ČSSD neměla šťastnou ruku, když se do přímé volby prezidenta rozhodla vyslat Dienstbiera

Jiří Dienstbier dosáhl svého: získal nominaci vlastní strany jako kandidát v prezidentských volbách. To mu dost usnadnil jeho hlavní a jediný sok Jan Švejnar, když dal najevo zájem pouze o podporu ČSSD pro svou "nezávislou" kandidaturu, nikoliv o start v oranžovém tričku. Krátce poté explodovala kauza Rath, čili Jan Švejnar své údajné "štítivosti" vůči sociální demokracii (jak to kvalifikoval Jiří Dienstbier) nyní určitě nelituje.

Nedosáhl ale Jiří Dienstbier nominací Pyrrhova vítězství? Nebude v zimě litovat, že si jako katapult své politické kariéry vybral právě přímou prezidentskou volbu? Jeho strana v průzkumech veřejného mínění pro sněmovní volby dlouhodobě oscilovala mezi čtvrtinou a třetinou hlasů, a pokud její kandidát získá méně, půjde jednoznačně o neúspěch. Samozřejmě kauza Rath asi preferencemi ČSSD zahýbá, ale to na platnosti uvedeného principu nic nemění. Správný stranický kandidát pro volby v jednomandátovém obvodu by totiž měl vykazovat "koaliční potenciál", tedy schopnost získat nejen kmenové voliče vlastní strany, ale i něco navíc.

Jiřímu Dienstbierovi určitě v očích voličů přitíží jeho (politické) mládí. Vždyť toho zatím v politice mnoho nedokázal, předvedl se vlastně pouze jako kritik magistrátní koalice ODS a ČSSD, tu však nakonec stejně zbořil primátor Svoboda. A voliči budou patrně stále zastávat názor daný dlouhou tradicí, že úřad prezidenta je vyhrazen pro významné historické postavy či alespoň pro politiky v závěru jejich kariéry a že rozhodně nemá sloužit jako odrazový můstek pro ambiciózní jedince. Většina dosavadních kandidátů, reálných i potenciálních, se tudíž snažila chovat "státnicky" a "nadstranicky", což se prakticky projevovalo buď produkcí prázdných frází, anebo (v lepším případě) taktickým mlčením.

Ale, a v tom je pokus Jiřího Dienstbiera o dobytí Hradu určitě zajímavý, přímá volba prostě není volba nepřímá, a to nejen v úzce technickém smyslu, že v jednom případě hlasují občané a ve druhém pouze poslanci a senátoři. Přímá volba je dost jiná disciplína, jiná hra, hraná podle odlišných pravidel. Hokejisté z NHL, kteří přijeli posílit náš tým na nedávné mistrovství světa, často zmiňovali obtíže spojené s přechodem z úzkého zámořského kluziště na širší evropskou hrací plochu. Jeden z nich dokonce v novinovém rozhovoru použil výraz "jiný sport". A přímá volba prezidenta se od nepřímé liší ještě mnohem víc než evropský a zámořský hokej.

Nepřímá volba vyžaduje pouze dohodu (několika) politických stran na nějakém zasloužilém profesorovi, nic víc. Tuto banalitu však české politické strany v minulosti tragicky nezvládaly, a poškodily tak legitimitu nepřímé volby v očích veřejnosti. Aby si lid udobřily, zavedly (dosti neprozíravě) volbu přímou. Tato disciplína však vyhovuje spíše někomu mladšímu, dynamickému, schopnému zaujmout voliče vlastní osobou i tématy, která společnost trápí, bez ohledu na skutečnost, zda mu prezidentská funkce poskytuje k jejich řešení dostatek formálních pravomocí. Zatímco nepřímá volba má blíže ke slavnostní promoci v univerzitní aule, volba přímá je tvrdým zápasem v aréně, politickým boxem, kde je navíc nutné počítat s "podpásovkami" a podrazy. Znamená vláčet se zhruba rok po celé republice, absolvovat stovky mítinků a diskusí, včetně ostře sledovaných televizních debat. Nic pro stárnoucí dámy a pány v důchodovém věku.

Premiéra české přímé prezidentské volby se pravděpodobně odehraje v duchu jisté polovičatosti. Stále se budou projevovat staré vzorce, představy či archetypy, ale střetnou se s novou dynamikou, kterou přímá volba přinese už jen z toho důvodu, že je to prostě přímá volba. Výsledek proto může být vzhledem k současným průzkumům dost překvapivý.

Přesto Jiří Dienstbier mnoho šancí patrně nemá. Krom výše zmíněného "deficitu stáří" mu může uškodit jeho neujasněný politický profil. Disidentské rodinné kořeny i boj proti magistrátní koalici jeho vlastní strany a ODS by mu mohly napomoci k zisku hlasů středových voličů, ovšem nedávné prohlášení, že když komunisté působí legálně a nejsou zakázáni, pak on nevidí žádný problém v případné koaliční spolupráci s nimi, mu tento okruh voličů uzamyká. A pokud si chtěl deklarovanou vstřícností ke komunistům získat elektorát na pomezí ČSSD a KSČM, ten ho pravděpodobně jako "pána změsta" stejně nikdy nepřijme.

Podstatu problému lze vyjádřit i personálně: středoví voliči dají před Dienstbierem přednost Fischerovi nebo Švejnarovi, levicoví Miloši Zemanovi. Z prezidentské kandidatury coby kýženého katapultu se tak v Dienstbierově případě může snadno stát propadlo. Ale bez ohledu na jeho výsledek v nadcházejícím prezidentském klání Jiří Dienstbier představuje TYP politika (či se tomuto typu blíží), který už za pět let patrně bude v prezidentských volbách daleko úspěšnější než rozvážní nadstraničtí "tatíčci".

LN, 24.5.2012