodně usilovně vyvléct. Nuže, teď tu byla. Doufejme, že nenapáchá příliš mnoho škody. Pomalu jsem šel za ní a občas dovolil očím zabloudit k věci, kterou jsem chtěl. Byla tam krabice, která vypadala jako před-runciblový pláty, nepochybně ze spodku raketoplánu, Doškářská socha z Orbonajských lebek, cosi co vypadalo jako škeble měkkýše - neměl jsem potuchy, co to bylo, ale byl jsem připraven za to pár kreditů utratit - a nakonec tam byl Golemový android šest, po mé zběžné prohlídce předešlého dne jsem si byl jistý, že má mysl trojky nebo čtyřky. Tahle poslední věc byla jediná, kterou jsem opravdu chtěl. Vyroben před třiadvacátou změnou Turingova testu byl tenhle Golem velmi žádaný. Samozřejmě, teď, když začínala aukce, tak jsem to tak pozorně nesledoval, místo toho jsem dával najevo velký zájem o čepele z makroskla, které byly zcela jasně padělkem podobným Tenkianovi. Když se ke mě Jane připojila, tak aukce začala, s obvyklou ležérností.

"Ukaž mi to," vzal jsem si od ní poznámkovou obrazovku a studoval věci, které označila. K mé zlosti jsem si všiml, že označila ty pláty. "Myslím, že si dáme šálek kávy.. Tohle-" ukázal jsem dotykovým perem na hromadu plátů. "Nějakou dobu nepřijde na řadu, a jsou první na tvém seznamu."

Ale rozhodl jsem se být velkorysý.

Seděli jsme, každý usrkávající kávu, zatímco aukce postupovala. Dlouho předtím, než pláty měly přijít na řadu, jsme se vyloudali ven. Když bylo prodáno to co bylo na řadě před nimi, tak jsme se přesunuli, tak aby nás Darkander viděl. Malý plešatý muž, o který byl pokládán za multimilionáře, šlehnul pohledem mým směrem a zkusil začít nabídku na pěti stovkách. Chytil jsem Jane za ruku dříve než ji stačila zvednout. Cifra, kterou Darkander navrhl klesala po padesáti dokud nebyla padesát, potom zase začala růst po dvaceti pěti. Jane začala přihazovat, zatímco to dělala, tak jsem se porozhlídl po těch, které přeplácela. Když částka dosáhla na čtyři sta dvacet pět dloubl jsem ji loktem.

"Vzdej to."

"Proč?"

"Jsi mimo svou ligu a větší cenu to stejně nemá."

Dražba pokračovala až na pět set sedmdesát pět.

"Vidíš toho malého, tlustého maníka..." Jane přikývla. "Je to agent runciblové UI Ganymédu. Pravděpodobně chce dát své schránce starosvětský vzhled."

Měkkýší ulita byla další na řadě, ale nikdo si nepřisadil. Śla do dalšího kola, které se zdálo být sbírkou nejrůznějšího odpadu, ale viděl jsem tam ležet opravdu staré digitální hodinky, ale nečekal jsem šanci, že bych je dostal.

Přísahal jsem si, že po té ulitě hned nepůjdu. Jen jsem nedával pozor. Při dalším losování byla nabídka na padesáti, pak klesla k deseti. Nikdo o to nestál, tak jsem kývnul na Darkandera.

"Poprvé," oznámil mi. "Podruhé." Nemohl jsem tomu uvěřit. Zachytil jsem podezřelý pohled agenta runciblové UI, začal zdvihat ruku. Příliš pozdě. Kladívko šlo dolů. "Prodáno panu Chelovi." Zachoval jsem vážnou tvář.

"Dobrý?" zeptala se Jane.

"Ano, velmi dobrý... myslím."

Doškářská socha se poroučela k dámě v černém. Vždy měla smysl pro strašidelné věci. Párkrát jsem proti ní přihazoval, ale když jsem viděl ten divoký pohled, tak jsem to vzdal. Znal jsem ji ze starých časů. Do dražby Golema to byla půl hodina, a tak jsem s kývnutím k té dámě – nevšimla si toho, hrála si se svým amuletem ve tvaru lebky a s odpornou dychtivostí strnule hleděla na sochu - šel potvrdit kreditní přenos za můj nákup, nechal jsem Jane jejím vlastním zaležitostem. Bedny jsem vzal ven, do mého AGV Fordu. Měkkýší ulita byla zajímavá, všiml jsem si, že krabice, ve které byla, měla stejné expediční označení, známky a pásky jako ten obal okolo Golema. Tohle mi, ale neřeklo víc než to, že přišli ze stejného světa. Chtěl jsem nějaký náznak, abych jej ocenil. Nezamlouvala se mi vyhlídka na zahájení počítačového pátrání po původu té ulity. Život, v jeho neuvěřitelné hojnosti v dosud prozkoumaných pěti galaxiích často užíval tuhle praktickou věc ke své ochraně. Pravděpodobně existuje víc druhů ulit než daňových přiznání. Dal jsem ulitu stranou a otevřel další bednu. Cenu většiny z obsahu téhle krabice jsem mohl vyrovnat dalším prodejem přes můj obchod, ale nic víc. Ty digitální hodinky byly mrháním. Hodinky a pásek, o kterých jsem si myslel, že je to keramal zašlý věkem se ukázal být jedním z pozdějších matových keramalů. Uvnitř hodinek nic nebylo. Nadával jsem a zrovna se chystal mrštit krabicí do kufru, když mě něco zaujalo. Byl to náramek posázený klenoty. Byly to uměle vyrobené diamanty, tudíž měly jen malou hodnotu. Byla to laciná bižuterie, přesto mě něco zarazilo. Něco na tom bylo špatně... Ohlédl jsem se zpět do aukční síně a viděl, že brzy přijde na řadu Golem. Budu na to muset přijít později. V dost roztržité náladě jsem se vrátil, po dalším skenování, na Janinu stranu síně a oproti normálu přihodil na Golema dvě stě kreditů oproti stropu. Když jsme s Jane odcházeli, tak jsem si všiml zoufalého pohledu pozdě příchozího.

Chaplin Grable je jedním z těch, kterým se u Darkandera naučíte vyhýbat, z těch, kteří se přikradou vedle vás a začnou klást ten druh otázek, na které opravdu nechcete odpovídat, když jdete po něčem mimořádném. Pak vám poskytne svůj záštiplný názor na různé předměty ve skladišti a vzdálí se. Poté co odejde máte náhlou potřebu si zkontrolovat své kapsy, kredit a navíc jít domů a dát si sprchu. Ten den se na mě přilepil jako kus psího hovna na podrážku.

"Podívej, vše co chci je kopie, stažená kopie, jsou to rychlý prachy."

Pohlédl jsem k Jane, která byla zaujata dražbou umělecky vypadajícího mobilu, vyrobeného z opravdového plastu z fosilního paliva, tedy pokud se nálepce dalo věřit. Cítil jsem jistou úlevu, že v té chvíli nebyla u mě.

"Kolik?"

"Čtyři stovky, to je fér. Použiju vlastní vybavení. Je to lehké-"

Byl jsem zvědavý.

"Tisíc."

"Ale no tak, za ten kus haraburdí? Chci to jen pro Dějepisnou společnost. Šest set."

"Zvláštní, já myslel, že jsem řekl tisíc."

"Sedm set padesát. To je poslední nabídka, kapišto kaput."

"Nemám zájem."

Pochopitelně mě to zajímalo, hodně mě to zajímalo, ale jestli tam byly dobré peníze, tak jsem je zamýšlel vydělat a ne pustit tomuhle pytli slizu.

"Dobrá, dobrá, tisíc, dohodnuto, tisícovka."

"Zmiz," řekl jsem mu. Pak jsem v jeho výrazu uviděl něco co se mi vůbec nelíbilo, něco nevhodného. Otočil jsem se a zamířil k mému AGV s androidem kráčejícím za mnou.

"Tisíc je moc," řeklo to.

"To je."

Zamyšleně jsem si to prohlédl. Nebýt ztráty syntekůže pokrývající jednu stranu tváře a jedné ruky, tak to docela dobře mohl být člověk. Mnozí jeho druhu, tak byli od určité doby vnímáni. Byl to jen nehezký vtípek právního řádu, že tohohle definoval jako stroj a pozdější modely jako cítící stvoření.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se toho.

"Paul G6B33."

"Proč si myslíš, že se zajímal o tvou paměť, Paule?"

"Nevím. Nemám žádnou jinou dlouhodobou pamět než smlouvu se Cybercorpem a základní programování."

Grable to očividně zpackal. V mysli tohoto androida nebylo nic cenného. Měl jsem mu prodat kopii. Příliš pozdě.

"Vlez si dozadu, Paule."

Můj android mě poslechl.

Tenkianovo autodělo mě následovalo, s rotorem hučícím jako nějaký transformátor, a jeho věž se otáčela s pedantskou ostražitostí. Pár všenek se objevilo za útesy vzadu, ale autodělo nevystřelilo. Nenarušili pohyblivý perimetr. Všenky zastavily, aby se nažraly zbytky svých druhů, jejich čelisti klapaly požitkem.

S bednou jsem zažíval horké chvilky. Jednou jsem uklouzl a odřel si koleno, pak jsem seděl na skále, nadával, zátímco se mi voda vsakovala do kalhot. Mohl jsem otevřít bednu a možná by mě její obsah následoval, tak poslušně, jak Paul G6B33, kdyby jejich energetické zdroje nebyly vybité. Nakonec jsem ji nechal ve vhodné trhlině, zatížené kusy skal, pak jsem se přesunul. Celoplanetární příliv přichází s východem dvojitého souputníka Skylly a já se musím připravit. Nerad přemýšlím o tom jak.

U přechodové komory byla typická fronta a trvalo dvě hodiny, než jsme se dostali z městké kopule a uháněli pryč. Dokud jsme zrychlovali směrem k zřetelně zakřivenému horizontu nad

krajinou žlutých ledových útesů a podivně světélkujících mlh, Paul zůstal potichu.

"Co je to za místo?" zeptal se s idiotskou pečlivostí.

Ukázal jsem z okna.

"No, mohl jsem ti dát celkem dvanáct pokusů to uhádnout, ale ne, dostaneš jen tři."

Podíval se z okna na impozantní zjevení Jupiteru zaplňujícího polovinu oblohy, jeho Velká rudá skvrna na nás přemýšlivě hleděla.

"Jsme na jednom z Jupiterových měsíců," řekl. S konečnou platností jsem se rozhodl, že má mysl trojky. Pětky nikdy necítily potřebu oznamovat zřejmé věci. Ale pokud jde o vývoj ceny starožitnosti, tak pětka měla polovinu hodnoty trojky.

"Ano, ale můžeš určit, na kterém měsíci?"

Dlouhá pauza, pak výrok, "Ganyméd." Pokud by to bylo špatně, tak by mě to maximálně překvapilo. Trojky nejsou schopny hádat. Pokud nemají dost dat k vytvoření závěru, tak to řeknou.

"Správně," řekl jsem mu, zbytečně, a pomalu zahájil s AGV sestup k drahé rezidenci situované do povrchu sírou potaženého útesu. Komora garáže se pro nás otevřela a brzy jsme vyšplhali z AGV, abychom byli přivítáni bohyní. Proč Henaru nazývám bohyní? Protože přesně, tak vypadá; Afrodita, Diana, nějaká nadpozemská žena. Je skoro dva metry vysoká a má ten druh postavy, která zanechá muže s hladovým pocitem v oblasti jeho slabin. Má dlouhé husté vlasy a obličej, který nechá v sochařích a malířích pocit neschopnosti.

"Jasone, tak ráda tě vidím...a kdo je tohle?"

Její hlas uvedl do kmitání mé části, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Byla fantastická. UI, která ji navrhla, by zasloužila nějaký druh ocenění, pokud už nějaký neměla. Byla Golem dvacet tři, aspoň myslím.

Lidské bytosti nikdy nejsou, tak blízko dokonalosti, nebo zbožnění.

"Tohle je Paul G6B33," řekl jsem, pro představení. "Paule, toto je Henara Indomial, která, doufám, brzy bude tvým novým vlastníkem."

Paul ji zdvořile pozdravil, a pak nás vedla do svého domu. Za několik minut jsem byl zabořený v pohovce, která byla směšně přepychová, s velkou skotskou v mé ruce. Henara a já jsme měli dohodu, která sahala deset let zpátky. Zaplatila mi zálohu, tak abych mohl koupit, každého Golema, který se dostal do aukce u Darkandera a nabídnout jí ho za cenu na procentuálním základu. Byla svobodný Golem a velmi, velmi bohatá. Náplní jejího nekonečného života nyní bylo osvobodit další Golemy. Koupila je, upgradovala, a prohnala je revidovaným Turingovým testem. Potom jim dala svobodu.

"Byl o něj velký zájem," řekl jsem jí. "Musel jsem zaplatit o dvě stě víc než se předpokládalo."

Bankovní převod byl proveden a já se uvolnil.

"Jedna zvláštní věc, Chaplin Grable mi nabídl tisícovku za staženou kopii Paulovy paměti. Avšak Paul má jen krátkodobou pamět a smlouvu s Cybercorpem a základní naprogramování."

"Zajímavé," řekla Henara s šlechetným přikývnutím, pak se otočila k Paulovi. "Kdo tě vlastnil dříve než tady Jason?"

"Byl jsem přidělen k planetárním průzkumným sborům v roce 2433," odpověděl a já věděl, že to bylo vše, co z něj mohla dostat. Úkol byl v paměti smlouvy. Jeho schopnosti a osobnost byly v jeho základní paměti. Nemyslel jsem si, že tam bylo mnoho ke zjištování, takže jsem po chvíli odjel.

Zpět v mém bytě jsem rozprostřel můj zbývající nákup ven na vršek repliky skleněného konferenčního stolku z dvacátého století (nikdo si nemůže dovolit originál) a neustále jsem každou z věcí prohlížel. Nakonec, neochotně, jsem zvedl náramek a zkoumal jej. Kov byl, stejně jako hodinky, z keramalu. Bylo na něm osm kosočtvercových diamantů roprostřených rovnoměrně dokola, jeden od každé z barev duhy plus jeden průzračný.

Co ve mě vyvolalo podezření, byla tloušťka keramalu. Byl přes centimetr tlustý. Možná tlouštka potřebná pro řetěz k vlečení asteroidů, ale těžko potřebná pro bižuterii. Bouchnutím jsem to otevřel a prozkoumal přezku a čepy. Co jsem našel, mé podezření posílilo a rozdmíchalo trochu vzrušení, o kterém jsem si vždy myslel, že je mrtvé, dokud se znovu neobjevilo. Tam, kde se náramek otevřel, byly na jedné straně jehlice a zásuvky na druhé. V místě, kde se to ohýbalo, byla ohebná mini vedení. Jehlice, uvědomil jsem si při spatření jejich načervenalého třpytu, byly vyrobeny z keramalu legovaným karbonem šedesát, vysoce teplotně odrazivým supravodičem. To, co jsem držel, určitě nebyla levná bižuterie. Neměl jsem potuchy, co to bylo. Zrovna, když mě telefon upozornil, že někdo se mnou chce mluvit.

"Ano, kdo je to?"

"Ah..."

Hologram nejnevhodnějšího vzhledu Chaplina Grabela přede mnou míhavě ožil.

"Má to Henara Indomia. Jdi otravovat ji."

"Jsem oprávněn vám nabídnout dva tisíce za... co?"

"Henara Indomial."

Mávl jsem rukou směrem od oka a obličej zhasl. Telefon se znovu dožadoval mé pozornosti.

„Tak podívej, ty-„

Přede mnou se zjevila Henara, nohy měla odetnuté v kolenou konferenčním stolkem.

„Promiň myslel jsem, že je to Grable.“

Tázavě na mě pohlédla a já jí objasnil předchozí hovor. Usmála se. Zeptal jsem se jí, co chce.

„Paul má svou základní osobnost, své naprogramování od Cybercorpu a pár giga krátkodobé paměti. Jeho dlouhodobá paměť byla opravdu odstraněna.

„To jsem ti řekl,“ reagoval jsem zmateně.

„Ne, nerozuměl jsi mi. Do nástupu Golemů Patnáct bylo užíváno dělení do úseků, ne celomyslové programování. Jeho jednotka dlouhodobé paměti byla fyzicky odstraněna. Nejspíš ve stejnou dobu, kdy přišel o syntekůži a pokožku.

"Ó," řekl jsem brilantně.

"Pochopitelně bych chtěla, abys ji získal, kdyby byla k dostání."

"Uvidím, co můžu dělat," řekl jsem jí.

Samozřejmě byla příliš slušná na to, aby pochybovala o mé čestnosti. Jak zhasla, cítil jsem se rozhodně trapně. Studoval jsem náramek. Může tohle být ono? Nevypadalo to pravděpodobně. Rozhodl jsem se to ověřit.

Můj ruční skener odhalil strukturu, kterou nemohl analyzovat. Použil jsem systémový sken a věnoval čas jedné runciblové podmysli. Zabralo to pár minut, ale brzy jsem dostal rozbor, spolu s účtem. Náramek byl pod jménem čtyř sezóního měniče. Byl to adaptogení experiment z dvacátéhosedmého století. Ne zvlášt starý, ale docela cenný, když naleznete toho pravého kupce a pravý kupec byl skoro vždy adaptovaný člověk po páté generaci. Zajímalo mě jako vždy při objevu takového artefaktu, jestli to stále pracuje. Něvěděl jsem, že jednoho dne bude odpověd na tu otázku něčím na čem může záviset mé přežití. O tři solstanové dny později jsem dostal odborné doporučení na měničku a doporučení znělo, "Použití je značné riziko, konstrukce je příliš složitá a stará pro jakékoliv prostudování, které by nezahrnovalo rozebrání a proč to sakra chcete vědět?" Samozřejmě jsem doufal v doloženou zkoušku funkčnosti, protože by zdvojnásobila cenu náramku. Ale jsou tu experti a experti.

Ve stejný den, kdy jsem obdržel tenhle kus, jsem zvednul měkkýší ulitu a chtěl poslouchat zvuk moře - ulitu jsem ješte neidentifikoval. Žádný zvuk tam nebyl, a protože jsem se cítil ošizený, tak jsem jí zatřásl, tak jak by člověk třásl nefunkčním hardwarem. Krychlovitý krystal se stříbrnými obvody vyleptanými do tří stran jako podivné piktografy, vypadl a nakřápl vršek konferenčního stolku. Dobře, nebyl tak cenný, ale záleželo mi na tom, což bylo pravděpodobně důvodem, proč jsem byl nasranej dost na to, abych stáhnul kopii toho, co se ukázalo být Paulovou dloudodobou pamětí a prodal to Grablovi před předáním originálu Henaře. Jaké bylo moje štestí, že jsem Grablea v té době nemohl nikde najít. Skončil jsem své studování paměti, rozhodnutý si tenhle týden nějak slušně vydělat.

Trvalo mi pár dní prokousat se poslední misí. Hodně času zabralo rychlé zasílání příkazů, ručně nebo počítačem například: zastav, když nastane něco zajímavého. Připadalo mi, že tihle Golemové trávili většinu svého času postáváním při čekání na příkazy. Příběh, který jsem nakonec dal dohromady byl jedním z případů neschopnosti a selhání. Planetární průzkumné sbory se pokoušely založit základnu na planetě Skylla před tím, než nastalo něco nazývané světovým přílivem. Mělo to být uděláno smíšenou skupinou najmutých pracovníků a androidů. Celá věc byla strašně zmatená. Androidi nebyli dost komplexní a pracovníci dost chytří, aby se vypořádali s odchylkami. Byly tam spory o platy a pokus, vzhledem k časovému limitu projektu, o něco, co může být popsáno jen jako vydírání. Viděl jsem základnu z poloviny hotovou a opožděný pokus o evakuaci. Někteří lidé se dostali pryč, jiní uložili androidy do boxů a pokusili se zapečetit základnu proti světovému přílivu. Paul nebyl uložený do boxu, protože byl skoro stejně užitečný jako lidé. Měl velmi nový design. Zbytek byl jako nějaká Atlantská pohroma; exploze, voda, jiskry, plovoucí těla. Když Paulova pamět zšedla při automatickém vypnutí - po dlouhém nahrávání krmení mořské fauny - uvědomil jsem si po čem Grable šel. Androidi. Byli tam Golemové Dvojky, první přijatelní androidi prodávaní Cybercorpem - byl tam jeden Golem Jedna - a jestli tam ještě jsou, mají cenu nechutně obrovského množství peněz. Zajímalo mě, odkud získal svoje informace a proč Paulova dlouhodobá pamět skončila v té ulitě. Ale ještě, jak jsem byl zvědavý, zabalil jsem vybavení, které bych mohl potřebovat a zažádal o potřebná povolení pro jeho přepravu. Na příští solstanový den jsem sám sebe zadal pro přenos runciblem na Skylle, na okamžik, při prohlížení Paulovy paměti jsem viděl mapu a souřadnice. Věděl jsem, kde základna byla.

Bedna je schovaná. Světový příliv přichází. A jsou tady jen dvě věci, které stojí mezi mnou a smrtí. Tenkianovo autodělo drží všenky z dosahu, ale neexistuje žádný rozumný způsob, jak mě může chránit před utonutím. Existuje však i jiná cesta. Dokonce, když to zaznamenávám, tak vyhrnu rukáv a dívám se na náramek sevřený okolo svého zápěstí. Zdálo se, že drahokamy získaly zlověstný třpyt.

Jane nebyla nadšená z mé náhlé obchodní cesty, ale podařilo se mi ji přemluvit jako normálně. Po jedné příjemné noci strávené s ní jsem si přivstal a vydal se na cestu k přenosové stanici. Runciblový přenos, nejdelší a nejvíce neuvěřitelná část, každé mezihvězdné cesty, vůbec to netrvalo. Ani jsem se nepokoušel předstírat, že vím cokoliv o technologii, která mě může prostrčit podprostorovou ne-vzdáleností a vytáhnout ven o sto nebo více světelných let dál, v tom jsem poctivější víc než dost. Skaidonovská technologie; vytvořena spojením lidské mysli a UI. Je nemožné tomu porozumět dokud nejste obojí, génius jako Skaidon a připojený. Nebyl jsem ani jedním a není pravděpodobné, že budu. V jednu chvíli jsem byl tam, stojící ve ochrané obálce jako před oltářem Minotaura; stříbrné býčí rohy na stupínku z černého skla, rohy držící třpytivý disk na hrotu, jeden krok a jsem o sto dvacet tři světelných let dále, na druhé straně dalšího hrotu ve stejné obálce: normalizace napříč galaxií - jak hrozné a skličující.

Mimo standartní jedno G v ochranné obálce byla gravitace spíše menší, ale protože jsem byl docela ostřílený cestovatel, tak jsem se brzy přizpůsobil. Od obálky vedlo široké shromáždění k obrovské nakládací hale, je to protože jsem přijel na měsíček Karla; nejbližší souputník Skylly, která byla příliš nestabilní pro umístění runciblu. Na protější straně haly jsem mohl vidět deltaplán čekající k zvednutí se do fialové oblohy a byl jsem překvapen, když jsem viděl, jak málo lidí tam čeká na let. Vydal jsem se k informační konzoli a vyvolal jednu z runciblových podmyslí.

"Jméno?"

"Jason Chel."

"Jaké informace požadujete, Jasone Chele?"

"Určitě tam jsou pod mým kódem balíky, přál bych si je převzít-"

"Ty balíky dorazily na nákladní runcibl čtyři. U všech nákladních runciblů jsou k dispozici antigravitační saně."

Podíval jsem se s nedůvěrou na konzoli. Na podmysl to bylo moc rychlé. Možná se o to začala zajímat UI Karla. Obsah jednoho z mých balíků byl poněkud neobvyklý.

"Er, můžeš mi kromě toho taky říct, kdy odlétá další raketoplán na Skyllu."

"Zádné další raketoplány na Skyllu dvě stě solstanových dní."

"Co?"

"Zádný další raketoplán-"

"Slyšel jsem. Proč nebude žádný další raketoplán na Skyllu dvě stě dní?"

"Protože je léto."

"Pardon?"

Z terminálu se vyloudil zvuk podobný vzdychnutí jako by byl unaven opakováním téhle informace lidem, kteří si to nezjistili.

"Skylla je uzavřená veškeré dopravě po dobu dvě stě sedmdesát tři solstanových dní během jejího léta. Všechny pozemní základny jsou zapečetěny. Kvůli zvýšené aktivitě nebezpečných životních forem v tomto období."

Odešel jsem od termínálu cítící se jako úplný idiot. Některé části výzbroje v mých zavazadlech byly dovezeny kvůli vypořádání se s životními formami, které jsem viděl v Paulově paměti a kvůli opatrnosti, která mě stála pěknou hromadu kreditů za přepravu pod pečetí. A teď jsem zjistil, že ve své nedočkavosti jsem udělal pořádnou botu. Musel jsem se vrátit na Ganyméd a čekat tři čtvrtě roku, něž jsem se mohl vrátit zpět. V omámení jsem zamířil k jednomu z barů na okraji haly s nejasným nápadem opít se.

Dával jsem si třetí sklenku skotské, když do křesla na druhé straně mého stolu vedle mě vklouzla matně povědomá postava. Chvíli mi trvalo než jsem ho poznal, dokonce i potom jsem si nebyl docela jistý. Vypadal moc čistě, moc příjemně, ne jako ten muž, kterého jsem znal.

"To je překvapení tě tu potkat," řekl Chaplin Grable a ušklíbl se, tak přívětivě jako žralok. Posadil jsem se a překvapeně na něj koukal. Když vytáhl nůž z makroskla a začal si s ním čistit

nehty, které vyčistit nepotřebovaly, tak se jeho výraz změnil v úšklebek.

"Můj kontakt mi řekl, že to zbabral. Neměl jsem čas dát dlouhodobou pamět zpět, takže ji ukryl ulity od surmovky kladivové."

Zvedl oči od čištění nehtů, zajímalo mě, proč jsem ho vždycky považoval za lehce směšného, otravného, ale neškodného blázna.

"Vypadá to, že ulita šla do dalšího losu, který byl pak koupený panem Chelem. To jste vy, že ano?"

Proklouzl okolo stolu do sedadla vedle mě, položil ruku podél opěradla mého křesla a nůž z markoskla držel mezi špičkami prstů, hrotem tlačícím do své nohy. Zvažoval jsem úder do toho nože a vnoření ho do jeho nohy, ale rozhodl jsem se, že to je hloupý nápad. Potřeboval jsem zjistit, kolik toho věděl, a kolik toho má naplánováno. Nasadil jsem svou nejlepší obchodní tvář.

"Grable, pochybuju, že by jsi s použítím toho mohl mít úspěch, takže to dej pryč a promluvme si trochu o obchodu."

Studeně se na mě podíval a nůž zmizel, s nacvičenou precizností do pouzdra na zápěstí. Musel jsem se na něj dívat.

"První bod dobře, druhý trochu mimo."

"Vaše mluva se poněkud změnila, pane Grable."

"Hodí se pro situaci," řekl s odporným úsměvem.

Potřeboval jsem se dostat o krok před něj. Rozhodl jsem se trochu zariskovat.

"Samozřejmě, je škoda, že neznáte lokaci. Váš kontakt neměl čas?"

Byl to zásah. Grable zbledl, pak nadhodil, "Ale budu mít dvě stě sedmdesát tři dní na proskenování téhle planety a nalezení základny."

Taky se trefil.

"Umístění, možná."

"Ano, to se zdá být nejrozumějším východiskem."

Nikdy jsem nerozuměl výroku "oči jako nebozezy" až doteď. Grable odhodil svou normální, odpornou masku a to, co bylo odhaleno pod tím, nebylo o moc lepší.

Asi před hodinou jsem se dostal na místo. To postačí. Na povrchu je rokle s převisem na východní straně. Tady budu ochráněn před první ničivou záplavovou vlnou. Je to vše, co mi zbývá, až tahle oblast bude čtyřicet metrů pod mořem. Když jsem přišel, tak jsem si sedl na docela suchý balvan a ohmatal náramek. Autodělo se usadilo na své trojnožce nedaleko: jako svérázný ocelový komár. Po chvíli jsem strčil nehet pod okraj zeleného diamantu. Se slabým hukotem se diamant odklopil a odhalil leštěnou dutinu. Věděl jsem co dělat dál, ale znovu jsem váhal. Podíval jsem se na nedalekou popálenou mrtvolu všenky, pak jsem se k ní posunul. Voněla jako vařený humr a mírně se z ní kouřilo. Kouskem škeble jsem nabral nějakou jíchu a nakapal ji do dutiny v náramku. Diamant se zacvakl zpět na své místo. Sedl jsem si na skálu a čekal.

Grableův kontakt na Karle byl muž, který provozoval výhradní dopravu miniraketoplánem na Skylu. Nebylo to nezákonné, jen trochu šedé. Terminál mi oznámil, že planeta byla v tomto ročním období uzavřena pro veškerou dopravu, což neznamenalo, že by bylo protizákonné se tam vydat. Všechny zákony na ochranu jednotlivce byly zrušeny před staletími. Jestli chtěl člověk riskovat svůj vlastní život, tak to bylo jeho výsadní právo, pokud tím neohrozil ty, kteří nesouhlasili. Vyšší místa na to pohlížela jako na evoluci v akci, a dle mého názoru jako moudrý pohled na věc.

Jmenoval se Warrack Singh a vypadal jako někdo ze starého pirátského filmu; myslím, že úmyslně vypadá jako Errol Flynn nového tisíciletí. Jeho společníkem byl jeden z pozdějších golemů, možná to byl důvod, proč Singhova startovací výzbroj a raketoplán byly, v tak dobrém stavu. Ale s penězi, které si účtoval, nebyl důvod, aby situace byla opačná.

"Dohodli jsme na procentuálním základu," řekl Grable. Nedal na sobě znát žádný hněv a něco tak irelevantního jako tón jeho hlasu by mohlo být diskutabilní. To bylo potom, co nám Singh řekl, že chce za přepravu přímou kreditní platbu. Dával jsem pozor, zatímco se Singh světácky křenil, pak jsem se otočil, abych pomohl golemovi s nakládáním našich zásob a vybavení.

"Chcete jít dolů a něco tam najít - v létě. Prvně mi zaplať, kamaráde."

Což nevypovídalo o tom, že by byl přesvědčený o našich šancích. Prostě jsem byl zvědavý, jak moc se to tam dole může pokazit. Třeba jsem měl nechat Grabla a vrátit se zpět v zimě. Příliš pozdě.

"Měli jsme dohodu," řekl Grable, jeho hlas už teď nezněl, tak klidně.

"Měli jsme dohodu v zimě, a nejsi v pozici, ve které by jsi mohl vyjednávat, Grable."

V téhle výměně jsem neměl žádné místo. Vše co jsem věděl, bylo to, že pokud bych byl Singhem, tak bych si hlídal záda

Singhův stroj nebyl obvyklý deltaplán, ale kluzákový raketoplán s keramickým plášťem. Jak jsem si všiml na první pohled, byl skvěle udržovaný. Ale pořád mi bylo špatně, když jsem se na něj díval. Byl starý. AG jednotky byly nově přidané - asi století zpět - tak jako byly připojené přídavné fúzní motory. Věděl jsem, že nás čeká drsná jízda.

Jakmile bylo všechno naloženo a měli jsme povolení od runciblové UI, tak jsme nastoupili a raketoplán se uzavřel. Grable a já jsme měli k dispozici jediná sedadla. Zbytek řady byl ohnutý dolů na podlahu, aby bylo místo na naši bagáž. Zatímco golem něco kontroloval na zádi, tak se Singh posadil na sedadlo pilota. Zíral jsem skrz přední sklo a uviděl jsem obrovské dveře doku zasouvat se na stranu. Za nimi byl pevný oblouk, ne tak vzdáleného, horizontu.. Měsíček Karla měl jnapříč jen pár desítek kilometrů.

"Připoutejte se prosím."

Podíval jsem se vzhůru na golema, než jsem provedl, co přikázal. Byl jsem příliš zvyklý cestovat raketoplány s nárazovými poli v oddělení pro cestující. Zdálo se, že Grable má nějaký problém se jeho pásy.

"Dovolte mi abych Vám pomohl," řekl Golem.Sáhl dolů a zapl mu pásy.

"Nechtěli bychom, abyste se zranil," řekl nejfalešnějším z hlasů. Myslím, že to Grable pochopil.

Z hukotu AG jednotek mě rozbolely zuby, ale zdvih byl plynulý a raketoplán vyklouzl z vrat doku bez znatelných otřesů. Podíval jsem se na Grabla a s uspokojením si všiml, že zesinal. Myslel jsem si, že já jsem ten měkký. Brzo jsme rychle klouzali nad terénem z rozeklaných skal a runciblovou instalací, která se třpitila mezi nimi jako rozlitá rtuť, pak následovalo burácení, jak nás motory starého reketoplánu vymrštily z gravitační studny Karly. Zrychlení mě tlačilo do sedadla a já se připravoval na ještě větší. Nebyli jsme dost daleko od měsíčku pro zažehnutí fúzních motorů. Byl jsem si jistý, když jsme byli dostatečně daleko, svět na okraji trochu zmatněl. Je to jako blesk z čistého nebe, když si uvědomíte, jak moc vás na komerčních raketoplánech AG odstínění odtrhne od reality. Let trval dva solstanové dny a neřeknu o tom nic víc, než že to bylo vypjaté. Vstup do atmosféry Skylly byl děsivý, ale byla to úleva.

Existuje pátá generace adaptovaných lidí, kteří jsou schopni přežít ve vakuu. Žijí na styčnických stanicích, které se pohybují na hranicích lidské expanze po galaxii. Ale jejich přispůsobení je jiného druhu, než to, které provádí náramek . Pro změnu použil náramek omezený genetický materiál, jedno, jestli byl založený na DNA, nebo ne. Přečetl genetický kód, vybral vlastnosti vhodné pro přežití a použil je. Jednou jsem viděl slunečního tanečníka u Darkandera; jeho pokožka byla stříbrná jako rtuť. Nikdy se nepřišlo na to, jestli jsou to adaptovaní lidé nebo sluneční tanečník s lidským tvarem. Všichni viděli lidi přizpůsobené podmínkám s vysokou gravitací, ale vždy to byl výsledek použití nanobotů a biointegrace. A já se k nim chystám přidat…

Pocítil jsem ostrou bolest v zápěstí. To jak krev proudí novou cestou, kolem náramku, kde je použita jako zdroj materiálu a odtud vychází změněná. Už jsou uvnitř: nanoboti a nanotovárny; zástupy neviditelných. Pocítil jsem závrať.

Mé srdce teď tepe dvakrát rychleji. Tenkiane!

Ach, už je to lepšíí. Pozměnil jsem naprogramování, zvýšil jsem toleranci. Nechci, aby mě sejmuly vlastní zbraně. Teď si lehnu do písečného bláta a budu zírat na hvězdy. Tohle je důvod, proč jsem trávil tolik času u Darkandera a proč jsem měl tak rád starožitnosti: technologie jako kouzelnictví, tohle mě děsí.

Ztrácím to...

Bezvědomí-

Do úsvitu zbývaly dvě hodiny a po obloze barvy zaschlé krve se honily mraky, které byly stejně záhadné jako Rorschachovy skvrny. Sešli jsme po plošině dolů na skalnatou zem. Od místa, kde jsme stály byl sežehnut půlkilometrový poloměr. Vzhledem k tomu, co Singh říkal, bylo spáleniště tím, čemu se říká přiměřené bezpečnostní opatření.

„Jak daleko odsud musíte jít?“ zeptal se Grabla.

„Do toho ti nic není. Všechno co potřebuješ vědět, je to, že budeme zpět za dva solstanové dny.“

Grable se sám postaral o bezpečnostní opatření, ale jinak neměl na výběr, byla to jediná informace, kterou jsem mu sdělil. Ještě ani neznal směr, kterým se vydáme. Postaral jsem se o vlastní opatření.

„Uvidíme se později.”

Plošina se s definitvnostní zatáhla zpět a raketoplán se s děsivou neslyšností své antigravitace vznesl. O pár minut později jsme viděli zrychlující plamen z jeho motorů. Zvuk se k nám dostal, když jsme narychlo vybavovali naše vybavení. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Grable rychle popadl nějaký druh dlaňovky a letmo se na mě podíval. Zatímco já jsem měl v rukou ovladač a ustupoval jsem od svých zavazadel.

“Tohle by nás mělo ochránit,” řekl jsem a dotkl jsem se ovládací plochy.

Tenkianovo autodělo vylezlo z bedny jako nějaký děsný pochromovaný hmyz. Červená a zelená světla blikala na různých displejích autoděla a jeho hlavěň zářila ve svitu hvězd. Brzy se vznášelo nad bednou s otáčející se hlavní.

“Naprogramoval jsem ho na okruh dvaceti metrů kolem sebe.” Sledoval jsem, jak Grable opatrně zastrčil zbraň do pouzdra. Nevěděl k čemu dalšímu jsem autodělo mohl naprogramovat.

Slunce vypadalo jako kulatý smaragd, když dosáhlo obzoru a dokonce dalo i popelu kolem nás zdání života. Druhý souputník Skylly měl být ještě dny vzdálen na druhé straně planety, kde gravitací táhl planetární moře. Zbarvení světla bylo méně oslňující, jak slunce opustilo obzor, ale od té chvíle se nám místní fauna vydala naproti. První všenka se přiblížila s elegantním a smrtelným záměrem pavouka. Autodělo se o ni postaralo na neviditelné hranici perimetru.

“Jestli se jedna z těch potvor dostane skrz, tak je to jako hodit si mincí. Panna: Sní tě. Orel: Naklade do tebe vajíčka,“ sdělil mi Grable poté, co stvoření poznal.

“Myslel jsem si, že jsi líp připraven,” odpověděl jsem mu.

Bezútěšně se usmál a natáhnul si rukavici, která se připnula k tělesnému brnění, které nosil pod normálním oděvem. Cítil jsem se trošku hloupě.

“Také mám autodělo, ale ne tak dobré jako Tenkianovo.”

Autodělo zabilo děvět dalších všenek, než jsme smontovali přenosné AGV a dali na něj zbytek našeho vybavení. Uvolnili jsme se teprve, až když jsme byli dvacet metrů nad zemí s autodělem naloženým vzadu, ale řekl bych, že to nebylo na dlouho. Dalším Tenkianovým úkolem bylo vypořádat se s křížencem mezi molem a krabem, který, jak se zdá, nás přilétl navštívit.

“Fajn, tak jakou cestou?” zeptal se Grable. Vytáhl jsem počítač a spustil jsem satlink, rádiový zaměřovač a mapu. Po chvíli jsem mu sdělil souřadnice. Chvíli bylo ticho. Čekal jsem, že se dá do pohybu, ale nic neudělal. Prostě zadal souřadnice do autopilota, jako kdybysme byli parťáci. Ale je víc pravděpodobné, že si prostě chtěl být jistý, že říkám pravdu.

Cesta trvala pět hodin. Ve chvíli, kdy jsme opustili oblast spáleniště, tak se nám naskytl pohled, jak povrch Skylly vypadá doopravdy. Uvědomil jsem si, proč byla ze začátku pojmenována Pobřeží (stejně tak jako další stovky planet. Kolik by asi bylo Edenů, Nových Zemí a Utopií, kdyby jména planet záležela na lidech?). Povrch byl krajinou přílivu, flóru tvořil mořský plevel: chaluhy, na břeh vyvržené řasy a spousty hnijícího čehosi, co připomínalo sargas. Skalnatá místa, blátivé oblasti i písečné a napříč toho jezírka, která vypadala jako stříbrné mince. Přes hledí jsem viděl různé druhy měkkýšů. Také tu bylo plno členovců, nejvíce převládaly všenky. Možná tam byly další dominantní druhy, ale nehodlal jsem na ně koukat moc dlouho, pokud to mělo znamenat, že nebudu moci hlídat Grabla. Jak jsme se přibližovali k našemu cíli, začaly se objevovat trosky, staré celá staletí. Podal jsem hledí Grablovi a ukázal jsem na zastřené čtverce a linky na blátivé mělčině.

“Vypadá to na pozůstatky dřívějších pokusů,” řekl jsem.

Zběžně si je prohlédl, ale nepoužil hledí.

“Kde půjdeme dolů?”

Ukázal jsem na místo, kde z bláta vyrůstaly útesy. Vstup do základny byl tam, pokud se tohle místo nezměnilo od doby, co tu Paul byl. Grable se nejistě zahleděl na blátivou mělčinu, když jsme přistávali mezi dvěma obrovskými balvany.

“Je to podzemní zařízení?” zeptal se.

“Je. A než se zeptáš, tak pumpu jsem vzal.”

Se širokopásmým detektorem kovů bylo nalezení vstupu otázkou minut. Výstřel z Grablovy dlaňovky potom změnil dveře v roztavené trosky. Potom jsme museli několik hodin nechat pumpu pracovat, bylo potřeba zbavit se vody a bláta. Během toho jsme v AGV jedli steak, krokety a cukety a sledovali, jak Tenkian se železnou pravidelností měnil všenky v cákance. Hluk odtokové hadice pumpy připomínal rozehřívání raketoplánového motoru. Byla to kvalitní pumpa, vyrobená z nanokeramiky a poháněná miničlánky.

Po jídle jsme šli zkontrolovat pumpu a zjistili, že pár místností je už přístupných, a že sací hadice pumpy se přicucla ke zdi jako pijavice. Odpojil jsem pumpu a přesunul hadici na zatopené schodiště a zase ji pustil. Obnažené místnosti obsahovaly jen o málo víc hodnotných věcí, než jsou zbytky měkkýšů zvaných surmovka kladivová. Jedna z jejích ulit byla také příčinou toho, proč jsem teď tady. Podlaha byla pod půlmetrovou vrstvou načervenalého a slizkého bláta. Uplynuly dvě hodiny a pumpa nám udělal gejzír nad zablácenou podlahou, to jak se uvolnila jedna svorka. Na chvíli jsme měli modrou duhu, než jsem upevnil další svorku do skály. Za hodinu se vyčistilo další podlaží a začaly se dít mnohem zajímavější věci. Byl jsem překvapený, když jsme našli lidské pozůstatky, už jen z toho důvodu, že jsem to nečekal. Muž nebo žena se dostal do pancéřovaného skafandru a zemřel v něm. Našel jsem jen kostru uvnitř tlusté vrstvy zkorodovaného obleku, to, že je uvnitř kostra, jsem zjistil jenom kvůli tomu, že sůl, která rozežrala pancéřovaní, uchovala hledí čisté.

“Golemové dva na tom budou stejně. Tenkrát nedělali moc dobrý keramal,” řekl Grable.

“Byli v krabicích. Je dost dobře možné, že bedny byly z nějákého vakuovaného plastu. Prostě budeme doufat, že budeme mít štěstí,” odpověděl jsem mu.

Našli jsme tři bedny a naše skenery potvrdily, že jsou nepoškozené. Pocítil jsem vlnu radosti, vzrušení a ospravedlnění. Grable projevil nečekanou vlídnost. Upevnili jsme na bedny AG jednotky a s vzájemnou pomocí dvě z nich naložili. Grable se stále usmíval.

“Běž pro tu poslední a já odstrojím pumpu,” navrhl. Zakřenil jsem se a šel do základny. Až poté, co jsem spustil AG jednotku a zjistil, že nefunguje, se ozvala ta odporně nedůvěřivá část mého já a řekla: “Ty idiote.”

Vyběhl jsem zrovna, tak abych viděl AGV deset metrů vysoko a stále stoupající. Jeho pohonné jednotky se silně namáhaly a všiml jsem si shluku surmovek kladivových, ketré se nalepily na spodek AGV.

“Grable, ty hajzle!”

“Příliv by měl přijít během pár dnů! Užij si plavání!”

Na chvíli jsem uvažoval o použítí autoděla na jeho pronásledování. Ale Tenkian stále střílel po všenkách. Při představě, co by se mi mohlo stát, nebýt jeho krytí, jsem se roztřásl.

Na zadání tohohle jsem použil klávesnici. Nemám na výběr. Z bezvědomí jsem se probral s tíhou na hrudníku a divnou otupělostí pokožky. Podíval jsem se na nohy a ohmatal kůži na ramenou. Už to není kůže. Je to exoskelet. Rukama jako klepeta jsem se dotkl tváře. A vykřikl zděšením, jak byla znetvořená. Podíval jsem se dolů a uviděl svoje zuby v blátě. Už jsem je nepotřeboval. Dokázal jsem několikrát sevřít kusadla, než jsem opět ztratil vědomí. Myslel jsem, že je to tím, že rozum se stal také nepodstatným stejně jako zuby. Když jsem se znovu probral, tak jsem se krmil zbytky všenky, ze které jsem okopíroval tvary, a necítil jsem žádné nutkání přestat v tom. Ale tohle mě nedostalo, dostalo mě to, že jsem vůbec nedýchal. Tahle noční můra vydržela možná deset hodin, buď jsem se s tím smířil nebo se něco změnilo v mém mozku. Měl jsem strašlivý hlad a všenka za hranicí ochranného perimetru autoděla vypadala tak skvěle. Vypnul jsem autodělo a čekal. V tu chvíli byla všenka na mě, kusadla skřipaly na mém krunýři a kladélko kmitalo proti mému tělu jako bajonet. Roztrhl jsem ji na kusy jako hrst trávy. Zapnul jsem autodělo a jedl. Kusadly jsem otevřel krunýř všenky. Tyhle kusadla nabeton porážejí ty louskáčky, co vám dávají v restauracích.

Před minutou se na autoděle rozsvítila červená kontrolka a tak jsem jej vypnul. Žádná další všenka už nepřišla. Vzduch se třepotá neustávajícím chvěním a země pod mýma nohama se otřásá. Druhé slunce vychází, malé modré slunce. Prolamuje horizont tovřený linií bílé s tříbrné. Přiliv. V prvním okamžiku jsem složil autodělo a po vzoru všenky si našel štěrbinu a natlačil se do ní. A tady jsem. První vlnu jsem odhadoval na výšku dvaceti metrů; hora vody zaplavující svět. Za ní se tyčí moře jako nějaký spoutaný netvor. Ten pohled je děsivý, fascinující a velkolepý. Teď musím vydržet.

Potopa se přehnala. Nevím, kolik dní to trvalo. Vše co vím, je, že jsem nějakou dobu sledoval, jak se hladina přibližuje a taky doba, kdy jsem vylezl a zamáčkl všenku jako nějaký otravný hmyz. To bylo předtím, než jsem odsunul mžurku z mých očí. Počítám, že Grable je pryč, stejně jako můj odvoz. Ale přesto, když voda opadla, jsem našel to, co zbylo z mé bundy a vytáhl počítač, spustil mapu, našel místo vyzvednutí a namířil si to tam.

V prvních chvílích přilivu mě to málem vytáhlo z mé štěrbiny. Pak vlny přešly a já si ve společnosti všenek zaplaval v moři. A dýchal. Neměl jsem žábry, ale moje plíce byly nějak změněny, aby dostaly kyslík z vody. Všenky si mě přestaly všímat, protože se živily spoustou naplavenin. Skoro jsem si to užíval, když první temný stín překryl modré a zelené světlo.

Byla tu spousta platýzů, ale o velikosti bílého žraloka a nebylo vůbec nic zábavného na tom, jak je jejich tělo skosené a oči mají navrch hlavy. Okamžitě jsem se vrátil do své štěrbiny, když jsem viděl, jak zatočili s všenkami. Voda se zakalená jíchou, nohama a kusy krunýře byla odnášena proudem, než byla vyčištěna menší rybou. Cítil jsem z toho malé potěšení. Jako další připlavali obrovští rejnoci, kteří se živili, jak všenkami tak platýzi. Taky se tu objevila nepříjemná chobotnice, před kterou jsem se zachránil až tím, že jsem do ní pustil baterii z autoděla. Zbytek času byl probouzející se noční můrou. Ani ve své škvíře jsem nebyl v bezpečí. Připojila se ke mě surmovka kladivová, ale ignoroval jsem ji. Do chvíle, než mi do krunýře vyvrtala díru s centimetrovým průměrem. Podařilo se mi zbavit se jí a vytáhnout její násosku z nohy, předtím než mohla zasáhnout tepnu. Ale bolest to byla neuvěřitelná a já nevěděl, jak křičet. Přísahal jsem, že za tohle Chaplin Grable zaplatí. Přísahal jsem, že když se z tohohle dostanu, tak na to použiju tuhle adaptovanou podobu, ještě předtím než se vrátím k lidské. Prvně mu sním nohy.

Obhlídl jsem, co zbylo ze vznášedla. Je namáčknuté mezi dvěma útesy tam, kde ho příliv zanechal. Můj smích byl jako kašlání a řechtačka v jednom. Oddělal jsem surmovky z kovu, na který se přisály, když s AGV Grable startoval a uviděl díry, které v trupu nadělaly. Díry do choulostivých ovládacích obvodů. Grablova ruka, v pancéřované rukavici, svírá knipl. Kde je zbytek těla, nevím. Měl bych pohnout. Golemové dva jsou v sousední trhlině. O moje peníze v lidském světě je postaráno. Namířil jsem si to k jedné ze zapečetěných základen, které tu nakonec byly vybudovány. Je asi pět kilometrů vzdálená a budu muset přečkat ještě víc přílivů, než se k ní dostanu. Tenkianovo autodělo mě následuje, poháněné bateriemi, které jsem vzal z AGV. Tohle už přežiju.

Se svolením autora přeložil Ondřej Trněný.

Korektury: Jan Pechanec

Zájemci si mohou vychutnat Asherovy povídky - Hlídací krab a Moře smrti (obě v jediném českém překladu na Sardenu).

Neal Asher


Diskuse


nene
14:58
17.9.2009

Jan Pechanec
16:40
17.9.2009

Thrinie
22:03
18.9.2009

Jan Pechanec
23:53
18.9.2009

Thrinie
1:48
20.9.2009

Jana677
15:51
22.9.2009

počet příspěvků: 7, poslední 22.9.2009 03:51
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...