aneb Ohlédnutí za prezidentskou volbou

Prosím o prominutí, že se ještě jednou vracím k té prezidentské volbě, já vím, že toho o ní bylo ze všech možných i nemožných úhlů a pohledů napsáno už dost. Nemíním znovu rozebírat její výsledek, ale podívat se, jaké širší závěry a poučení z ní lze odvodit. Tedy především: první přímá volba hlavy státu v dějinách českých ukázala, že demokracie může fungovat i mimo partajní systém, ba že jí partaje mohou být za určitých specifických okolností na překážku. Zvítězil muž, stojící v čele spíš kroužku osobních přívrženců než politické strany, naopak koulí na noze jeho méně úspěšného soupeře se projevilo být předsednictví jedné z vládních stran s obzvláštním přihlédnutím k démonické postavě pana Kalouska (chtělo by se mi vzít tohoto nemilovaného pána poněkud v ochranu, to by ale byl námět jiného článku). Ostatní partajní borci, vládní i nevládní, však dopadli mnohem bědněji, i měl by snad napříště každý uchazeč o hodnost nejyšší vstupovat do volebního klání s voláním – nekamenujte mě, lidičky, já nejsem partajník, nikdy jsem o žádnou partaj ani podolkem košile nezavadil! Obávám se však, že k tomu nedojde. Že partaje, jen co se oklepou z ostudy, začnou poukazovat, jak velice se ta přímá volba neosvědčila a jak je nezbytno se vrátit k osvědčenému mezipartajnímu mariáši, z nějž pak bezpochyby vzejde další z řady milovaných tatíčků národa.

A ono se opravdu zdá, že u dobrého lidu českého spíš dojde všeobecné náklonnosti hlava státu, již mu předhodilo partajní či jiné panstvo, než kterou si vybral sám. Nechci se plést do řemesla prognostikům, ale tušil bych, že ani pan Zeman nebude z toho pravidla výjimkou, že bude národ na konci jeho prezidentování ještě rozštěpenější v náhledu na osobu páně Zemanovu než na začátku, ještě obtížněji bude plnit tatíčkovská kriteria, ještě menší část společnosti bude ochotná shlížet k němu co k svému prezidentu. Jeho nepřímo volení či vůbec nevolení předchůdci ovšem tatíčkovská kriteria plnili. S jakým úspěchem či jakou stopu v historii po sobě zanechali… vystřihl jsem si z novin článeček, jehož autor otaxoval zásluhy a působení prezidentů od Masaryka po Klause známkami 0 až 10, třebaže dle mého zdání ještě s příliš tatíčkovskou mlhou před očima. Osmělím se v následujících řádcích podat vlastní známkování; kdo chce, může na mě skrze rouhání národním idolům uvalit klatbu. Nicméně podotýkám, že mám na rozdíl od mnoha slovutných analytiků během svého dosti už dlouhého života všech deset prezidentů v přímé paměti. Snad s částečnou výjimkou Masaryka, v čase jehož skonu jsem byl teprve čtyřletý klouček; i jest mé hodnocení dáno tím, co jsem vyčetl či vyslechl od rodičů. Působení ostatních devíti jsem však byl přítomen už ve věku zralejším, schopném samostatnějšího úsudku. Pročež:

T.G. Masarykovi udělil výše zmíněný autor známku 10, což je dle mého soudu přehnané; takové ocenění si zaslouží leda andělé nebeští, nikdy a v ničem nechybující. To profesor Masaryk nebyl. Muž po mravní stránce dokonalý a osobně statečný, jak dokázal svým postojem v případě Rukopisů a Hilsnerova procesu, kdy se nebál vzepřít vysoce převážné části veřejného mínění. Jako politik… to už přijde na to. Pakli někomu stačí obnovení české státnosti (neříkám československé; nelze obnovit, co nikdy v dějinách neexistovalo), dejme tomu. Jde-li o to, jak to s onou státností dopadalo dál, obzvláštní prozíravostí se TGM nevyznamenal. Postavil jím vytvořený stát na předpokladu věčné ochrany velmocemi, Francií zejména; zahrnul do něj nesourodou sbírku menšin, aniž se jich zeptal, stojí-li vůbec o to, být Čechoslováky. Obojí předpoklad se po krátkých dvaceti letech zhroutil, což by se státníku s nárokem na známku 10 nemělo přihodit. I beru tužku – máte mě vidět, jak se mi třesou prsty – a uděluji Prezidentu Osvoboditeli známku 8 minus.

Jím preferovaný nástupce Edvard Beneš získal v citovaném hodnocení známku 6, což se mi zdá už vůbec nadsazené. Dopustil se dotyčný politik tolika a takových ohleduplně řečeno omylů, že spíš než zápisu do ústavy by byl hoden jmenování národním škůdcem, a nemyslím si, že přeháním. Žil jsem ve státu, o nějž se zasloužil - počítám-li v to preludium sovětizace 1945 až 1948 - čtyřiatřicet let, než jsem z něj s pocitem úlevy utekl, ale nechme zaznít hlasům jiných. Zdá se, že v poměru k Němcům a později k Rusům byl veden přílišnou důvěrou ve vlastní chytrost. Neuvědomil si, jak dlouhou lžíci musí mít ten, kdo chce jíst s ďáblem polévku. (poválečný britský premiér Clement Attlee). Ve velkých krizích se Beneš projevil jako malý člověk (velvyslanec USA v Praze 1948 Steinhardt). Není jisté, zda byl Edvard Beneš sovětský agent, ale počínal si tak, jako by jím byl. (jmenovec a spisovatel Jan Beneš).Za což vše píši prezidentu Obnoviteli, jak býval pochlebně zván, ať jsem velkorysý, horší dvojku.

Památku Dr. Emila Háchy, postavy v prezidentském pořadí nejtragičtější, ocenil autor známkovací akce číslicí 5, čímž projevil neobvyklou dávku samostatného úsudku a soucitného myšlení. Hácha, svědomitý úředník starého typu, na sebe z pocitu zodpovědnosti vzal úkol, o nějž nestál a od nějž všichni ostatní utekli. Za zády nacistů a vědom si rizika toho počínání spolupracoval s Benešovou londýnskou vládou; za zmínku stojí výměna depeší z dubna 1941: Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu, hlásí Hácha Benešovi. Zprávu od Eliáše a Háchy jsem obdržel, zní po pěti dnech odpověď. Děkuji jim upřímně, jejich stanovisko je mužné, statečné a důstojné. V orgiích mstivosti po květnu 1945 už Beneš svému pražskému spolupracovníku nikterak neděkoval, nýbrž nechal zlomeného starce zemřít bez pomoci a zastání v pankráckém vězení. Lítost vede ruku mou, i zapisuji k jeho jménu známku… 7 plus. Byl postaven do nejtěžší situace ze všech prezidentů předchozích i následujících a obstál v ní se ctí, pokoj budiž jeho duši.

Pětici komunistických prezidentů, poslušných slouhů cizí moci, bych do tohoto výčtu snad ani nezahrnoval; nicméně je hodno pozoru, že i z nich bodrý lid český nejméně dva přioděl pláštěm tatíčkovství. U Antonína Zápotockého, za jehož čtyřletého panování nerušeně pokračovala likvidace nepřátelských tříd a krvavé represálie urválkovského typu, mu stačilo, že udajně chodil do dělnických hospod na pivo. Není mi známo, jestli ho někdo v dělnické hospodě také viděl; je podobno pravdě, že šlo o profesionálně vypracovanou legendu, jejímž účelem bylo dodat moskevkému pohůnkovi zdání lidovosti. Což nám, že ano, něco připomíná. Druhým z komunistických polotatíčků byl stříbrovlasý generál a sovětský agent Ludvík Svoboda. Polehčující okolností mu může být, že také jej postavily dějiny před beznadějný úkol, obhájení experimentu zvaného Pražské jaro. Selhal v něm však žalostně, pakli vůbec něco obhajovat chtěl. Z čehož můžeme s odstupem pětačtyřiceti let odvodit poučku: odstartuje-li kdo riskantní experiment a není schopen či ochoten jej do všech důsledků hájit, učinil by lépe, kdyby s ním vůbec nezačínal.

K osobě Václava Havla, přiznám se, přistupuji s jistými rozpaky. Člověk osobně statečný a obětavý bezpochyby byl; jeho odhodlání vzdorovat komunistické sani zbraněmi bezbranných je hodno úcty. Nicméně ani on se nevyznamenal obzvláštní prozíravostí; pokládaje dle vlastních slov demokracii a občanské svobody za svět, který se už nikdy nevrátí. Na zemětřesení roku 1989 se nepřipravil, oddávaje se místo toho iluzím nepolitické politiky a jakýchsi chimérických třetích cest. Jiní se ovšem připravili znamenitě, jak toho dodnes sklízíme plody. Vytkl bych mu dále, že po složení prezidentského úřadu, místo aby se se svou nepochybnou autoritou postavil do čela hnutí za očištění země od postkomunistických manýrů, jal se objíždět svět, sbíraje lístky vavřínu do věnce své osobní slávy. Vůle a obětavost za 10, praktické provedení za 6… vychází mi z toho tak nanejvýš osmička.

Václav Klaus je z celé té sbírky postava patrně nejrozpornější. Na počátku své politické dráhy národem ctěn a uznáván, ku konci posílán k čertu, z kteréžto směsi jeho hodnotitel vydestiloval známku 3. Pokud by šlo o mé osobní hodnocení, oceňuji jeho v politice dosti vzácnou názorovou stálost. Jinak… pojetí tržnosti jako závodu o pohár šejdířů, demokracie jako právo všoupnout jednou za čas do urny volební lístek a víc už velkomožnému panstvu nepřekážet, do jeho kšeftů nekafrat, umanutý až záštiplný postoj k antikomunismu, jeho vybičovaný nacionalismus, křečovité úsilí o vydělení své země ze svazku evropských národů, naproti tomu nezastíraně vstřícný vztah k putinskému Rusku, k tomu povýšenost, sebestřednost a sebeobdiv, pohrdavost, zálud a mstivost… až příliš se ve všem podobá Edvardu Benešovi, než abych mu mohl udělit lepší známku než jemu, totiž horší dvojku. Co pak se jeho čerstvě zvoleného následníka týče, svůj předběžný odhad bych měl, ale počkám s ním, až jak a čím se projeví v prezidentské praxi.

Založil jsem si však do svého osobního archivu i jiný výstřižek, tentokráte z pera pana Zbyňka Petráčka v Lidovkách z 18. ledna roku tohoto. Zřejmě pod dojmem záštiplné kampaně proti cizáku Schwarzenbergovi se táže – pokud by měl být prezidentem jen ten, kdo kdo tu strávil celý život, tak či onak prošel normalizací, tak či onak se naučil ohýbat hřbet, značně si zužujeme výběr. Jistě, byli i tací, kteří tu strávili život, aniž by ohnuli hřbet. Ale kolik jich bylo?

I pravím ze své dlouhé a bohaté zkušenosti: spousty jich byly, pane Petráčku. Tisíce a desetitisíce. Všichni ti vyobcovaní, kádrovým dnem prosmýčení, z kriminálů navrácení, s nimiž jsem na šachtě lopatou házel, blátem kolem vrtných souprav běhal, všichni ti rozkulačení sedláci, živnostníci, soudcové a důstojníci, učitelé a faráři, lidé inteligentní, schopní a čestní, sůl země nadarmo vyplýtvaná. Byl mezi nimi dostatek takových, kteří mohli po listopadovém přelomu převzít státní funkce až po nejvyšší, ale nebyl o ně zájem. Místo nich se nacpali do úřadů a hodností lidé mizerného charakteru, veksláci a šmelináři, vyžírkové a jidáši, pozdě prohlédnuvší bolševici, nikoli sůl, ale bahno země. I dopadá to na poli morálním, jako to dopadá, čemu bychom se divili.

A třebaže přicházím s křížkem po funuse - jsou nejmladší příslušníci českého exilu první generace ve věku pokročile kmetském - neodpustím si připomenout i tento rezervoár schopností a nesobeckého idealismu, nadarmo vyplýtvaný. Ničeho se postkomunistická vrchnost tak nehrozila jako exulantů; nevymizela mi z paměti žlučovitá protiexilová kampaň raných let devadesátých, jíž se dali obloudit i mnozí lidé jinak rozumní a bezúhonní. Bodejť, špatně by se kradlo a tunelovalo, lehkými oleji olejovalo a mostecky uhlilo, kdyby na rozhodujícím místě seděl tu a tam navrátilec-exulant, západní solidnosti zvyklý, zlodějským móresům nepřející. Nu, nestalo se. Snad aspoň, až napříště lid přistoupí k volebním urnám, nebude už tolik hledět na to, kdo z domácího dvorka co živ nos nevystrčil a kdo cizinou se toulal. Bude už bohdá vědět, že život prosezený na rodné hroudě není kvalifikací, ani opak diskvalifikací. Ale k tomu bude muset přijít až další trudnou zkušeností, Bůh ochraňujž zemi českou.

Hannover, 10. února 2013