27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


POLITIKA: Slovo k odborům

4.5.2012

Oficiálním cílem odborů je chránit a prosazovat zájmy svých členů. Především jde o zájmy ekonomické, tedy o mzdy a různé zaměstnanecké výhody. Ostatní vedlejší cíle jako třeba sociální a pracovní podmínky jsou pak prostě jen vedlejší cíle.

Prostředkem k jejich prosazování je vyjednávání a na jednání si odboráři vždycky nosí aktovky. Často se svačinou, ale vždycky tam mají papír s nadpisem ´Stávka´. Kdykoli se jednání zadrhávají, stačí jim ty aktovky položit na stůl. Čas od času na stávku nebo demonstrace opravdu dojde a jen tehdy jsou profesionální odboráři viditelní i pro širší veřejnost. Co dělají v tom období, kdy se nevyjednává a nestávkuje, nikdo neví, ale to jejich zaznamenatelné působení se odehrává ve dvou rovinách - na úrovni podnikové a pak v rovině takříkajíc celostátní.

V podnicích odbory vyjednávají se zaměstnatelem především o mzdových podmínkách. Tady se běžně předpokládá, že vůči zaměstnavateli se zaměstnanci musí spojit ve skupinu, ale přitom se vychází z chybného předpokladu, že soupeři jsou si dělníci a zaměstnavatelé. Ve skutečnosti konkurentem dělníků nemůže být nikdo jiný než ostatní dělníci. Stejně tak konkurentem zaměstnavatele je pouze jiný zaměstnavatel. Výsledek jednání je dán vyjednávací silou partnerů, která je určena právě stupněm konkurence uvnitř obou skupin. Jestliže si dělníci mohou jednoduše vybrat jiného zaměstnavatele, pak vyjednávací pozice jejich současných zaměstnavatelů je slabá. Totéž ale platí naopak: mohou-li zaměstnavatelé jednoduše najmout jiné pracovníky, pak je slabá vyjednávací pozice zaměstnanců. Problém odborů na úrovni podniku tedy nejsou zaměstnavatelé, ale konkurence jiných dělníků. Nepsaným cílem odborů je tedy zabránit této konkurenci. To se zřetelně projevuje u pracovníků s vyšší kvalifikací: jejich vyjednávací pozice je silná vůči jakkoli gigantickému zaměstnavateli. Vysoce kvalifikovaní nemají potřebu se houfovat, a proto neexistuje žádná odborová organizace špičkových manažerů. Naopak ti méně a málo kvalifikovaní – tedy ti snadno a jednoduše nahraditelní – se snaží ztížit svoji nahraditelnost a tím zvýšit svoji cenu. To je také smyslem stávky – odepřít práci všichni najednou a tím posílit svoji potřebnost.

Jak lze ukázat na jednoduchém grafu, výsledkem činnosti odborů je nějaká kombinace vyšší nezaměstnanosti a růstu inflace. Tomu napomáhá třeba i prosazení požadavku na zákonem stanovenou minimální mzdu anebo co nejvyšší dávky v nezaměstnanosti – první vede k tomu, že bude zaměstnáno za vyšší mzdy menší množství osob, druhé přímo k vyšší nezaměstnanosti, protože oslabuje motivaci k získání zaměstnání.

Díky prosazení mzdových tarifů, kolektivních smluv a jiných omezení volného pracovního trhu odbory dosáhly také toho, že mzdy a platy na rozdíl od ostatních cen neklesají. V období hospodářského poklesu tak zabraňují fungování vyrovnávacích tržních mechanismů a prodlužují krizové problémy. Problémy, s nimiž se musí vyrovnávat všichni - kromě nich samotných.

Ale koneckonců na této podnikové úrovni nejsou odboráři o nich horší než ostatní skupiny organizovaného sobectví v podobě zájmových skupin, jako jsou různé Svazy, Komory a Sdružení. Snaží se jen a pouze o prosazení svých zájmů – právě tak jako členové každé jiné zájmové skupiny.

Na úrovni nadpodnikové je ale síla odborů politická. Odbory se tady snaží masovými manifestacemi prosadit své politické požadavky, ale mimo běžnou hlasovací proceduru. Ovlivňují tak instituce, které vznikly na základě výsledků svobodných voleb, kdy měl každý volič jeden hlas. Neboli snaží se dosáhnout změny výsledků voleb, ale mimo demokratické volby. Volené instituce pak mají rozhodovat – anebo odstoupit - v zájmu odborářů, kteří se je snaží přinutit k rozhodnutím nebo krokům, které by jinak neučinily.

Shrneme-li totiž v obecný vzorec odborářských požadavků jako politické síly, pak by zněl: více přerozdělování ve jménu sociální spravedlnosti. To je ovšem program a požadavek levicových stran – ale ten již přece byl vznesen a hlasovalo se o něm ve svobodných volbách. A v těch příštích se o něm bude hlasovat znovu. Zvolení představitelé těchto názorů, představitelé těchto politických stran již přece sedí v parlamentu. Z toho vyplývá, že odboráři zasahující do politiky a voliči levicových stran musí být stejné nebo podobné osoby – které však na rozdíl od ostatních prosazují své zájmy přinejmenším dvakrát.

Odbory tedy nejsou ničím jiným než zvláštní lobby a usilují o totéž, co každá jiná lobby, tedy o dosažení zvláštních výhod – v jejich případě vyšších mezd. Jako politická síla jsou pak přinejlepším sociálně demokratickou, ale spíše komunistickou pátou kolonou v demokracii, protože boří její základní princip, že totiž jeden volič má jeden hlas. Neboli že všichni občané jsou si rovni.

Odboráři však mají být rovnější.