Tento přístup je ale chybný, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé proto, že jde o standardní manévr čínských diplomatů, kteří chtějí zabránit debatě na toto téma. Je to pouhá vydírací taktika, jejíž obětí se stává pouze ten, kdo takové argumentaci uvěří. Číňané jsou příliš pragmatičtí, aby to byl důvod k poškozování jejich vlastních obchodních zájmů. Za druhé je tu přání otcem myšlenky. Paroubek, oslněn velikostí čínského trhu a oklamán deklarovanou ochotou k rozsáhlé (dále však nespecifikované) spolupráci, je ochoten rezignovat na obhajobu lidských práv. Zatímco vůči Kubě, Bělorusku a jiným pokračuje v relativně zásadové politice všech předchozích kabinetů po roce 1992, v konfrontaci s Čínou shořelo jeho demokratické přesvědčení jako papír. Dokonce ustupuje i za hranici bezzásadovosti vytyčenou některými členy Evropské unie. Paroubek tím dosáhne jen toho, že sníží důvěryhodnost české zahraniční politiky, aniž by výměnou získal vytoužený bianco šek zaručující příští obchody.

Jsem pro rozvoj obchodních styků s Čínou. Dokonce si myslím, že česká diplomacie by pro podporu našich exportérů měla dělat podstatně více než dnes. Ničeho se však nedosáhne rozhazováním peněz, které často končí v černé díře neúspěšného projektu. A už vůbec ne podlézavým mlčením v otázce lidských práv. Základem úspěchu je především nastolení rovných podmínek ve vzájemném obchodě. A upřímně řečeno, těžko můžeme počítat s velkým úspěchem na čínském trhu, pokud neprovedeme zásadní daňové reformy, nezjednodušíme podnikání a zaměstnávaní lidí, nesnížíme odvody, které drasticky zvedají cenu české práce. Neochota socialistů provádět takové změny a mlčení o lidských právech naše výrobky nezlevní. Růst ekonomické spolupráce závisí i na tom, jak bude režim v Pekingu otevřen světu. Pak se mu totiž bude hůře udržovat a obhajovat jeho represivní a autokratická podstata. Zásadovost v otázce lidských práv je tak nejenom otázkou morálky, ale i pragmatismu. Obchod, natož pak investování v uzavřené totalitní zemi, to je sázka na nejistou budoucnost.

Není třeba se bát toho, že pevný postoj poškodí naše šance – Čína bez uzardění obchoduje i se svými hlavními rivaly, Japonskem a Spojenými státy. A rovněž nestaví žádné překážky obchodu s Tchaj-wanem, jehož existenci zároveň popírá a zároveň z ní profituje.

Pokud mají čeští exportéři co nabídnout, je o takové zboží v Číně zájem vždy. Neexistuje jediná konkrétní obchodní příležitost, která by nevyšla kvůli politickým postojům české diplomacie. Naopak ale hořce vzpomínáme na několik ostudných a ztrátových „příležitostí“, které dohodly sociálnědemokratické vlády a které ze své kapsy nakonec zaplatil český daňový poplatník.

O Číně tedy platí totéž, co o dalších zahraničněpolitických aktivitách premiéra Paroubka - pokud nemůže naši diplomacii obohatit myšlenkově, neměl by ji alespoň házet klacky pod nohy.

(Článek vyšel 10. 11. 2005 v HN)