27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


POLITIKA: Laškování s volebními systémy

2.8.2006

Kdykoli se politik začne domáhat změny volebního systému, zvlášť stane-li se tak krátce po volbách, musí počítat s tím, že na něj bude pohlíženo jako na manipulátora, který si chce pro příště pojistit, aby se vůle voličů přetavila do jiného, jemu milého rozložení sil. Debaty o úpravách mechanismu volebního výběru přísluší spíše politologům a ústavním právníkům. Letošní komplikovaná situace, kdy ne a ne ustavit nejen vládu, ale i Sněmovnu, však úvahy o reformě volebního systému celkem pochopitelně přinesla.

Šikovný vítězný politik by měl dokázat sestavit funkční vládu nezávisle na výsledku voleb v rámci jakéhokoli systému. Připusťme ovšem, že si naši političtí reprezentanti do budoucna zaslouží usnadnění své role. Pokud by k tomu mělo dojít, měli bychom hledat takovou úpravu volebního zákona, jež nenahraje žádné konkrétní straně či dvojici nebo skupině stran, ale která zajistí hladší chod ústavního soukolí. K podobným neutrálním řešením náleží přehodnocení počtu členů Poslanecké sněmovny ze sudého na lichý (199, příp. 201). S určitými výhradami k nim patří i možnost odměňovat partaj, která skončí na pásce jako první, mandáty „navíc“ (italský vzor).

Pro levicové subjekty by mohl být zajímavý, byť poněkud odvážný námět na stanovení kvót pro ženy v parlamentu. Kdyby např. v české dvousetčlenné Sněmovně neusedla po volbách třetina žen, rozšířilo by se množství rozdělovaných mandátů tak, aby bylo kýžené třetiny dosaženo. Nezískal by je přitom nikdo jiný než nejvýše umístěné ženy na kandidátkách, bez ohledu na to, jakou stranu, jež se do Sněmovny probojovala, zastupují.

Když se vrátíme k standardně zvažovaným modifikacím, zmiňme nápad na nárůst či úbytek volebních obvodů. Méně obvodů systém zpoměrňuje (a nahrává menším uskupením), více naopak pomáhá velkým. Jestliže utvoříme třeba čtyřicet volebních obvodů, budeme už jen krůček od většinového volebního systému. K tomu je ale nutná ústavní většina ve Sněmovně i v Senátu (tam ji zatím ODS s ČSSD nemá).

Pro české poměry může být inspirativní německý smíšený systém, v němž lidé odevzdávají dva hlasy: jeden v jednomandátovém obvodu konkrétnímu uchazeči, druhý pak v rámci dané spolkové země stranické kandidátce. Jedná se o model složitý, ale velmi citlivý a vstřícný k politickým individualitám.

Většinové systémy trpí nemocí marginalizace malých partají. Kromě toho vítězem voleb zdaleka nemusí být ten, kdo nasbírá nejvíce hlasů. Přesto si lze povšimnout i jejich sympatických aspektů.

Francouzský dvoukolový systém nestanoví počet kandidujících formací pro druhé kolo. Strany však motivuje k tomu, aby zvážily, zda je pro ně vhodnější kandidovat samostatně, nebo podpořit spojence, který má větší šanci na úspěch. Jeho produktem jsou soutěžící bloky levicových a pravicových demokratických stran. V Austrálii činí zas většinový systém spravedlivějším tím, že volič používá „alternativní“ hlas. Volí kandidáta X, pakliže ten neshromáždí nadpoloviční většinu hlasů, platí druhý hlas určený uchazeči Y.

Existují další kvanta volebních systémů, o nichž byly napsány desítky moudrých knih. Dělat z nich téma veřejné diskuse není ani dost dobře možné. V platnosti tak zůstává zásada, na jejíž dodržování by měli občané bedlivě dohlížet: Když už politici využijí své pravomoci sáhnout do volebního systému, nechť mají na zřeteli obecný prospěch a férová pravidla hry, nikoli jen vlastní partikulární zájmy.

Právo, 31.7.2006