Věci veřejné vládu zatím neshodily. V úterý 7. června couvly z vyhlášeného ultimata a posunuly je na poslední červen. Do té doby chtějí podepsat dodatek ke koaliční smlouvě, jenž jim má zajistí „důstojné místo“ v kabinetu. V zápalu jakési velkodušnosti dokonce premiéru Nečasovi umožnili protáhnout Sněmovnou první várku reformních zákonů.

Přesto se nezdá, že by vláda měla šanci doklepat celé volební období do zdárného konce. Počáteční nadšení je pryč, zbyl jen nesoulad a nedůvěra. Paradoxně nejvíce to je s vládou nahnuté, když koaliční partneři rokují na všemožných ká trojkách, ká šestkách, ká devítkách či ká dvanáctkách. Tam – a po jejich skončení - se nejvíce projevuje nezkušenost véčkařů. Neosvojili si ani elementární principy vládnutí a politického jednání.

Věci veřejné navíc patrně usoudily, že je vládní účast ocelovou koulí na jejich nohou, které by bylo vhodné se nějak elegantně zbavit. Nejlépe s pověstí zásadových bojovníků s korupcí. Snad si i uvědomují, že nejhorší, nejnedůstojnější by bylo, kdyby se vláda rozpadla kvůli personálním otázkám. Naopak konec z důvodu konečné podoby některých reforem, které se neslučují s programem jedné nebo druhé strany, by nepůsobil tak hloupě, jako kdyby se vláda rozložila jenom proto, že VV chtějí mít čtyři ministry nebo že se ODS nechce vzdát žádného ze svých ministrů.

Nic na tom nemění, že Věcem veřejným nikdy na reformách nezáleželo. Chápaly je jen jako součást výměnného obchodu, který teď drhne.

Koaliční spojenci již nejspíš obětovali ambice cokoliv zásadního prosadit. Ve Strakově akademii pouze vyčkávají, zda se jejich obliba ve společnosti nezvedne, a vykonávají toliko „udržovací" agendu.

Věci veřejné nemají co ztratit. Buď se jim vrátí nezbytní voliči, aby příště překročily pětiprocentní hranici, anebo se vrátí, odkud přišly. Do té doby mohou být opozicí ve vládě nebo vládní stranou v opozici. Nic u nich není nemožné. Ovšem při stažení se z vlády se mohou VV rozpomenout na profil svých sympatizantů, který je jiný než tvrdě proreformní. To by ale znamenalo zkusit oprášit volání po „jiné“ a „čisté“ politice v trochu odlišné podobě, než jakou jsou hysterické výkřiky o puči ze strany modrých kmotrů a velrybářů. Falešné jsou už jen proto, že kmotrovské struktury mají ve zvyku prorůstat politikou tiše a konflikty řešit „vzájemně výhodně“, nikoli s halasným násilím.

Mimochodem, rétorika Radka Johna a spol. plná kmotrů a pučistů rozkládá koalici už jen proto, že se dotčena musí cítit být většinová členská základna ODS a TOP 09, která nemá s kmotry nic společného.

TOP 09 může být zatím na pozadí vzrušeného děje v klidu. A možná právě tato strana opustí vládu jako první. Zatím je v solidní kondici a bez čerstvých afér, tandem Kalousek-Schwarzenberg funguje a vždy se může hrdě bít do prsou, že ona ani na chvíli nezaváhala a reformní vizi neopustila. To je slušný vklad do zápasu o pravicového voliče.

Hůř je na tom ODS. Platí největší daň za kostrbaté vládnutí. V jejích řadách roste napětí, mnozí se domnívají, že Petr Nečas je slabý a ustupuje, jakmile na něj partneři houknou. Nevzdává se ani stranické křídlo pošilhávající po velkokoaliční spolupráci s ČSSD. Je přesvědčeno, že jen tak lze docílit stability a pohodového vychutnávání si moci.

Vůbec si přitom neuvědomuje, že sociální demokracie nemá nejmenší zájem na holportu s ODS. Jakákoli zrada nespokojených voličů by tentokrát byla přísně trestána. Už nyní může být ČSSD rozčarována, že jí preference rostou méně rychle, než jak rychle klesá důvěra voličů ve vládní koalici. Je dnes na sociální demokracii přesvědčit občany, že nemají ještě českou politiku zatracovat jako celek. Musí jim umět nabídnout jistotu, vizi a nesmí je zklamat. Pokud neuspěje, obávejme se vážného ohrožení stranického a možná i ústavního systému.

Pro začátek je nutné předejít mizivé účasti u příštích voleb a případnému vzestupu extrémních stran slibujících spásu či „jen“ vládu pevné ruky. To by ostatně měl být společný zájem demokratické levice i demokratické pravice.

NašiPolitici.cz